29. K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku dovodil, že: "... vnitrostátní právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je z hlediska obsahu nároku na náhradu škody užší, než jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za takových okolností je proto nezbytné přistoupit k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jež má v souladu s čl. 10 Ústavy přednost před zákonnou úpravou, jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky jeho aplikace ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy ... Čl. 5 Úmluvy v obecné rovině vyžaduje, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet." V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 rovněž konstatoval, že: "... podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy."
30. Evropský soud pro lidská práva konstatuje porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy pouze tehdy, pokud vnitrostátní právní systém odškodnění nepřiznává, neboť výkon práva podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy musí být zajištěn dostatečně jistým způsobem (Bulletin advokacie, Stručná rukověť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech, zvláštní číslo, březen 2013, s. 82). Z uvedeného plyne, že pokud je shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem.
31. Úmluva přitom nespecifikuje, v jaké formě má být v případě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy takové odškodnění oběti zatčení nebo zadržení poskytnuto. Na tomto místě je nutno poznamenat, že Evropský soud pro lidská práva sám může přiznat spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy, je-li porušeno právo (či svoboda) garantované Úmluvou a jsou-li pro to splněny další podmínky. Toto spravedlivé zadostiučinění pak zpravidla spočívá v poskytnutí finanční kompenzace. Kupříkladu ve věci Kudla proti Polsku (rozsudek ze dne 26. října 2000, stížnost č. 30210/96) stěžovatel neprokázal, že tvrzená materiální újma skutečně vyplynula z jeho držení ve vazbě. Proto nic neodůvodňuje, aby v tomto směru bylo přiznáno odškodnění. Naproti tomu stěžovatel utrpěl morální újmu - zejména vzhledem k úzkosti a pocitu frustrace vyvolaným dlouhým trváním vazby a řízení - která není dostatečně kompenzována konstatováními o porušení Úmluvy. Rozhoduje spravedlivě, přiznal Evropský soud pro lidská práva stěžovateli v daném případě částku 30 000 PLN. Dostatečným spravedlivým zadostiučiněním k odčinění morální újmy však může být též samotné konstatování porušení práva garantovaného Úmluvou (srov. rozsudek ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice ze dne 21. října 2003, stížnost č. 29010/95, § 89, či rozsudek ve věci Friedrich proti České republice ze dne 26. října 2006, stížnost č. 12108/03, § 25). Již z tohoto pohledu je možné dovodit, že soudy přímo aplikující Úmluvu mohou v případě porušení Úmluvou garantovaného práva přiznat odškodnění (zadostiučinění) i v jiné formě než jen v penězích. Nic ale nebrání tomu, aby soud přistoupil k přiznání více forem odškodnění (tedy jak peněžní, tak i v případě omluvy nepeněžní, což o omluvě může platit i pro případ konstatování porušení práva), je-li to vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu přiměřené.
32. Evropský soud pro lidská práva ve svých četných rozhodnutích opakuje, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je dodržen tehdy, je-li možné uplatnit nárok na náhradu škody za zbavení svobody, ke kterému došlo za podmínek odporujících odstavcům 1, 2, 3 nebo 4. Nárok na náhradu škody stanovený v odstavci 5 tedy předpokládá, že bylo konstatováno porušení některého z ostatních odstavců, a to buď vnitrostátním orgánem, nebo orgány Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Crabtree ze dne 25. února 2010, stížnost č. 41116/04, § 48). Evropský soud pro lidská práva přitom zdůraznil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tak jak je formulován zejména v anglické verzi, požaduje, aby nárok na odškodnění byl vymahatelný nebo vykonatelný (Evropská úmluva o lidských právech, Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek. C. H. Beck, 1. vydání 2012, s. 562, čl. 122).
33. Evropský soud pro lidská práva přiznává nárok na náhradu za morální újmu i v případech, kdy se stěžovatelé domáhají odškodnění v souvislosti s vydanými restitučními zákony. Ve věci Tesař a ostatní proti České republice, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. června 2011, stížnost č. 37400/06: V roce 1977 převedl stát na stěžovatele rodinný dům, který získal konfiskací, a původní vlastník se v roce 1992 domáhal podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") vydání nemovitostí. Stěžovatelé byli nuceni nemovitosti v roce 2008 opustit. Podle Evropského soudu pro lidská práva došlo ke spornému zásahu na základě zákona č. 87/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. dubna 1991 (bod 67). Vyklizení nemovitosti odráželo požadavky obecného zájmu, zásah směřoval nejen k ochraně zájmů původního vlastníka, ale sledoval také legitimní cíl, kterým byla náprava předchozích křivd a ochrana legality právních úkonů. Evropský soud pro lidská práva prohlásil stížnost za přijatelnou mimo jiné i v části týkající se práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku.
