28. Ve prospěch názoru, že nelze rozhodnout o vydání stěžovatele před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany a skončením následného soudního přezkumu, svědčí podle veřejného ochránce práv i odlišná povaha obou řízení, z nichž každé má odlišný předmět. Zatímco v řízení o vydání má Česká republika a její orgány povinnost negativní, tj. zdržet se jednání směřujícího k nedobrovolnému ukončení pobytu cizince na území, z Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jakož i čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 43 Listiny lze dovodit pozitivní povinnost státu umožnit cizinci získat "ochranný" status, kterým je podle stávající zákonné úpravy mezinárodní ochrana podle zákona o azylu, ať už ve formě azylu nebo doplňkové ochrany. Řízení o vydání samotné však nemůže nikdy vést k udělení tohoto statusu, a to ani v případě nepřípustnosti vydání. Uvedené odlišení negativní a pozitivní povinnosti státu je zásadní i pro řešení kolize řízení extradičního a řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dodržování zásady non-refoulement má totiž za následek povinnost státu zacházet s cizincem jako s uprchlíkem, dokud není rozhodnuto o jeho statusu a povinnosti tento závazek respektovat. Osobní rozsah čl. 33 Ženevské úmluvy se proto neomezuje jen na uznané uprchlíky, ale vzhledem k deklaratornosti uznání právního postavení uprchlíka i na všechny žadatele o azyl.
29. Ministerstvo vnitra sdělilo Ústavnímu soudu aktuální průběh řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, jenž je shrnut v úvodu tohoto nálezu.
IV./e Doplňující podání stěžovatele z 8. listopadu 2011, 5. prosince 2011 a 16. června 2012 a vyjádření z 11. července 2013
30. Podáními z 8. listopadu 2011, 5. prosince 2011 a 16. června 2012 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost o další písemnosti, jež by podle jeho názoru měly prokazovat důvodnost tvrzení, že v jeho případě nejsou splněny podmínky přípustnosti vydání. Ve svém vyjádření z 11. července 2013 stěžovatel uvedl, že stanoviska Ministerstva zahraničních věcí a veřejného ochránce práv plně korelují s jeho argumentací obsaženou v ústavní stížnosti.
IV./f Ostatní
31. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že k objasnění věci postačují obdržená písemná vyjádření a obsah vyžádaných spisů.
32. Původním soudcem zpravodajem v projednávané věci byl soudce Jiří Mucha, jehož funkce uplynutím dne 28. ledna 2013 zanikla. V souladu s rozvrhem práce byl následně určen soudcem zpravodajem soudce Pavel Rychetský.
V. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti
33. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
34. Ústavní soud zastává názor, že povahu "konečného" rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení má jak napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele (§ 399 odst. 1 trestního řádu), tak napadené usnesení vrchního soudu, který v řízení o přípustnosti jeho vydání rozhodoval o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně (§ 397 odst. 1 trestního řádu).
35. Rozhodnutím ministra spravedlnosti se končí řízení o vydání do cizího státu, v jehož rámci je posuzována žádost cizího státu o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody. Bylo-li tímto rozhodnutím povoleno její vydání, pak právě ono představuje právní základ pro jeho realizaci, a tím i pro s ní spojený razantní zásah do poměrů této osoby, jež se kromě omezení osobní svobody dotýká i jejích dalších základních práv a svobod. Je proto zřejmé, že tato osoba musí mít již v rámci tohoto řízení možnost vyjádřit se k předmětné žádosti cizího státu, předkládat tvrzení a důkazy o existenci skutečností, jež brání jejímu vydání, jakož i jinak uplatňovat svá procesní práva. O jejím postavení účastníka, byť jí zákon takto výslovně neoznačuje, nelze mít v řízení o vydání, které není ničím jiným než trestním řízením podle trestního řádu, pochybnosti. V tomto směru lze nakonec podpůrně poukázat na účinné znění § 36 odst. 4 písm. d) trestního řádu, které osobě, o jejíž vydání jde, stanoví povinnost mít v průběhu celého tohoto řízení obhájce.
36. Protože vydání do cizího státu vždy zasahuje do základních práv a svobod, nesmí být osobě, které se týká, upřena možnost domáhat se v této souvislosti soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Zákonodárce si byl tohoto požadavku vědom, do řízení o vydání jej však promítl specifickým, byť nikoliv nepřípustným, způsobem. Aby totiž dosáhl, že k realizaci vydání bude moci dojít bezprostředně nebo v relativně krátké době po jeho povolení ministrem spravedlnosti, svěřil posouzení otázky, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání uvedených v § 393 trestního řádu, ještě před jeho rozhodnutím soudům, které o ní rozhodují k obligatornímu návrhu státního zástupce v samostatném řízení. Osoba, o jejíž vydání jde, tak může uplatňovat svá procesní práva v řízení před krajským soudem, který podle § 397 odst. 1 trestního řádu rozhoduje ve věci v prvním stupni. Stejně jako státní zástupce přitom může proti usnesení tohoto soudu podat opravný prostředek, jímž je stížnost k vrchnímu soudu.
37. Podmínění rozhodnutí o povolení vydání rozhodnutím soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné (§ 399 odst. 1 trestního řádu), představuje ve vztahu k osobě, o jejíž vydání jde, nejvyšší možnou právní garanci z hlediska vnitrostátního práva, že jeho realizací nedojde k porušení jejích základních práv a svobod. Pokud přitom soud rozhodne, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu, pak Ministerstvo spravedlnosti vyžadujícímu státu pouze oznámí, že vydání povolit nelze (§ 399 odst. 3 trestního řádu), aniž by o nepovolení vydání bylo formálně rozhodováno. Z uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává, ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu ve smyslu § 397 odst. 3 trestního řádu, což je zároveň i jediný způsob, jakým může dosáhnout zrušení těchto rozhodnutí a změny v nich obsaženého právního názoru. Jinak se ale jeho vlastní rozhodování omezuje pouze na zjištění, zda v otázce přípustnosti vydání soud pravomocně rozhodl a zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 399 odst. 2 a 4 trestního řádu nebo případně jiná skutečnost (viz níže), která by navzdory uvedenému rozhodnutí představovala právní překážku povolení vydání. Ministr spravedlnosti je sice oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost, tato skutečnost však nezakládá důvod k tomu, aby bylo jeho rozhodování považováno za opravný prostředek proti rozhodnutím soudů. Smysl tohoto uvážení se totiž omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování. Výklad, který by jej naopak stavěl do role další instance v soudním řízení o přípustnosti vydání, by byl s ohledem na jeho postavení orgánu moci výkonné v rozporu s ústavně vymezenou dělbou moci.
38. Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu vydanému v řízení o přípustnosti vydání, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se totiž navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení, pročež mají z hlediska řízení před Ústavním soudem povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon této osobě poskytuje k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I když však Ústavní soud považoval ústavní stížnost stěžovatele za přípustnou v celém jejím rozsahu, nemohl přehlédnout, že výše uvedené závěry se promítají i do hodnocení otázky její včasnosti, která musí být posuzována v případě každého z těchto rozhodnutí samostatně od jeho doručení. Je zřejmé, že tato skutečnost není překážkou jejího věcného projednání v té části, ve které směřuje proti rozhodnutí ministra spravedlnosti datovanému dnem 24. února 2011. Stejný závěr již ale není možné učinit i ve vztahu k jejímu zbytku. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu, napadené rozhodnutí stížnostního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 5. října 2010, a tedy ústavní stížnost proti němu, jakož i jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně by byla podána opožděně i v případě, pokud by návrh na jejich zrušení byl zahrnut již v prvním podání stěžovatele ze dne 4. března 2011, a nikoliv až v podání ze dne 7. dubna 2011.
39. Třetí senát Ústavního soudu si byl vědom, že výše uvedené závěry se odlišují od právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65), v němž Ústavní soud naopak přiznal rozhodnutí ministra spravedlnosti povahu posledního procesního prostředku k ochraně práva i vůči rozhodnutím soudů o přípustnosti vydání. Z tohoto důvodu předložil podle § 23 zákona o Ústavním soudu otázku vztahu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 399 odst. 1 trestního řádu a rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti, lhůty k jejímu podání a rozsahu přezkumu plénu Ústavního soudu, které se s jeho právním názorem ztotožnilo ve svém stanovisku z 13. srpna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.). Tímto stanoviskem byl překonán právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02 (viz výše) a implicitně též v nálezech ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 733/05 (N 230/43 SbNU 605) a ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269), jakož i v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2462/10.
VI. Věcné posouzení ústavní stížnosti
40. Protože ústavní stížnost byla v části, ve které směřovala proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele, podána včas, přistoupil Ústavní soud k jejímu věcnému projednání. Dospěl přitom k závěru, že je v této části důvodná.
41. Jak již bylo uvedeno výše, rozhodování o přípustnosti vydání je ve smyslu § 397 a 399 trestního řádu svěřeno soudům, které se touto otázkou obligatorně zabývají v samostatném řízení. Ministr spravedlnosti může o povolení vydání rozhodnout až po skončení tohoto řízení, a to pouze za předpokladu, že soudy neshledaly existenci žádného z důvodu nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu. V opačném případě by o žádosti o vydání do cizího státu vůbec nerozhodoval a řízení o vydání by skončilo pouhým oznámením, že vydání nelze povolit.
42. Skutečnost, že ministr spravedlnosti je v otázce přípustnosti vydání vázán právním názorem soudu, který není oprávněn ani přehodnocovat, ani nahrazovat, se promítá i do rozsahu přezkumu jeho rozhodnutí o povolení vydání v řízení o ústavních stížnostech. Ústavní soud se v něm konkrétně omezuje na zjištění, zda byla přípustnost vydání stěžovatele ještě před jeho povolením vyslovena rozhodnutím soudu, aniž by se s ohledem na to, že stěžovatel měl možnost podat ústavní stížnost již proti tomuto rozhodnutí, jakkoliv zabýval jeho obsahem. Pokud by přitom vyšlo najevo, že ministr spravedlnosti povolil vydání v rozporu s rozhodnutím soudu, kterým byla vyslovena jeho nepřípustnost, nebo ještě před pravomocným skončením soudního řízení o jeho přípustnosti, pak by jeho postup musel být hodnocen jako flagrantní porušení zákona (neboli svévole), jímž by ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny odepřel stěžovateli soudní ochranu jeho základních práv a svobod. Zároveň by jím mohlo dojít i k porušení zásady non-refoulement, což by s ohledem na její povahu závazku vyplývajícího z mezinárodního práva současně znamenalo porušení povinnosti České republiky k dodržování těchto závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy, která se vztahuje i na rozhodování ministra spravedlnosti. Je namístě dodat, že uvedené důsledky by mohly nastat i v případě, jestliže by k povolení vydání došlo navzdory tomu, že byla usnesením Ústavního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné, nebo že by za tímto účelem přijal Evropský soud pro lidská práva předběžné opatření podle čl. 39 jeho jednacího řádu.
43. Ústavní soud připomíná, že podstatou zásady non-refoulement je zákaz státu vyhostit nebo povolit vydání uprchlíka do jiného státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků), resp. v němž by mu hrozilo, že bude porušeno jeho právo na život (čl. 2 Úmluvy) nebo že bude vystaven mučení nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy proti mučení) - srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. dubna 2005 ve věci Shamayev a ostatní proti Gruzii a Rusku č. 36378/02, § 335, ze dne 8. listopadu 2005 ve věci stížnosti Bader a Kanbor proti Švédsku č. 13284/04, § 41 a 42, a ze dne 28. února 2008 ve věci Saadi proti Itálii č. 37201/06, § 125. Pakliže se přitom tento závazek z mezinárodních smluv dostane do kolize se závazkem k extradici, uplatní se zde v minulosti vyslovený závěr, že "respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu", pročež "v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit" (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 752/02).
44. Důvody nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu jsou stejným způsobem relevantní nejen v době rozhodování soudu o přípustnosti vydání, ale i kdykoliv poté, tedy až do okamžiku jeho realizace. Z tohoto důvodu musí ministr spravedlnosti při svém rozhodování vždy zvažovat, zda předmětné rozhodnutí soudu není založeno na skutkových zjištěních, která v důsledku plynutí času přestala být aktuální, a tedy zda jej i nadále lze považovat za relevantní podklad pro případné povolení vydání. Pokud by tomu tak totiž nebylo, byl by povinen vydání nepovolit, aniž by byl sám oprávněn rozhodnout, zda je případné vydání přípustné i za těchto změněných poměrů. Jednou ze skutečností, která by jednoznačně zpochybňovala přípustnost vydání a k níž by navíc došlo rozhodnutím orgánu veřejné moci, je dodatečné udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 393 písm. b) trestního řádu. Podle názoru Ústavního soudu, který bude rozveden níže, ale toto ustanovení neumožňuje povolit vydání ani v případě, že nebylo pravomocně skončeno řízení o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu.
45. Zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu jako dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Soud rozhodující o přípustnosti vydání obligatorně zjišťuje, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Pokud by zjistil, že její žádosti bylo vyhověno, musel by podle § 393 písm. b) trestního řádu vyslovit nepřípustnost vydání. V opačném případě, tedy i v případě zamítnutí této žádosti, by ale nebyl vázán skutkovými a právními závěry učiněnými v příslušném správním řízení a otázku, zda by vydáním nedošlo k porušení zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve spojení s čl. 2, 3 a 6 Úmluvy, resp. zda nejsou dány jiné důvody nepřípustnosti vydání, by si musel v plném rozsahu posoudit samostatně [§ 393 písm. k) a l) trestního řádu]. Nastat ale může i situace, kdy správní orgán rozhodne o žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud vyslovil, že vydání je přípustné. Její vznik je třeba připustit již z toho důvodu, že soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 26/2001]. Může být však zapříčiněna i tím, že k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dojde až v závěrečné fázi tohoto soudního řízení, nebo dokonce až po jeho skončení. V každém případě platí, že správní orgán nebude v dalším řízení vázán v něm učiněnými skutkovými a právními závěry soudu, a bude moci otázku důvodnosti předmětné žádosti posoudit zcela samostatně. Není přitom vyloučeno, aby rozhodl o udělení mezinárodní ochrany z důvodů, které soud nepovažoval za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání.
46. Z nastíněného vztahu obou řízení je patrné, že osoba, o jejíž vydání jde, má k dispozici dvě řízení, v jejichž rámci se může domoci ochrany před zásahem do svých základních práv a svobod, k němuž by došlo v důsledku porušení zásady non-refoulement. Povinnost ministra spravedlnosti nepovolit vydání v případě, že k udělení mezinárodní ochrany došlo až poté, co soud svým rozhodnutím vyslovil jeho přípustnost, je třeba dovodit přímo z § 393 písm. b) trestního řádu, z něhož jednoznačně vyplývá relevance tohoto výsledku řízení o udělení mezinárodní ochrany pro rozhodování o povolení vydání, jakož i to, že posouzení skutečností, jež by eventuálně mohly odůvodnit udělení azylu nebo doplňkové ochrany žadateli, ze strany příslušného správního orgánu nemůže být nahrazeno rozhodováním soudů v řízení o přípustnosti vydání podle § 397 trestního řádu.
47. Na rozdíl od soudu, který mohl o přípustnosti vydání rozhodnout před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání do doby, než bude toto řízení pravomocně skončeno, včetně případného navazujícího soudního přezkumu (k obdobnému názoru, byť z jiných důvodů, dospěl ve věci stěžovatele i Nejvyšší správní soud, do jehož působnosti však nepatří přezkum postupu ministra spravedlnosti v rámci řízení o vydání; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 10/2010-99). Za situace, kdy zákon předpokládá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany i soudní řízení o přípustnosti vydání mohou být vedena současně, přičemž výsledek každého z nich může nezávisle na pořadí, v jakém tato řízení skončí, mít relevanci pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, nesmí být osobě, o jejíž vydání jde, upřena možnost, aby byla projednána její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Pokud by ministr spravedlnosti povolil vydání ještě před skončením řízení o ní, učinil by jeho pokračování fakticky závislým na z hlediska této osoby nahodilé skutečnosti, zda dojde k realizaci vydání již v jeho průběhu, nebo až poté. Samotné Ministerstvo vnitra by tak v řadě případů mohlo prodlužováním řízení dosáhnout situace, kdy mu v důsledku vydání žadatele nezbyde než řízení o jeho žádosti zastavit. Takovýto postup by přirozeně vedl k nerovnému postavení žadatelů o mezinárodní ochranu, aniž by k tomu existoval jakýkoliv legitimní důvod. Rovněž by mu bylo možné přiznat znaky svévole, v důsledku čehož by došlo nejen k porušení práva osoby, o jejíž vydání jde, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, nýbrž též k porušení čl. 43 Listiny, jímž se Česká republika zavázala přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. K porušení těchto práv by nicméně nemohlo dojít v případě, pokud by osoba, o jejíž vydání jde, žádala v průběhu řízení o vydání o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, opakovaně poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti. Její vydání za těchto okolností by z povahy věci nemohlo působit zásah do výše uvedených práv.
48. Podstatou nastíněného výkladu § 393 písm. b) trestního řádu je existence zákonem stanovené procesní garance zásady non-refoulement, která s ohledem na existenci dvou řízení představuje vyšší, nikoliv však nezbytný standard ochrany souvisejících základních práv a svobod. Právě u této zásady lze obecně, byť nikoliv neomezeně, dovozovat přednost před mezinárodněprávním závazkem k extradici. Meze její aplikace přitom vyplývají z ústavního pořádku a příslušných mezinárodních smluv a jsou vyjádřeny především v čl. 1 bodu F Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který vylučuje z působnosti této úmluvy osobu, o níž je vážný důvod se domnívat, že se dopustila např. zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti, nebo vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík.
49. Řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zpravidla ztratí svůj význam, pokud je žadatel vydán do cizího státu ještě před jeho skončením, přičemž stejný závěr platí i ve vztahu k navazujícímu soudnímu přezkumu. V této souvislosti samozřejmě nelze podceňovat riziko neúměrného prodlužování délky řízení o vydání, jež je spojeno s podmíněním rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání skončením výše uvedených řízení. Toto riziko však samo o sobě nemůže představovat důvod, pro který by měla být osobě, o jejíž vydání jde, upřena ze zákona vyplývající možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany, a domoci se tak v příslušném řízení posouzení existence důvodů, jež by případně odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany, a tudíž nepřípustnost vydání. Je především povinností Ministerstva vnitra, aby v případech, kdy je vedeno řízení o vydání žadatele, postupovalo co nejvíce efektivně a bez průtahů a v tomto směru využívalo prostředky, které mu zákon o azylu poskytuje [např. § 10a písm. e) nebo § 16 odst. 2 zákona o azylu]. Obdobně lze přitom apelovat i na postup krajských soudů v řízení o žalobě proti příslušnému rozhodnutí Ministerstva vnitra (§ 32 soudního řádu správního) a Nejvyššího správního soudu v případném následném řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu.
50. Ústavní soud závěrem této části nálezu dodává, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat důvody, pro které ministr spravedlnosti za situace, kdy soud rozhodnutím vyslovil, že vydání je přípustné, a zároveň nebyl dán ani žádný důvod, který by zpochybňoval aktuálnost skutkových zjištění, na jejichž základě soud tento závěr učinil, nevyužil své oprávnění vydání nepovolit. Předmětné oprávnění je výrazem politického rozměru jeho rozhodování o vydání do cizího státu, které lze považovat za projev státní suverenity [srov. nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26]. V rámci svého uvážení tak ministr spravedlnosti zkoumá i další, tj. politické (a v jejich rámci především zahraničněpolitické) aspekty vydání konkrétní osoby do cizího státu, které z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezeny a jejichž kontrola či hodnocení z hlediska účelnosti přirozeně není věcí moci soudní, nýbrž se uplatňuje v rovině ústavně politické odpovědnosti.
51. Veškerá tato východiska ústavněprávního přezkumu v plné míře reflektují právní závěry vyslovené v již zmíněném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, kterým se Ústavní soud vyjádřil i k otázce vztahu extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany.
52. V projednávané věci bylo zjištěno, že ministr spravedlnosti vydal napadené rozhodnutí na základě pravomocného usnesení stížnostního soudu, jehož vykonatelnost přitom nebyla dotčena ani usnesením Ústavního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ani předběžným opatřením Evropského soudu pro lidská práva, které by bránilo provedení vydání do doby jeho rozhodnutí o stížnosti. Přesto Ústavní soud nemůže konstatovat, že byly splněny podmínky pro povolení vydání stěžovatele, neboť tomuto závěru brání skutečnost, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebylo skončeno řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany (srov. bod 6 tohoto nálezu). Ministerstvo vnitra ve věci rozhodlo až dne 5. dubna 2013, přičemž Ústavní soud nemá vědomost, že by doposud bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.
53. Tím, že k vydání napadeného rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele došlo předtím, než bylo skončeno řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu, ministr spravedlnosti umožnil, aby byl stěžovatel v důsledku případné realizace vydání, ke které nedošlo jen z důvodu odkladu vykonatelnosti, zbaven možnosti domáhat se účinným způsobem a za stejných podmínek projednání předmětné žádosti. Výsledek tohoto řízení byl přitom relevantní i ve vztahu k řízení o vydání, neboť vyhovění žádosti stěžovatele by ve smyslu § 393 písm. b) trestního řádu znemožnilo jeho vydání. Napadeným rozhodnutím bylo proto porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s právem požádat o poskytnutí azylu a zároveň se právní cestou domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takovéto žádosti rozhodl, jež je obsaženo v čl. 43 Listiny. Tím mu byly současně odepřeny procesní garance zásady non-refoulement ve smyslu platné právní úpravy.
VII. Závěr
54. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti. V části, ve které směřovala proti usnesením obecných soudů, kterými bylo vysloveno, že vydání stěžovatele je přípustné, ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou odmítl.