37. V předchozím ozřejmené ústavní hodnoty právně subjektové (právo na soukromí, lidská důstojnost a individuální autonomie) byly vysloveny (a dosud vztaženy) k samotnému soudnímu řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, nicméně není pochyb (jak bylo již naznačeno v bodu 29), že z povahy věci mají dispozici intervenovat i do řízení, jehož předmětem byl návrh opatrovance, aby dosud určený opatrovník byl nahrazen osobou jinou. Jestliže z těchto hledisek odvolací soud návrh stěžovatele neposuzoval, je již tím namístě úsudek, že vybočil z mezí ústavnosti, neboť - jak bylo řečeno v bodu 20 výše - porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i situace, kdy obecné soudy zvolily výkladovou alternativu, jež je výrazem zřejmého opomenutí hodnot obsažených v ústavním pořádku.
38. Takto věcně limitovaným výkladem podústavního práva, k jehož aplikaci přistoupil odvolací soud, byl očividně zcela potlačen respekt k autonomnímu projevu vůle stěžovatele, a byť je rozhodná zákonná úprava "kusá" (§ 26-28 obč. zák., § 192 a 193 o. s. ř.), jak upozornil soud prvního stupně (bod 16), a výslovné "konkrétní" podmínky zproštění funkce opatrovníka osoby omezené způsobilosti k právním úkonům, použitelné v dané věci, chybí, nemohou obecné soudy rezignovat na takový výklad rozhodného podústavního práva, který by co nejvýstižněji vycházel vstříc prosazení hodnot, jež jako hodnoty ústavní byly dovoditelné; jsou to naopak ony, jež musí obecné soudy vést při interpretaci nikoli jednoduše či nesporně vyložitelných zákonných ustanovení.
39. Ačkoli legitimita stěžovatelova omezení způsobilosti k právním úkonům v majetkové sféře není zpochybněna, dovozené (a vyjmenované) ústavní hodnoty logicky zpětně působí "omezení svého omezení"; bylo již výše zaznamenáno, že ve způsobilosti k právním úkonům mají (musí) být stanovena v nejnižší (ještě) účelné úrovni, tj. takové, která vystihuje princip přiměřenosti zvolených prostředků a sledovaného cíle. Ani tento požadavek však odvolací soud nereflektoval, jestliže neodůvodnil úsudek (jenž se podává z jím dosaženého výsledku), že i ignorování individuálního projevu vůle (přání) stěžovatele směřujícího k určení osoby jeho opatrovníka je ještě součástí této "nejnižší" úrovně omezení osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům. Hodnocení právního posouzení věci odvolacím soudem jakožto excesu ze zásad spravedlivého procesu, dovozené již v bodu 37 výše, je tím posíleno.
40. Naopak ústavním principům lidské důstojnosti a autonomie odpovídá - v obecné rovině - že vůle opatrovance co do určení osoby jeho opatrovníka musí být brána v potaz, což ostatně koresponduje i se standardními zákonnými interpretacemi, byť přirozeně s tím doprovodným požadavkem ku zjištění relevance a opodstatněnosti takového projevu; jsou-li odtud vyplývající podmínky splněny, je pominutí takové vůle opatrovance postupem zjevně nepřiměřeným k realizaci účelů, které institut zákonného zastoupení sleduje (§ 26-30 obč. zák.), když jejich dosažení je odvislé rovněž od splnění podmínky existence vztahu důvěry opatrovance k opatrovníkovi.
41. I v případě, že je nutné rozlišovat mezi opatrovníkem a "vykonavatelem opatrovnictví" (typicky tehdy, je-li opatrovníkem ustanovena obec), což bylo klíčové pro odvolací soud, se dovozené závěry, byť přiměřeně, musí - a to z týchž důvodů - uplatnit. Neobstojí proto představa, že splnění podmínky pro zproštění funkce opatrovníka spočívající v tom, že její výkon není v souladu se zájmy opatrovance, lze eliminovat (bez dalšího) úvahou, že vykonavatelem opatrovnictví lze (v poměrech téže obce) pověřit jinou osobu. To platí tím spíše v malých obcích, kdy výběr "vykonavatelů" opatrovnictví je tím omezený.
42. Ostatně odvolací soud nadto zcela pominul se vypořádat s argumenty, jimiž stěžovatel prosazení takové úvahy dopředu zpochybňoval, jmenovitě nečinností kompetentních orgánů obce, která se projevila v ponechání osoby vykonavatelky "na jejím místě", ačkoli její "pochybení" byla známá a jako taková jimi i uznána (aniž zjednaly nápravu), což logicky založilo stav ztráty jeho důvěry k opatrovníku jako takovému; to nutně muselo být orgánům obce zcela zjevně indikováno podáním trestního oznámení na stěžovatele, návrhem na předběžné opatření - umístění v psychiatrické léčebně a konečně i ztěžováním stěžovatelova zastoupení zvoleným advokátem v soudním řízení (význam vykonavatelkou založené kontroverze v otázce zastoupení stěžovatele - pro zajištění skutečné kontradiktornosti řízení a ochrany jeho legitimních zájmů - je zřetelný: viz § 108 rozsudku ze dne 22. 11. 2012 Sýkora proti České republice, stížnost č. 23419/07, v němž je zdůrazněno, že právě v situaci, kdy je předmětem řízení změna opatrovníka, je nezbytné, aby měl opatrovanec garantován přístup k soudu a příležitost být slyšen, a dále i § 118 a násl. rozsudku ESLP ze dne 14. 2. 2012 D. D. proti Litvě, stížnost č. 13469/06).