34. Ve věci Zich a ostatní proti České republice, rozsudek ze dne 18. července 2006, stížnost č. 48548/99: Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva pokojně užívat majetek zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jednalo se o případ, kdy v šedesátých letech dvacátého století původní vlastníci převedli nemovitosti v Praze 3 na stát. V roce 1981 nabyl vlastnictví k nemovitostem v Praze právní předchůdce bytového družstva, jehož členy byli stěžovatelé. Dne 3. října 1991 původní vlastníci podali návrh k soudu na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a nemovitosti jim byly poté bytovým družstvem vydány. Členové bytového družstva žalovali Českou republiku o zaplacení rozdílu mezi kupní cenou a částkou vynaloženou na modernizaci nemovitostí. Dne 11. října 2006 vláda České republiky a členové bytového družstva na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, kterým byla přiznána náhrada morální újmy ve výši 6 000 €, vyřešili i náhradu materiální újmy smírným dořešením tak, že vláda České republiky zaplatila stěžovatelům dohodnuté částky.
35. Ve věci Thiermann a další proti Norsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 8. března 2007, stížnost č. 18712/03, se jednalo o odškodnění morální újmy způsobené v souvislosti s deportací válečných dětí. Část nároků prvních sedmi stěžovatelů prohlásil Evropský soud pro lidská práva za promlčené z důvodu, že řízení o náhradu škody zahájili až v roce 1999 (v Norsku nabyla Úmluva účinnosti 3. září 1953), přičemž neshledal náznaky, že by od doby, kdy Úmluva nabyla v Norsku účinnosti, existovala státní činnost směřující proti válečným dětem a zahrnující opakované jednání neslučitelné s Úmluvou a oficiální toleranci ze strany státních orgánů Norska takové povahy, že by způsobilo neúčinnost a marnost řízení a učinilo pravidlo o vyčerpání vnitrostátních prostředků nepoužitelné. Evropský soud pro lidská práva je přesvědčen, že s ohledem na celkový kontext případu a na vlastní judikaturu týkající se práva na přístup k soudu v případech osobní újmy (srov. zejména Stubbings a další proti Spojenému království, rozsudek ze dne 22. října 1996, stížnost č. 22083/93 a 22095/93, § 50) náleží hodnocení provedené vnitrostátními soudy plně do sféry jejich míry uvážení (margin of appreciation).
36. V případu Linkov proti České republice, rozsudek ze dne 7. prosince 2006, stížnost č. 10504/03, se jednalo o odmítnutí registrace politické strany (Liberální strany) v roce 2000. V § 42 Evropský soud pro lidská práva uvedl, že mu nepřísluší vyjadřovat se k případným paralelám mezi událostmi, ke kterým došlo v Evropě v době druhé světové války, a událostem z let 1948-1989 na území bývalého Československa. Soud je nicméně toho názoru, že případ je třeba posuzovat s přihlédnutím k jeho historickému a politickému kontextu. V tomto ohledu poznamenal, že po změně režimu v roce 1989 přijal český zákonodárce dva zákony (zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), ve kterých se uvádí, že komunistický režim trvale a systematicky porušoval lidská práva, základní principy demokratického právního státu, mezinárodní dohody i své vlastní zákony a že pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny a perzekvovat své občany.
37. Ve věci Dvořáček a Dvořáčková proti Slovensku, rozsudek ze dne 28. července 2009, stížnost č. 30754/04, byl posuzován nárok na náhradu škody za nedbalost lékařů: Dne 26. října 1987 slečna I. D. zahájila se svými rodiči řízení před okresním soudem - požadovali náhradu škody z důvodu, že zdraví slečny I. D. bylo vážně a trvale poškozeno v důsledku nedostatků v postnatální péči v roce 1981, které se jí dostalo v nemocnici. V § 38 tohoto rozsudku Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že existence oběti porušení, čili jednotlivce, který je osobně dotčený namítaným porušením práv garantovaných Úmluvou, je nepostradatelná pro uvedení ochranného mechanismu Úmluvy do chodu, i když toto kritérium by v řízení nemělo být aplikováno rigidně, mechanicky a nepružným způsobem (srov. Karner proti Rakousku, rozhodnutí ze dne 24. července 2003, stížnost č. 40016/98, § 25). Dále pak v § 48 uvedl, že nicméně Česká a Slovenská Federativní Republika, jejíž se stalo Slovensko nástupnickým státem, uznala právo individuální stížnosti zakotvené v čl. 34 Úmluvy dne 18. března 1992. Soud proto nemá jurisdikci prozkoumat namítané nedostatky ve zdravotní péči o dceru stěžovatelů v osmdesátých letech. Pro povinnost státu plnit závazky může být určující obecný princip mezinárodního práva, podle kterého stát nemůže omlouvat porušení smluvních ujednání s poukazem na vlastní legislativu. V § 53 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že je pravda, že uplynulo více než 20 let od namítaných nedostatků ve zdravotní péči o dceru stěžovatelů a její smrti, jež, jak stěžovatelé naznačovali, byla přičitatelná těmto nedostatkům. Nicméně má za to, že v předloženém případě a bez ohledu na výsledek řízení, které stěžovatelé zahájili, procesní požadavek čl. 2 vést efektivní vyšetřování vzešel v kontextu napadeného řízení po smrti slečny I. D. v roce 2004.
38. Ve věci Matveyev proti Rusku, rozsudek ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 26601/02, Evropský soud pro lidská práva posuzoval situaci stěžovatele, který byl v roce 1981, čili pochopitelně v době před přijetím Úmluvy, pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky. V roce 1999, poté, co se Ruská federace stala smluvní stranou Úmluvy, byl tento rozsudek zrušen a stěžovatel požadoval rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Evropský soud posuzoval, zda je na tuto situaci aplikovatelný čl. 3 Protokolu č. 7, a dospěl k závěru, že je, rozhodné pro něj bylo datum zrušení pravomocného rozhodnutí.
39. Z principu subsidiarity Úmluvy vyplývá, že smluvním stranám nic nebrání, aby poskytly standard vyšší či i v jiných oblastech, než jej poskytuje Úmluva, což se odráží i v jejím čl. 53. To stvrzuje i judikatura ve vztahu k právu na osobní svobodu a bezpečnost dle dotčeného čl. 5 Úmluvy, podle které "... Úmluva zakotvuje minimální standardy, nikoli nejlepší řešení, a je na smluvních stranách Úmluvy, zda chtějí poskytnout další ochranu či záruky" (viz Brecknell proti Spojenému království, rozsudek, 27. 11. 2007, č. 32457/04, § 70). Právní názor Ústavního soudu, že by osobám omezeným na svobodě za minulého režimu, které byly až po 18. 3. 1992 účastny soudní rehabilitace, mělo být přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a nikoliv pouze odškodnění za újmu majetkovou, je poté aplikací tohoto principu v dané věci.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
40. Ústavní soud se zřetelem ke všemu výše uvedenému, po posouzení okolností daného případu a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
41. Ustanovením § 31a zákona č. 160/2006 Sb. byl do našeho právního řádu začleněn nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Přitom, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, byl zákonodárce jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.
42. Při střetu základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv [srov. nález ze dne 9. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113)]. Na jedné straně je zde veřejný zájem ekonomických možností státu a na druhé zájem podle požadavků Listiny a Úmluvy na svobodu, důstojný život a dodržování ústavně zaručených práv, v případě stěžovatelky práva na nemateriální odškodnění v souvislosti s porušením práva na svobodu.
43. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. května 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu nemateriální škody (citové újmy) při ztrátě blízké osoby judikoval, že: "... z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva (PETL - Principles of European Tort Law), které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativu evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje." Nemajetková újma stejně jako majetková újma se podle PETL hradí vždy, pokud poškozenému vznikne a pokud jsou splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
44. V souvislosti s vývojem judikatury v oblasti nároku na náhradu za nemajetkovou újmu dovodil následně i Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (bod 26), ve kterém posuzoval případ odpovědnosti za nezákonná rozhodnutí vydaná před účinností zákona č. 160/2006 Sb., že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Vnitrostátní právní úprava, obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je podle názoru Nejvyššího soudu zde uvedeného z hlediska obsahu nároku na náhradu škody užší, než jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za takových okolností je proto nezbytné přistoupit k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jenž má v souladu s čl. 10 Ústavy přednost před zákonnou úpravou, jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky jeho aplikace ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Nejvyšší soud tak citovaným rozhodnutím dovodil přímou aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy rozhodnutí vydaných před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Lze připomenout, že změna judikatury Nejvyššího soudu v uvedeném případě zásadně neodporuje postulátům právní jistoty. V daných případech je řešen časový střet právních norem - Úmluvy a vnitrostátní úpravy podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž se jedná o tzv. nepravou retroaktivitu, kde jde o střet principu právní jistoty a principu rovnoprávnosti (rovnosti před zákonem), resp. o vyvažování formální a materiální spravedlnosti v právu.
45. V posuzovaném případě konkrétní skutečnost z minulosti (výkon vazby), rozhodná pro vznik nároku na náhradu nemateriální újmy, za situace, kdy stěžovatelka byla zadržena dne 14. srpna 1970, do vazby vzata dne 18. srpna 1970, z vazby propuštěna dne 7. září 1970 a usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11 byla podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci, se stala právní skutečností pro určité vztahy vzniklé za existence Úmluvy, která byla sjednána v roce 1950 a pro Českou republiku nabyla účinnosti 18. března 1992.
