46. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, jak se dovolací soud vypořádal s námitkou porušení práva na obhajobu stěžovatele Philippa Janýra. Ani zde však ústavní deficity ve vypořádání se s touto námitkou ze strany Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledává. Jak uvedl Ústavní soud v původním usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 329/05, "Ve vztahu k navrhovateli Philippu Janýrovi [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud dodává, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v naraci ústavní stížnosti navrhovatel toto pochybení namítá. S odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu se lze ztotožnit, když z připojeného spisu obecného soudu je patrno, že navrhovatel, který svou neúčast na veřejném zasedání odvolacího soudu předem e-mailovou zprávou omluvil, e-mailovým sdělením, jež bylo odesláno 21. června 2004 v 10.15 hod., oznámil předsedovi senátu vypovězení plné moci Mgr. Zápotočnému s tím, že "žádá o přidělení advokáta ex offo" (č. l. 714). Přitom veřejné zasedání o konaném odvolání bylo nařízeno na den 21. června 2004 v 9.00 hod. (č. l. 705). Že bylo zahájeno až v 10.40 hod. bylo pouze důsledkem toho, že sekretářka obhájce JUDr. Pavla Kavinka v 8.30 hod. uvedeného dne sdělila soudu, že se obhájce obžalovaného Petera Neuschla nemůže dostavit k veřejnému zasedání a žádá o jeho odročení. K výzvě předsedy senátu, aby se sním telefonicky spojil přímo obhájce, mu krátce nato zavolal jeho substitut obhájce JUDr. Janouch a sdělil, že se nachází poblíž Roztoků. K dotazu, kde se přesně nachází a konstatování, že není problém, aby k jeho vozidlu byla vyslána hlídka Policie ČR, předsedu senátu informoval, že již nežádá o odročení veřejného zasedání a že se k němu, byť s určitými obtíženi, dostaví v 10.30 hod. (č. l. 715). To bylo zahájeno v 10. 40 hod. s tím, že obhájce Philippa Janýra uvedl, že mu tento vypověděl plnou moc a dále, že se domnívá, že pokračování v obhajobě je v rozporu se zákonem o advokacii, nejedná se o neodkladný úkon a lze "obžalovaného Janýra vyloučit z tohoto trestního řízení". Předseda senátu s poukazem na § 37 odst. 2 tr. řádu poté rozhodl, že Mgr. Zápotočný je i nadále povinen navrhovatele Janýra obhajovat (č. l. 717 spisu obecného soudu). Za popsané konstelace byl dle přesvědčení Ústavního soudu postup Vrchního soudu v Praze zcela v intencích citovaného zákonného ustanovení, pročež nebyly shledány námitky navrhovatele v daném ohledu opodstatněnými. V návaznosti na naposled uvedený stížnostní bod tudíž Ústavní soud posoudil návrh Philippa Janýra v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu.".
47. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud jim poslech zvukového záznamu z hlavního líčení - stejně jako před ním již nalézací soud - neumožnil.
48. Podle přesvědčení Ústavního soudu se tato námitka jeví jako zavádějící. Vyplývá z ní totiž, že stěžovatelé se domáhali poslechu zvukového záznamu hlavního líčení konaného před Městským soudem v Praze jako soudem první instance. Avšak, stěžovatelé v tomto směru v podstatě nic konkrétního neuvádějí. Ve spise jsou založeny následující žádosti vztahující se ke zvukovému záznamu, z nichž plyne, že stěžovatel Philipp Janýr žádal městský soud jen o pořízení kopie zvukového záznamu hlavního líčení a nikoli jeho přehrání. Jde předně o kopii emailu stěžovatele Philippa Janýra ze dne 13. 2. 2004, nadepsaného jako "Žádost o vydání kopie protokolu Žádost o vydání kopie zvukového záznamu"; v závěru emailu je žádán Městský soud v Praze, "aby obžalovaným umožnil pořízení kopie zvukového záznamu a sdělil jim, kdy a jakým způsobem to mohou učinit." (č. l. 789). V tomto duchu reagoval i místopředseda městského soudu, tedy psal toliko o neexistenci nároku na kopii zvukového záznamu, leč přehrání zvukového záznamu nevyloučil (srov. email ze dne 13. 2. 2004, č. l. 790). I před tím stěžovatel žádal toliko o "zaslání kopie zvukového záznamu" (email ze dne 6. 2. 2004 adresovaný místopředsedovi Městského soudu v Praze, č. l. 791), či se dotazoval, "zda je možné pořídit si kopie zvukového záznamu" (mail ze dne 3. 2. 2004 adresovaný Městskému soudu v Praze, č. l. 792). Dále, ani v protokole o veřejném zasedání před odvolacím soudem, které se konalo dne 21. 6. 2004, není uvedeno, že by byli stěžovatelé (resp. jejich obhájce) žádali, aby jim byl příslušný zvukový záznam přehrán (č. l. 716 a násl.); ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti opak ani netvrdili. Takto u veřejného zasedání odvolacího soudu stěžovatelé nepostupovali (nevznesli žádost o přehrání zvukového záznamu), a to i přes následující okolnost. Dva měsíce před konáním jednání u odvolacího soudu bylo advokátovi stěžovatelů doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 191/04 (advokátovi doručeno dne 22. 4. 2004), jímž byla odmítnuta jejich ústavní stížnost napadající postup Městského soudu v Praze zamítající žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení; to z důvodu nepřípustnosti tehdejší ústavní stížnosti, neboť případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelů byl podle Ústavního soudu v dalších fázích řízení reparovatelný. Tím spíše pak (vzhledem k citovanému usnesení Ústavního soudu) měli stěžovatelé aktivně hájit své zájmy a práva před obecnými soudy, tedy požadavek na přehrání zvukového záznamu výslovně a jasně, například ve veřejném zasedání u odvolacího soudu, vznést.