43. Nutně totiž platí, že vystupují-li za opatrovníka jako vykonavatelé jím určené osoby, nemůže se opatrovník zbavit odpovědnosti za realizaci opatrovnictví, resp. za posouzení, zda tyto osoby mohou realizovat výkon opatrovnictví ku prospěchu opatrovance. Znemožňují-li vážné kolize mezi takovou osobou a opatrovancem, aby výkon opatrovnictví mohl být řádně realizován, je opatrovník povinen adekvátním způsobem reagovat.
44. Za výše prezentovaných konkrétních okolností identifikujících povahu a intenzitu kolize mezi stěžovatelem a vykonavatelkou opatrovnictví (viz bod 42) bylo tedy zjevně neopodstatněné, jak se domníval odvolací soud, oddělit - nadto bez bližšího odůvodnění - osobu opatrovníka od vykonávající osoby. Není od věci ani stěžovatelova úvaha, že v tak malé obci, jakou je Těchobuz, bude jen stěží k výběru vykonavatele pro futuro osoba, která by nebyla spojena s vykonavatelkou dosavadní, nadto z funkce místostarostky (ze zprávy veřejného ochránce práv se ostatně podává, že opatrovník na rozhodnutí odvolacího soudu nereagoval, resp. výkon opatrovnictví zůstával stále v jejích rukou).
45. Bude-li projednávaná věc posuzována též z hlediska toho, zda existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, pak nelze pominout, že odvolací soud postupoval i protisměrně intenci ustanovení § 27 odst. 3 obč. zák., podle něhož až za situace, kdy opatrovníkem nemůže být ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy. Odtud totiž nejen plyne, že orgán místní správy jako opatrovník nastupuje až subsidiárně, nýbrž podává se odtud zřejmá (a logická) intence ustanovit primárně opatrovníkem osobu, u níž se presumuje konkrétní "blízkost" k opatrovanci, resp. existence určitého pozitivního "osobního vztahu" k němu, což opět implikuje odvolacím soudem pomíjený fenomén "důvěry" opatrovance.
46. V této souvislosti pak stojí za zaznamenání, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakýkoli relevantní důvod, proč nerespektovat stěžovatelovo přání, aby mu opatrovníkem byl ustanoven J. H. (viz bod 16), zejména jestliže stěžovatelem takto preferovaná osoba s opatrovnictvím vyjádřila souhlas a splňovala též osobní předpoklady pro výkon této funkce.
47. Ve vztahu k významu hodnot lidské důstojnosti, soukromí, autonomní volby a rozvoje osobnosti na základě důvěryhodných vztahů pak ani žádný (jiný) veřejný zájem, jenž by návrhu stěžovatele konkuroval, zjištěn nebyl. Je-li účelem omezení autonomní volby ochrana stěžovatele i ostatních před důsledky této volby, pak v projednávané věci nebylo co chránit, byla-li ztráta důvěry mezi stěžovatelem a opatrovníkem zcela evidentní a jím (jmenovitě) navržená změna osoby opatrovníka riziko evidentně nepředstavuje. Institut opatrovnictví nelze chápat izolovaně od povinnosti státu vytvořit osobám omezeným či zbaveným způsobilosti k právním úkonům podmínky pro přiměřené uplatnění jejich osobnosti a okolnost, že stěžovatel nemůže být (zcela) "autonomní" v majetkových věcech, neznamená, že by nebyl schopen relevantně vyjádřit svou vůli ve vztahu k osobě svého opatrovníka.
V. Závěr
48. Se zřetelem k úzce vymezenému výkladovému poli tedy rozhodnutí odvolacího soudu (viz body 37 a násl.) ústavně (a v jistém smyslu i "podústavně") neobstojí, jelikož je postiženo těmi vadami, jež dosahují kvality vad výše předznačených (body 19 až 23) jako "kvalifikované", a odůvodňují tím výjimečný zásah Ústavního soudu. Tam vyloženým principům spravedlivého procesu se odvolací soud zpronevěřil a - jak bylo v předchozím doloženo - kolizí s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny toto stěžovatelovo právo vskutku porušil, a to s průmětem do jeho práv vyplývajících ze základních ustanovení ústavního pořádku (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 5 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny).
49. Tento závěr implikuje pro Ústavní soud nevyhnutelně postup podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře zrušil.
50. Ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který je sice omezen ve způsobilosti k právním úkonům v majetkových věcech, týká se však rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na změnu osoby opatrovníka; v takovém případě je nejen namístě, nýbrž i logicky nezbytné připustit, aby i ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o takové otázce byla oprávněna podat osoba tímto rozhodnutím dotčená, aniž by k takovému úkonu bylo třeba souhlasu opatrovníka.