Oni, kteří jeho jménem zaštiťovali své akce?
Ti, kteří žádali o autogram do jeho knih?
Oživil jsem si nedávno scénu z Dumasových Třech mušketýrů po dvaceti letech. Pasáž o tom, jak byl veden na popraviště Karel I., budiž vzata za součást tohoto odlišného stanoviska.
Věcně příslušným v této věci je leda soud dějin...
2. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Většinové stanovisko dospělo k závěru, že řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky, pokud byla podána podle čl. 65 Ústavy, ve znění účinném do 7. 3. 2013, a pokud zároveň v mezidobí před rozhodnutím Ústavního soudu došlo k uplynutí volebního období prezidenta republiky (čl. 55 Ústavy), je nutno zastavit, neboť taková žaloba již není projednatelná.
Výhrady mám vůči celkové koncepci většinového stanoviska i jeho argumentačním jednotlivostem. Docházím k závěru, že důvody k zastavení řízení nejsou dány a ústavní žaloba měla být věcně projednána. Tím v žádném případě nemá být řečeno, že bych byla přesvědčena o důvodnosti podané ústavní žaloby.
I.
Většinové stanovisko trpí deficitem v tom smyslu, že nevykládá čl. 65 Ústavy z hlediska kontextu celého ústavního pořádku, ale skrze zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (ve znění účinném do 7. 3. 2013).
Dle mého názoru v čl. 65 odst. 2 větě druhé Ústavy, pokud stanoví, že "[t]restem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt," obsahuje dvě různé sankce, a to 1. ztrátu prezidentského úřadu a 2. ztrátu způsobilosti jej znovu nabýt. Při posouzení účelu těchto "trestů" nedovozuji primárně jejich subjektivní funkci (vůči pachateli dle klasické trestněprávní doktríny), nýbrž jejich funkci ochrany objektivní ústavnosti ve smyslu základních postulátů o demokratickém a právním státu. Nekladu si tedy primárně otázku, zda je "potřeba" (bod 44) žalovaného prezidenta trestat, tedy jeho osobně, nýbrž zda je potřeba poskytnout ochranu objektivní ústavnosti (v případě institutu velezrady funkčnosti nejvyššího ústavního orgánu) v mezích uložených Ústavnímu soudu Ústavou.
Jakkoliv hovořím o "trestu" či "sankci" a jejich účelu, nepohybuji se v rovině klasické trestněprávní doktríny. Když hovořím o preventivní funkci trestu, nemám tím na mysli prevenci ve vztahu k "pachateli" a jeho osobnímu budoucímu jednání, nýbrž prevenci ve vztahu k (budoucímu) řádnému fungování úřadu prezidenta republiky.
Domnívám se, že každá z uvedených sankcí obsažených v čl. 65 odst. 2 větě druhé Ústavy má svoji vlastní funkci ochrany objektivní ústavnosti. Uložení sankce ztráty prezidentského úřadu má ukončit bezprostřední disfunkci ústavního zřízení (v zásadě ve shodě s bodem 44 většinového stanoviska). Uložení sankce ztráty způsobilosti prezidentský úřad znovu nabýt má předejít ústavním kolizím do budoucna.
Každá z uvedených sankcí jednotlivě má svůj ústavní význam. Ustanovení čl. 65 odst. 2 věty druhé Ústavy má potom pro Ústavní soud ten význam, že mu ukládá povinnost poskytnout ochranu objektivní ústavnosti s využitím právě těchto dvou nástrojů.
Teprve v tomto duchu je nutno interpretovat zákonná ustanovení obsažená v zákoně o Ústavním soudu. Většinové stanovisko jde opačnou cestou, když vykládá ustanovení Ústavy prostřednictvím zákona.
Při těchto systematických úvahách jsou zcela bezvýznamné konkrétní a v zásadě nahodilé okolnosti daného případu: že obdobná situace díky nové právní úpravě již v budoucnu nenastane nebo že žalovanému prezidentovi by v třetí kandidatuře v řadě bránilo ustanovení čl. 57 odst. 2 Ústavy.
II.
Ustanovení § 98 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 7. 3. 2013:
Zastavení řízení
(1) Jestliže bylo Ústavnímu soudu, dříve než se odebral k závěrečné poradě, doručeno usnesení Senátu, kterým ústavní žalobu odvolává, Ústavní soud řízení zastaví.
