V této souvislosti ministr vnitra upozornil na dvojí působení požadavku nestrannosti rozhodování, resp. práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Prvním je aspekt preventivní, který se projevuje v procesní právní úpravě především možností vyloučení podjaté osoby z rozhodování, druhým aspektem je aspekt následný, kdy z čl. 36 odst. 2 Listiny vyplývá právo rozhodnutím dotčených osob dožadovat se nápravy vady, jež spočívá v porušení nestrannosti.
Taková vada může spočívat jednak v nezákonnosti rozhodnutí (například porušení § 2 odst. 4 správního řádu), jednak v nesprávnosti rozhodnutí (například nesprávné využití prostoru poskytnutého v rámci správního uvážení). V tomto případě tedy nestrannost rozhodnutí působí jako kritérium posuzování zákonnosti a případně též správnosti rozhodnutí. V této souvislosti dále vyvstává otázka, zda porušení nestrannosti z hlediska jejího preventivního působení může být samo o sobě vadou, jež způsobí zrušení rozhodnutí, nebo zda je taková vada důvodem pro zrušení rozhodnutí pouze v případě, že měla vliv na samotné rozhodnutí, tedy zda je důvodem pro zrušení rozhodnutí pouze v případě, že je porušen též následný aspekt působení tohoto práva. V prvním případě by nestrannost rozhodování z hlediska nepodjatosti rozhodující osoby byla podmínkou řízení sine qua non.
Ministr vnitra se kloní k názoru (především v případě řízení vedeného ministrem či vedoucím jiného ústředního správního úřadu), že na právní úpravu podjatosti v § 14 správního řádu je třeba nahlížet pouze jako na preventivní prostředek, jehož působení se musí projevit především v kvalitě samotného rozhodnutí, nikoliv za podmínky řízení sine qua non, a který má zajistit nestrannost rozhodování. Porušení tohoto ustanovení má právní význam pouze v případě, že bude mít vliv na zákonnost rozhodnutí v tom smyslu, že o předmětu řízení nebude rozhodnuto nestranně. Zvláštní povaha rozhodování o rozkladu pak má dle něj za následek skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze uplatňovat v řízení jako samostatnou procesní otázku a požadovat vyloučení úřední osoby z řízení pro podjatost, avšak v rámci opravných prostředků lze zkoumat, zda bylo rozhodnuto nestranně. Nestrannost rozhodování zde tedy působí jako imperativ s možností následného přezkumu, avšak nikoliv jako samostatná procesní otázka s možným zásadním dopadem na správní řízení. Poněkud je tedy omezen preventivní účinek uplatnění tohoto práva, nikoliv však suspendováno právo jako takové. V této souvislostí upozorňuje na skutečnost, že požadavek nestranného rozhodování správního orgánu vychází v obecné rovině rovněž ze zásady zákazu zneužití správní úvahy, ochrany práv dotčených osob a nestrannosti (viz § 2 odst. 2, 3 a 4 správního řádu) a zásady rovnosti (viz § 7 správního řádu). Rovněž lze vycházet z toho, že § 14 odst. 6 správního řádu nemůže jako takový vyloučit aplikaci čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení vedeném ministrem či vedoucím jiného ústředního správního úřadu a lze tedy postupovat přímo podle tohoto ustanovení. Proto dospívá k závěru, že stávající právní úprava nepředstavuje ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny nepřiměřený zásah do zde upraveného práva na spravedlivý proces.
K souladu § 14 odst. 6 správního řádu s čl. 36 odst. 2 Listiny ministr vnitra uvedl, že § 14 odst. 6 správního řádu nijak nebrání dotčeným osobám v přístupu k soudu, ani nebrání správnímu soudu přezkoumávat podjatost ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu. Při takovém přezkumu však správní soud nemůže postupovat podle § 14 správního řádu, ale musí vycházet přímo z čl. 36 odst. 1 Listiny. To znamená, že § 14 odst. 6 správního řádu nevylučuje ze soudního přezkumu otázku podjatosti ministra či vedoucího jiného ústředního správního úřadu, ale pouze vylučuje tuto otázku ze samostatného procesního posuzování v rámci správního řízení (v rámci soudního přezkumu je tato otázka jako jakákoliv jiná procesní otázka posuzována vždy v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí), přičemž správní soud může podjatost ministra či vedoucího jiného ústředního správního úřadu posoudit na základě čl. 36 odst. 1 Listiny. Jediné omezení správního soudu spočívá v tom, že nemůže přímo aplikovat kritéria upravená v § 14 odst. 1 a 5 správního řádu. Při soudním přezkumu správních rozhodnutí pak lze dle něj vycházet z toho, že podjatost úřední osoby může mít význam pouze v případě, že měla vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že pokud v řízení rozhodovala podjatá úřední osoba, avšak řízení i rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy, není podjatost úřední osoby sama o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí [srovnej § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního]. Ministr vnitra upozornil současně na nejednotnost judikatury, kdy rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 322/2006 stojí na právě uvedeném stanovisku, kdežto Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 7 A 110/95 uvedl, že porušení zásady nestrannosti rozhodování může být právní vadou, jež působí nezákonnost rozhodnutí.