49. Tu Ústavní soud dodává, že na možnost (obžalovaného) požadovat poslech zvukového záznamu bylo již i v judikatuře Ústavního soudu poukazováno; např. v usnesení ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 140/05 bylo uvedeno: "Z ustanovení § 55 odst. 1 písm. f) tr.ř. vyplývá, že poškozený, který je dle § 12 odst. 6 a § 43 tr.ř. stranou v trestním řízení, má právo vznášet námitky proti obsahu protokolu. Dle § 57 tr.ř. o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde, přičemž proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Za této situace je nezbytné, aby stěžovatelka uplatňovala své požadavky v řízení o námitkách proti protokolaci, kde má možnost poukázat na jí tvrzené nesrovnalosti v protokolaci a případně se domáhat porovnání písemného přepisu protokolu z hlavního líčení a jeho zvukového záznamu, eventuelně i požadovat možnost poslechu zvukového záznamu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (která se netýká řízení o námitkách proti protokolaci ve smyslu ust. § 55 a 57 tr.ř.) nezmiňuje, zda požadavek na zpřístupnění zvukového záznamu uplatnila, či nikoliv, pouze okrajově podotýká, že o námitkách dosud nebylo rozhodnuto. Dle názoru Ústavního soudu v dané věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jsou v dispozici stěžovatelky, tj. řádné uplatnění námitky proti protokolaci a případně i stížnost proti rozhodnutí, kterým by nebylo námitkám stěžovatelky vyhověno.".
50. I další námitka stěžovatelů je poněkud zavádějící. Tvrdí, že "jeden ze spoluobžalovaných" dne 14. 7. 2004 žádal o poslech či kopii zvukového záznamu veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu. Avšak, stěžovatelé použili neurčitý termín "jeden ze spoluobžalovaných", neboť onen spoluobžalovaný nebyl ani jeden ze stěžovatelů, nýbrž toliko Ing. Matěj Ševčík (srov. č. l. 738). Navíc k nevyhovění Ing. Matějovi Ševčíkovi došlo pouze při osobním jednání (a contrario písemná žádost a písemná odpověď), a to toliko ze strany úřednice (Vrchního soudu v Praze, srov. úřední záznam na č. l. 738). Ostatně bylo argumentováno toliko tím, že "tyto nahrávky nejsou součástí spisu Městského soudu v Praze, nýbrž součástí sběrného spisu Vrchního soudu v Praze, do kterého nemá obžalovaný právo nahlédnout.". Tato argumentace tak není plně přenositelná na případnou žádost stěžovatelů o přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení u nalézacího soudu; pokud jde totiž o poslední hlavní líčení konané dne 22. 1. 2004 u Městského soudu v Praze, na kterém byl vynesen odsuzující rozsudek a o které zjevně stěžovatelům šlo, měl být zvukový záznam založen u spisu jako příloha (č. l. 643), tedy nikoli jako součást spisu.
51. Stěžovatelé konečně namítají, že nalézací soud bez návrhu obžaloby překvalifikoval jednání z trestného činu krádeže na podvod a nedal obhajobě možnost se ke změně vyjádřit a reagovat na ni.
52. Ústavní soud k tomu uvádí, že tato námitka je neopodstatněná již vzhledem k rekapitulaci celého trestního soudního řízení (v něm bylo vydáno několik rozsudků Městského soudu v Praze, které byly posléze rušeny odvolacím soudem), učiněné v napadeném rozsudku nalézacího soudu. Již rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 49 T 1/2000, byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu. Proto o překvapivosti této právní kvalifikace v napadeném rozsudku nalézacího soudu ze dne až 22. 1. 2004 řeč být nemůže. Ostatně, tuto námitku stěžovatelé v odvolacím řízení nevznesli, takže již proto jí nelze vyhovět; to se týká i námitky neexistence dotazů předsedy senátu vůči stěžovatelům, zda se k provedenému důkazu chtějí vyjádřit, a námitky nepřípustnosti trestního stíhání pro nedostatek náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání.
53. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutí zjevně porušeny nebyly.
VI.
54. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh z části zjevně neopodstatněný, z části jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
55. Vzhledem k tomu byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelů na zrušení trestního řádu.
56. Ústavní soud dodává, že neodmítl ústavní stížnost stěžovatele Ing. Petera Neuschla pro neodstranění vady pro neexistenci zastoupení advokátem. Je sice pravda, že tento stěžovatel - v protikladu se stěžovatelem Philippem Janýrem - novou plnou moc pro zastupování v novém, tj. obnoveném řízení před Ústavním soudem nepředložil (a ani jinak s Ústavním soudem nekomunikoval). Leč, v době podání původní ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. III. ÚS 329/05) advokátem zastoupen byl, a to včetně sepsání ústavní stížnosti; právě o této ústavní stížnosti Ústavní soud nyní rozhoduje. Přitom jen v důsledku pochybení Ústavního soudu (Evropským soudem pro lidská práva konstatovaným) je nyní o původní ústavní stížnosti znovu rozhodováno; jinak by již bylo o ní rozhodnuto dříve, s tehdejším právním zastoupením stěžovatelů. Proto Ústavní soud nastalou procesní situaci vyložil ve prospěch stěžovatele Ing. Petera Neuschla. Tedy - podle názoru Ústavního soudu - není překážkou posouzení (i) jeho ústavní stížnosti - která je stejná jako ústavní stížnost stěžovatele Philippa Janýra, protože byla podána jen jedna ústavní stížnosti jménem obou stěžovatelů - že novou plnou moc Ústavnímu soudu nezaslal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2013
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu