31. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.
32. Jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady účelně vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky.
33. Ústavní soud uvozuje, že problematikou náhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem se ve srovnatelných věcech již opakovaně zabýval. Stalo se tak zejména těmito závaznými rozhodnutími: nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nálezem sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), nálezem sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357), nálezem sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), nálezem sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779), nálezem sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), nálezem sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191); vše dostupné in http://nalus.usoud.cz.
34. Z uvedené judikatury plyne, že stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu; není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na jiný subjekt (kupř. na advokáta). Pokud tak přesto učiní, presumuje se, že není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; tím samozřejmě není dotčeno právo státu nechat se advokátem zastoupit.
35. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že při aplikaci uvedeného právního názoru je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu; lze si totiž představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem by byl stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně, i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
36. V souzeném případu šlo o věc triviální. K žalobě se až do převzetí věci Českou republikou - Ministerstvem financí vyjadřovali zaměstnanci či vedoucí příslušných orgánů, bez pomoci advokáta. Advokát zastupující Českou republiku - Ministerstvo financí sám pak jen opakoval a rozhojňoval argumentaci dříve uplatněnou; nosný důvod rozhodnutí ležel zcela mimo jeho návrhy.
37. Ačkoli tyto okolnosti včetně závazného právního názoru vyjádřeného v nálezové judikatuře Ústavního soudu byly odvolacímu soudu známy (a ten jako jediný naříkaný ústavněprávní deficit způsobil), přesto zvolil "ústavněprávní dialog" a od této judikatury se odchýlil. Takovému přístupu by nebylo co vytknout, kdyby se skutečně jednalo o názor odůvodněný a interpretačně zvládnutý alespoň v úrovni, v jaké je odvolací soud zvyklý rozhodovat právní otázky založené podústavním právem.
38. Pokud odvolací soud argumentoval právem státu na právní pomoc v řízení před soudy a na rovnost všech účastníků před zákonem, Ústavní soud uvádí, že při úvaze o možnosti státu nechat se v soudním řízení zastoupit advokátem (jako každá jiná právnická osoba) je třeba vzít v potaz, vedle výše uvedených skutečností, také specifické postavení státu. I z odborné literatury vyplývá, že stát má sice "v určitých situacích postavení právnické osoby"; stát se nemění v právnickou osobu, zůstává stále týž, avšak vystupuje v jiné roli, v roli soukromoprávního subjektu. To znamená pouze tolik, že mu vedle "vrchnostenské" moci náleží i "soukromoprávní subjektivita" (Beran K. Proč není stát právnickou osobou? Právní rozhledy č. 7/2006, str. 259.). Z tohoto hlediska je třeba brát v úvahu okolnost, že stát musí v souvislosti se svým právním zastoupením v soudním procesu zvažovat i jiná kritéria než běžná právnická osoba. Státu není odpírána možnost dát se zastoupit advokátem; je však zapovězeno, aby mu byly náklady se zastupováním advokátem v soudním řízení spojené, vyjma zcela zvláštních a výjimečných situací, nahrazovány. Tato kritéria Ústavní soud vymezil ve své výše uvedené judikatuře a odvolací soud je bez náležitého odůvodnění ve svém rozhodnutí o nákladech řízení nerespektoval. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
39. K námitce "uznání žalovaného nároku" pak Ústavní soud obiter dictum doplňuje, že uznáním nároku se ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. rozumí procesní úkon žalovaného (tedy výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí, tj. zda jej uznává zcela nebo jen zčásti anebo pouze v právním základu (mezitímně); předmětem uznávacího prohlášení žalovaného může být jen nárok, který byl (podle obsahu podané žaloby nebo se souhlasem soudu změněné žaloby) předmětem řízení, a jeho příslušenství (nemůže se týkat jiných nároků). Protože žalovaný uznal nárok zcela, byl soud povinen rozhodnout podle tohoto uznání i bez výslovného návrhu žalobce (což se nestalo). Současně platí, že uznal-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, nesmí soud žalobu zamítnout proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno; v rozsudku pro uznání se nehodnotí výsledky dokazování. Řečené se plně vztahuje jen na již zaniklé Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci", neboť připustil-li soud pravomocným usnesením Fond národního majetku České republiky, aby do řízení přistoupil, došlo tím současně ke změně v subjektech procesněprávního vztahu ve srovnání s tím, jak se vytvořil v době zahájení řízení. Vůči novému účastníku proto nemohou působit bez dalšího účinky procesního úkonu původně žalovaného (uznání nároku); vystupuje-li na straně žalovaného více osob, je třeba k uznání nároku souhlasu všech nerozlučných společníků (uznání učiněné samostatným společníkem zavazuje jen tohoto účastníka).
V. Akcesoria a závěr
40. Se zřetelem k obsahu rozhodnutí obecných soudů a výše uvedenému zhodnocení provedenému Ústavním soudem lze uzavřít, že v projednávané věci Vrchní soud v Olomouci nepostupoval ústavně konformně a předvídatelným způsobem; dopustil se pochybení, jež svojí intenzitou nabylo excesivní povahy a způsobilo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
41. Vrchní soud v Olomouci porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní soud v části vymezené výrokem II podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
42. Ve zbývající části ústavní stížnosti, při respektování podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, nezbylo než návrh v části vymezené výrokem III podle ustanovení § 82 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu per analogiam odmítnout.