46. Úmluva, která obsah i výklad českého ústavního práva ovlivnila významným způsobem, je ústavním nástrojem evropského veřejného pořádku a sjednocuje minimální rozsah ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře zpravidla poskytuje širší míru ochrany konkrétního základního práva upraveného v Úmluvě než konkrétního základního práva upraveného v Listině (kupř. procesní záruky podle čl. 5 a 6 Úmluvy). Ústavní soud pak svými rozhodnutími (uvedenými v bodech 20 a 21) přiznal osobám zbaveným osobní svobody v případě zrušených rozsudků vynesených soudy v době nesvobody právo na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku. Ústavní soud přitom vyšel z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, tedy že pojem škoda znamená jak škodu hmotnou, tak škodu nehmotnou.
47. Je evidentní, že jak Nejvyšší soud, tak i vedlejší účastník řízení nerespektují čl. 5 odst. 5 Úmluvy, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ani judikaturu Ústavního soudu a zcela pomíjí význam a účel čl. 5 odst. 5 Úmluvy pro případy vzniku práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu osob způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu v době před 18. březnem 1992. Pokud přitom dojde ke zrušení rozhodnutí vynesených soudy nedemokratického režimu, popřípadě je konstatována účast na rehabilitaci, přísluší osobám nezákonně zbaveným svobody vůči státu vymahatelné právo na odškodnění, a to jak majetkové, tak i nemajetkové. Vedlejší účastník řízení stěžovatelce materiální odškodnění za výkon vazby a trestu podle zákona č. 119/1990 Sb. přiznal ve výši 2 783 Kč sdělením ze dne 22. prosince 2010. K tomu uvedl, že náhradu nemateriální újmy nebylo možné přiznat, neboť tato nemá oporu v zákoně č. 119/1990 Sb., který je ve vztahu speciality k zákonu č. 82/1998 Sb., a odkázal stěžovatelku k uplatnění nároku soudní cestou. Stěžovatelce vznikl přitom nárok nejen na náhradu materiální újmy, ale i na náhradu nemateriální újmy, a to především zásahem do její osobní svobody. Nárok na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se v daném případě odvíjí od účasti stěžovatelky na rehabilitaci, takže až od vydání rozhodnutí o rehabilitaci, tedy v době, kdy Úmluva byla již pro Českou republiku závazná, mohla stěžovatelka odškodnění požadovat.
48. K odkazu vedlejšího účastníka řízení na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (bod 11) Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že dané stanovisko bylo vydáno v souvislosti s obcházením restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského, tudíž je nelze pro odlišnost právního základu na předmětnou věc aplikovat. Ani další námitky vedlejšího účastníka řízení, vyslovené v jeho vyjádření i v doplnění vyjádření, nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť plynou z jeho nesprávného výkladu příslušných článků Úmluvy a v tomto směru odkazuje na obsah replik stěžovatelky (bod 13).
49. Ústavní soud v daném případě konstatuje, že se jedná o specifický případ, jenž nastal v souvislosti s rehabilitací osob vězněných v době nesvobody podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelce vzniklo právo na odškodnění již samotnou právní mocí usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11, kterým byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci. Český právní řád neumožňoval náhradu nemajetkové újmy utrpěné v důsledku nezákonného zbavení svobody v období nesvobody, a poté až do přijetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění novelizovaném zákonem č. 160/2006 Sb., který již nárok na náhradu nemajetkové újmy obsahuje. Ani pak však stěžovatelka, s ohledem na povahu svého nároku, nemohla požádat o nemateriální odškodnění, a to až do vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci. Proto je třeba vycházet z toho, že v daném případě je třeba upřednostnit právo stěžovatelky na ochranu jejích práv a aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
50. Se zřetelem ke všemu výše uvedenému nemůže obstát názor ve věci rozhodujících soudů uvedený v napadených rozhodnutích, že v posuzovaném případě stěžovatelce nelze náhradu za nemateriální újmu přiznat. Nepřiznání nároku na náhradu nemateriální újmy u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., za situace, kdy je jim za stejné porušení jejich práva na základě totožných rehabilitačních rozhodnutí přiznávána vedlejším účastníkem řízení náhrada škody za materiální újmu, se jeví za daného stavu jako zcela formalistické. Ústavní soud připomíná, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné dohledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. V pochybnostech je přitom třeba dát přednost takovému výkladu, který chrání rehabilitované osoby.
51. Lze uzavřít, že pokud v předmětné věci nemateriální újma vznikla zásahem do osobní svobody stěžovatelky, navíc byla vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to ve vztahu k období jejího nezákonného zbavení svobody od 14. srpna 1970 do 7. září 1970, nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že v případě uplatňování nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatelky, způsobenou rozhodnutím o vazbě, a vyslovení účasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci je nezbytné primárně respektovat ústavní pořádek České republiky, proto je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě došlo před účinností Úmluvy pro Českou republiku.
52. Z uvedených důvodů Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze došlo k porušení základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.