(2) Ústavní soud řízení zastaví také tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v řadě přímé do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje.
(3) Okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, není důvodem k zastavení řízení.
Ustanovení § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 8. 3. 2013:
(3) Okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu nebo že jeho funkce zanikla uplynutím doby, na kterou byl zvolen, není důvodem k zastavení řízení.
Stran konkrétního odůvodnění většinového stanoviska namítám, že apriorně (nepřiléhavě) vychází z teze, že právní úprava účinná do 7. 3. 2013 je pro žalovaného prezidenta "příznivější" (úvodní body vlastní argumentace 31-32), a to proto, že dřívější právní úprava neměla výslovné ustanovení řešící zánik mandátu uplynutím funkčního období prezidenta. Sama skutečnost, že nové znění zákona (§ 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) tuto explicitní úpravu obsahuje (tj. zánik funkce není důvodem pro zastavení řízení), dle mého názoru v žádném případě neznamená, že by stejné pravidlo nemohlo platit i za dřívějšího znění zákona. Za nepřípadný považuji argument a contrario obsažený v bodu 36 většinového stanoviska. Odhlíží totiž od zavádějící konstrukce celého ustanovení § 98, kdy odstavce 1 a 2 obsahují taxativní výčet případů, kdy se řízení zastavuje (zpětvzetí návrhu a smrt prezidenta). Následně odstavec 3 zcela nesystematicky deklaruje, že v případě abdikace se řízení nezastavuje. Ovšem tento "výčet" jednoho případu, kdy se řízení nezastavuje, musí být vykládán jedině jako demonstrativní, neboť procesních a faktických situací, kdy se řízení nezastavuje, může být nekonečně mnoho, přičemž jejich výčet v textu předpisu není možný. Argument a contrario (tedy stručně řečeno: "pokud zákon obsahuje výslovné pravidlo o pokračování řízení v případě abdikace, vylučuje tím možnost pokračování řízení v případě uplynutí volebního období") je tak jednak použit na situaci, kdy se obě výkladové varianty právně ani fakticky nevylučují, naopak mohou zcela racionálně existovat vedle sebe, ale především je aplikován na demonstrativní (nesystémový a z hlediska úvah v části I mého odlišného stanoviska i nadbytečný) odstavec 3, a kupříkladu nikoliv na předchozí odstavce 1 a 2. Tím bychom totiž získali závěr, že pokud zákon taxativně vyjmenovává dva důvody pro zastavení řízení, zároveň tím vylučuje důvody jiné (nyní ukončení volebního období prezidenta). Že se jedná o výčet taxativní, dovozuji z prostého faktu charakteru jakéhokoliv soudního řízení, kdy je povinností soudu o předloženém návrhu rozhodnout, a naopak mu není dána úvaha (nad rámec zákona) o tom, že o návrhu nerozhodne (zcela opačně je konstruován bod 42).
V tomto spatřuji obrácenou logiku většiny pléna, která se opírá o zjištění, že z právní úpravy účinné do 7. 3. 2013 "nelze dovodit žádný zákaz zastavit řízení i z důvodů jiných, než které tu jsou výslovně jmenovány"(bod 35). Výčet všech situací, kdy se nemá řízení zastavovat, však nelze po zákonodárci požadovat. Proto pokud by se vůbec jednalo o mezeru v právu (bod 34), jednalo by se pouze o mezeru v právu pro absenci explicitního příkazu zastavit řízení (na místě ustanovení § 98 odst. 1 a 2), pokud by pokračování v řízení zjevně stála v cestě nějaká neopomenutelná ústavní hodnota a zákon ji ve svém textu nereflektoval. O mezeře v právu pro absenci zákazu v řízení pokračovat (na místě § 98 odst. 3) však nelze hovořit, neboť jak bylo uvedeno, takových "mezer" je potom v zákoně nekonečně mnoho.
Dále je nutno zdůraznit, že čl. 65 odst. 2 věta druhá Ústavy nikterak nepředpokládá, že by obě tyto sankce musely být ukládány zároveň, tedy "kumulativně," jak z textu toliko zákona (!) dovozuje většinové stanovisko (bod 43). Dle mého názoru nelze naopak vyloučit, že tyto sankce budou uloženy samostatně. Tedy za konkrétních okolností při zániku mandátu prezidenta republiky že bude uložena toliko sankce ztráty způsobilosti znovu prezidentský úřad nabýt. Tomu by nasvědčovala i dispozice vyjádřená slovy "... trestem může být ...", tedy nikoliv, že při spáchání velezrady trestem musí být vždy obě sankce kumulativně (čímž nemá být řečeno, že si Ústavní soud může libovolně vybírat, kterou ze sankcí uloží).
Ostatně ani v rovině výkladu podústavního práva, tedy zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 7. 3. 2013, argument o nutné kumulativnosti "tří" sankcí (bod 43) neplatí, a to při aplikace § 98 odst. 3, kdy po abdikaci prezidenta rovněž trest ztráty prezidentského úřadu zjevně nelze uložit, a při aplikaci ustanovení § 98 odst. 2 věty druhé, kdy i po úmrtí prezidenta je možnost v řízení pokračovat na žádost manžela nebo příbuzného v řadě přímé. V takovém řízení pak zjevně nelze uložit ani jednu ze dvou sankcí, které čl. 65 odst. 2 věta druhá Ústavy zná. Pokud většinové stanovisko mezi uložené sankce počítá i ztrátu nároku na prezidentský plat a další požitky ve smyslu § 104 odst. 2 věty druhé, namítám, že tento trest čl. 65 odst. 2 věta druhá Ústavy nezná. Ztráta jmenovaného nároku je pouze zákonným důsledkem skutečností předchozích.
V této souvislosti nesouhlasím ani s hierarchizací trestů nastupujících v případě rozhodnutí o velezradě, jak ji provedly body 44 a 45 většinového stanoviska. Bezprostřední ztráta prezidentského úřadu není sankcí "hlavní" a ztráta způsobilosti jej znovu nabýt není sankcí "vedlejší" (a tyto ústavní sankce již vůbec nesnesou srovnání se skutečně bezvýznamnou ztrátou funkčních požitků). Každá z uvedených dvou sankcí má své vlastní ústavní opodstatnění a v tomto smyslu jsou rovnocenné. Skutečnost, že řízení o velezradě i při faktické nemožnosti udělit trest "hlavní" nebo dokonce jakýkoliv předvídaný trest má význam ("potřebnost" ve smyslu bodu 44) pro současný ústavní systém, dokládám jak dřívějšími ustanoveními § 98 odst. 2 věty druhé a § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (a to ve starém i v novém znění). Pokud řízení bez možnosti uložit "hlavní" trest nemá ústavněprávní význam (bod 44), klade se otázka, proč je takové řízení v § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (v obou zvažovaných zněních) upraveno.
Nepřesvědčivým se jeví i formalistické lpění na textu zákona v částech, kdy zákon hovoří o "prezidentovi", a nikoliv bývalém, emeritním či jakkoliv neúřadujícím prezidentovi (bod 41). Většina pléna v tomto přeceňuje legislativní kapacitu psaného práva, ačkoliv sám Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že text zákona představuje pouze prvotní přiblížení se k jeho obsahu. Přitom samotný zákonodárce zmíněnými ustanoveními § 98 odst. 2 věty druhé a § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu řízení s již neúřadujícím prezidentem zjevně předvídal. Text zákona o Ústavním soudu proto není spolehlivou oporou pro závěr, že řízení muselo být zastaveno.
Tvrdím, že nejen možnost uložit trest (ve smyslu čl. 65 odst. 2), ale i samotný výrok o tom, že prezident se dopustil velezrady (§ 104 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) má zásadní ústavněprávní význam, neboť tak svým výrokem (interpretací ústavního pořádku) Ústavní soud objektivně dotváří (zpřesňuje) ústavní pořádek. Takový výrok ovlivní judikaturu Ústavního soudu do budoucna, ale i významně ústavní praxi. Tento závěr nemá nic společného s údajnou (eventuální) akademičností či přímo samoúčelností nyní posuzovaného návrhu, vůči čemuž se ohrazuje obiter dictum většinového stanoviska. S těmito (okrajovými) závěry většiny pléna souhlasím v tom smyslu, že před Ústavním soudem není prostor pro eventuální frivolní návrhy, které mají toliko za cíl vytěžit intelektuální kapacitu Ústavního soudu či jsou motivovány výhradně politickými pohnutkami.
Většinový názor nijak nereflektuje tu skutečnost, že uložení sankce, byť "jen" v podobě ztráty způsobilosti nabýt prezidentský úřad, je současně významným signálem pro společnost, že jakékoli protiprávní jednání, a to i v případě prezidenta republiky, nezůstane bez odezvy, což významně posiluje důvěru občanů ve fungování demokratických institucí.
III.
S ohledem na výše uvedené je pak již nadbytečné polemizovat s těmi částmi většinového stanoviska (byť ani pro ně nenacházím bezvýhradné pochopení), které se zabývají otázkami přípustnosti nepravé retroaktivity v trestním procesu a principem aplikace časově podmíněných norem in bonam partem, neboť dovozuji, že i právní úprava zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 7. 3. 2013, umožňovala pokračovat v řízení po skončení volebního období prezidenta republiky. V tom tedy nedošlo ke střetu staré a nové právní normy rozdílných obsahů.
Přijetím nového znění § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které nezastavení řízení v případě uplynutí volebního období prezidenta předvídá explicitně, tak ve výše uvedeném kontextu zákonodárce toliko zpřesnil právní úpravu a zvýšil právní jistotu o jejím obsahu, aniž by tím naznačoval, že do té doby nutně musel platit stav přesně opačný.
Výše uvedené úvahy směřující k zachování možnosti vést řízení i po skončení volebního období prezidenta jsou potom podporovány i důvodovou zprávou k čl. 65 Ústavy, v níž se uvádí, že "z povahy věci vyplývá, že lze takto stíhat jen prezidenta republiky ..., ale nic nebrání v tom, aby řízení před Ústavním soudem proběhlo nebo pokračovalo poté, co skončí funkční období prezidenta, byla-li žaloba ... podána za trvání funkčního období." Jak s účelem čl. 65 Ústavy (viz část I odlišného stanoviska) naložil zákonodárce v textu zákona o Ústavním soudu je věc jiná; tím nelze smysl a účel čl. 65 Ústavy měnit či omezovat (opačně bod 38).
Do jisté míry návodné vyznění většinového stanoviska dovedeno do praktických důsledků zajišťuje beztrestnost prezidentu (nyní ve smyslu subjektivním, ovšem stále v mezích čl. 65 Ústavy, ale rovněž "neochránitelnost" objektivního úřadu prezidenta), který má možnost nasměrovat úmyslný ústavní delikt na konec svého volebního období. Zároveň většinové stanovisko dává Ústavnímu soudu možnost "nerozhodnout včas", ať již na základě průtahů způsobených žalovaným prezidentem či vlastní nečinností Ústavního soudu. A konečně dává prezidentovi nástroj, jak se odpovědnosti z velezrady vyhnout zcela elegantně, a to pokud by nedostál své ústavní povinnosti jmenovat soudce Ústavního soudu, čímž by do konce svého mandátu rozhodovací činnost Ústavního soudu ochromil. Zdůrazňuji, že se nyní (za nové právní úpravy) jedná o skutkové úvahy toliko hypotetické a akademické, ovšem po právní stránce z většinového stanoviska plynoucí.
Domnívám se, že umožnit tyto uvedené postupy nebylo úmyslem ani ústavodárce při formulaci čl. 65 Ústavy, ani zákonodárce při formulaci zákona o Ústavním soudu. Závěry většiny pléna považuji proto za nepřiléhavé.
IV.
Žaloba měla být meritorně projednána, neboť dle mého přesvědčení tomuto kroku z hlediska ústavněprávního nic nebránilo. Ústavní soud svým postupem nechal u vysoko postaveného ústavního činitele, kterým prezident je, Senátem vznesená obvinění, veřejností chápaná jako závažná, bez věcného posouzení, a zřekl se tak významné role arbitra, jehož ústavním úkolem je mimo jiné odstranit pochybnosti ústavního žalobce a zjevně i části veřejnosti o souladu některých aktů prezidenta s Ústavou. Z tohoto důvodu rozhodně nepřispěl k posílení důvěry veřejnosti v právní stát a dospělost demokracie.