Dále se ministr vnitra rovněž vyjádřil k alternativám § 14 odst. 6 správního řádu a jejich souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, kde upozornil na řadu sporných otázek, které by v případě jejich přijetí vyvstaly jak z hlediska platné úpravy (čl. 67 odst. 1 Ústavy, § 10, § 14 odst. 4, § 131 odst. 4 správního řádu), tak praktické realizace (délka řízení, vlastní příprava rozhodnutí atd.) a skutečného naplnění zásady, aby spravedlnost byla nejen konána, ale aby také byla vidět. Proto podle jeho názoru lze připustit dvě následující řešení. První z nich spočívá na výkladu, že v důsledku nemožnosti rozhodování u jiného správního orgánu se každý procesní úkon stane ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu neodkladným, neboť s ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů je třeba všechny úkony provádět v zákonem stanovených nebo přiměřených lhůtách a postupovat v souladu s principy dobré správy. Takový postup by se však reálně nelišil od postupu podle stávající právní úpravy, neboť v konečném důsledku by řízení vedl podjatý ministr či vedoucí jiného ústředního správního úřadu, který by rozhodoval též o případné námitce podjatosti vznesené účastníkem řízení. V druhém případě lze vycházet z toho, že podjatý ministr či vedoucí jiného ústředního správního úřadu je vyloučen z rozhodování a je tedy nutné určit jiný příslušný správní orgán, který řízení povede. Protože § 131 odst. 4 správního řádu zde není použitelný, bylo by nutné postupovat podle § 133 odst. 1 správního řádu s hrozbou vzniku kompetenčních konfliktů, které by v konečném důsledku musel rozhodovat Nejvyšší správní soud. To vše vede k závěru, že poměr rozumnosti alternativních řešení ve vztahu k poměru rozumnosti stávajícího řešení k legitimně sledovanému cíli není významně odlišný. Zatímco ve smyslu výše uvedeného principu by spravedlnost byla vidět, bylo by ovšem otázkou, nakolik by byla rovněž vykonávána. Pro uvedené se domnívá, že stávající právní úprava představuje ve smyslu zkoumání proporcionality přiměřené řešení, neboť zásah do práva na spravedlivý proces je pouze částečný a odůvodněný specifickou povahou řízení vedeného ministrem či vedoucím jiného ústředního správního úřadu a poměr mezi tímto řešením a jím sledovaným legitimním cílem je vzhledem k výše popsaným možným variantám rozumný. Navržené varianty dle něj nepředstavují kvalitativně jiné řešení ve vztahu k realizaci tohoto práva, nežli stávající právní úprava.
Své obsáhlé vyjádření ministr vnitra uzavřel konstatováním, že § 14 odst. 6 správního řádu představuje přiměřený zásah do práva na spravedlivý proces, který rozumným způsobem sleduje legitimní cíl, jímž je právní úprava podjatosti ministra či vedoucího jiného ústředního správního úřadu. Tento zásah dle něj spočívá v omezení preventivního působení tohoto práva na nestrannost rozhodování ministra či vedoucího jiného ústředního správního úřadu tím, že znemožňuje řešit samostatně v rámci správního řízení otázku podjatosti těchto osob, aniž by však vyloučil požadavek nestrannosti rozhodování pro případ, že správní řízení vede ministr či vedoucí jiného správního úřadu. Tuto otázku však lze řešit v rámci soudního přezkumu rozhodnutí těchto osob. Z toho vyplývá, že § 14 odst. 6 správního řádu sám o sobě neznamená porušení práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny na přístup ke správnímu soudu. Proto se domnívá, že § 14 odst. 6 správního řádu nebrání ústavně konformnímu postupu v případě podjatostí ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního orgánu při vydání rozhodnutí ve správním řízení, a proto není důvod k jeho zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem.
Za Úřad vlády, jehož organizační jednotkou je generální ředitelství státní služby, zaslal dne 10. listopadu 2009 stanovisko jeho tehdejší vedoucí Jan Novák. Konstatoval, že k argumentaci navrhovatele a k jeho závěrům nemá námitky. Připomenul, že účelem napadeného ustanovení je reagovat na stav, kdy vedoucí ústředního správního úřadu nemá služebně nadřízenou úřední osobu, ani nad ním není nadřízený správní orgán, kterým by jinak příslušelo jeho podjatost posuzovat a případně činit další na to navazující úkony. Pokud Ústavní soud toto ustanovení zruší, měl by být vytvořen dostatečný časový prostor, aby bylo možno na nález reagovat, a to buď některým ze způsobů, které Nejvyšší správní soud navrhuje, nebo jiným vhodným způsobem. Dále se vyjádřil k postavení státního tajemníka, na které se § 14 odst. 6 správního řádu rovněž vztahuje a které je zároveň upraveno ve služebním zákoně. Zde zdůraznil dvě skutečnosti. Za prvé služební místo státního tajemníka v postavení představeného se podle služebního zákona zřizuje v ministerstvech a v Úřadu vlády (§ 9 odst. 3 a 5); služební místo státního tajemníka se nezřizuje v ústředních správních úřadech. Státní tajemník má podle služebního zákona dvojí postavení, na jedné straně jej do funkce jmenuje a jeho služební hodnocení provádí generální ředitel, a to v dohodě, resp. spolu se členem vlády, který příslušné ministerstvo řídí, a v Úřadu vlády s vedoucím Úřadu vlády (§ 53 odst. 4 a § 196 odst. 4), na druhé straně služební úkoly státnímu tajemníkovi ukládá ve služebním úřadu, kterým je ministerstvo, ministr a ve služebním úřadu, kterým je Úřad vlády, vedoucí Úřadu vlády (§ 9 odst. 5). Správním úřadem podle služebního zákona je ministerstvo, ústřední správní úřad a ostatní správní úřady (§ 3). Za druhé správní řád v § 178 odst. 2 zahrnuje pod pojem "ústřední správní úřad" jak ministerstvo, tak jiný ústřední správní úřad, a především stanoví, že nadřízeným správním orgánem v ministerstvu se v zásadě rozumí státní tajemník (pokud si konkrétní pravomoc nevyhradí ministr) a v jiném ústředním správním úřadě jeho vedoucí a že nadřízeným správním orgánem státního tajemníka, ministra nebo vedoucího jiného správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu; ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu se vztahuje na vedoucí ústředních správních úřadů a státní tajemníky. Dále konstatuje, že ustanovení § 14 odst. 2, 3 a 4 správního řádu v souvislosti s posuzováním podjatosti a činěním příslušných úkonů stanoví povinnosti představenému úřední osoby a nadřízenému správnímu orgánu. Z uvedeného vyplývá, že vztah mezi správním řádem a služebním zákonem v uvedeném směru je do určité míry omezený, neboť služební zákon sice vymezuje pojem "státní tajemník", s nímž pak správní řád pracuje, a vymezuje pojem "představený", který lze zřejmě pomocí výkladového pravidla vztáhnout na týž pojem uvedený ve správním řádu, ale oba zákony pojem "ústřední správní úřad" vymezují odchylně. Přímý vztah je však podle jeho názoru především mezi § 14 a § 178 odst. 2 správního řádu, a to proto, že se kryjí v pojmech "vedoucí ústředního správního úřadu", "státní tajemník" a "nadřízený orgán", přičemž pojem "nadřízený orgán" je v § 178 odst. 2 vymezen. V této souvislosti vzniká dle něj otázka, zda pojem "státní tajemník" není v napadeném § 14 odst. 6 použit nadbytečně. Uvádí, že k úplné aplikaci § 14 správního řádu je třeba existence "představeného úřední osoby" a "nadřízeného správního orgánu". Nadřízený správní orgán státního tajemníka je v § 178 odst. 2 větě poslední vymezen, chybí však vymezení představeného státního tajemníka, neboť ve smyslu služebního zákona jím ministr není. Z tohoto důvodu dospívá k závěru, že s přihlédnutím k výše uvedenému účelu, který je ustanovením § 14 odst. 6 správního řádu sledován, má zapracování institutu státního tajemníka do tohoto ustanovení opodstatnění. Závěrem zdůrazňuje, že výše uvedené úvahy ohledně služebního zákona se týkají v převážné míře sice platných, ale neúčinných ustanovení tohoto zákona; protože však nebyl jmenován generální ředitel (§ 236 odst. 1 služebního zákona), nejsou v praxi aplikována ani ta ustanovení služebního zákona, která jsou účinná.
III. Dikce napadeného zákonného ustanovení
Dle ustanovení § 14 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, platí: "Ustanovení předchozích odstavců se nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů a státní tajemníky." Pro úplnost nutno dodat, že napadené ustanovení v kontextu celého ustanovení § 14 správního řádu zní: "§ 14 (1) Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. (2) Účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení8 )(dále jen "představený"). (3) Úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. (4) Představený úřední osoby, která je vyloučena, za ni bezodkladně určí jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti. Usnesení o tom se pouze poznamená do spisu. Nelze-li určit nikoho jiného, bezodkladně o tom uvědomí nadřízený správní orgán a spolu s tím mu předá spis. Nadřízený správní orgán postupuje podle § 131 odst. 4. (5) Vyloučena je též ta úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni. Důvodem vyloučení není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona. (6) Ustanovení předchozích odstavců se nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů a státní tajemníky. (7) Ustanovení odstavců 1 až 4 se obdobně užijí pro znalce a tlumočníky."
IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, byl podán Nejvyšším správním soudem dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V předmětné věci Nejvyšší správní soud rozhodoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Poté, co dospěl k závěru o rozporu uvedeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., řízení přerušil a Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež pro obecný soud buď zakládá rozhodovací důvody pro hmotněprávní posouzení věci anebo upravuje postup daného řízení. Jádrem posuzované věci je přitom otázka, zdali ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu představuje pro soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu bariéru posuzování vad správního řízení založených skutečností, že věc byla rozhodována podjatou úřední osobou a zdali tudíž pro rozhodování správního soudu je oním zákonným ustanovením, jež v rozhodované věci zakládá rozhodovací důvody pro její hmotněprávní posouzení, anebo upravuje postup daného řízení.
Tato otázka evokuje slavný Russellův paradox vesnického holiče: "Holiče můžete definovat jako člověka, který holí všechny a jen ty, kteří neholí sami sebe. Otázka zní, zda holič holí sám sebe." (Bertrand Russell: The Philosophy of Logical Atomism and Other Essays. 1914-1919. Ed. J. G. Slater, in: The Collected Papers of Bertrand Russell, Vol. 8., London-New York 1986, s. 228.) Ve verzi formulované Viktorem Knappem pak uvedený paradox vyzní ještě srozumitelněji: "Vesnický holič holí všechny obyvatele vesnice, kteří se neholí sami, a jen ty obyvatele vesnice, kteří se neholí sami." Viktor Knapp přitom dodává: "Tu je dána množina obyvatelů jedné vesnice, jejímž jedním prvkem je sám holič, a zároveň je obecným znakem definován jeho vztah k obyvatelům vesnice, tj. ke všem prvkům množiny. Paradoxnost uvedeného tvrzení vyplyne, položíme-li a zodpovíme-li kladně či záporně otázku, zda dotyčný holič holí též sám sebe." (Viktor Knapp, Vědecká propedeutika. Bratislava 1993, s. 102.) Čili, jeho situace je svízelná, pokud je holič obyvatel vesnice a jako holič holí všechny, kdo se neholí sami, pak má zároveň příkaz i zákaz holit sám sebe.
V posuzované věci tedy otázka zní, zdali Nejvyšší správní soud ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu aplikuje v tom smyslu, že ho neaplikuje, anebo tomu tak není.
Je-li žaloba proti rozhodnutí správního orgánu důvodná, pak dle § 78 odst. 1 s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Posuzování těchto vad vychází z příslušné procesní úpravy, v daném případě správního řádu.
Ustanovení § 14 odst. 1 až 5 správního řádu upravují garanci nestrannosti v rozhodování správního orgánu stanovením postupu vyloučení podjaté úřední osoby ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Odstavec 6 uvedeného zákonného ustanovení zakotvuje skutečnost, že v případě, je-li takovou úřední osobou vedoucí ústředního správního úřadu, příp. státní tajemník (čili v řízení dle § 152 správního řádu), ve správním řízení není dán postup pro jejich vyloučení. Dané ustanovení pak navrhovatel považuje za překážku přezkumu nestrannosti úřední osoby v soudním řízení správním, a tudíž za ustanovení zákona, jež je ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy soudem při řešení věci použito.
K základním argumentačním metodám postupu Ústavního soudu v řízení o kontrole norem patří princip priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při aplikaci daného právního předpisu je pak úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem. Tato metoda vychází z principu dělby moci a s ní spojeného principu zdrženlivosti, tj. z principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti dosáhnout alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc zákonodárnou omezuje v míře nejmenší. Ústavní soud se k tomuto principu přihlásil poprvé v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95. Princip priority ústavně konformního výkladu před zrušením použil pak i v řadě dalších rozhodnutí v řízení o kontrole norem (např. sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 19/98, Pl. ÚS 15/98, Pl. ÚS 4/99, Pl. ÚS 10/99, Pl. ÚS 41/02, Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 69/06).
K otázce ústavního posuzování nestrannosti správního orgánu se Ústavní soud komplexně vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 1062/08. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, v něm uvedl, že "i když toto ustanovení výslovně nevyžaduje aby i ,jiný orgán' vykazoval atributy nezávislosti a nestrannosti tak jako soud, z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení, vyplývá nutnost širší interpretace. To se ostatně ,na úrovni podústavního práva' projevuje i zakotvením institutu vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost do jednotlivých předpisů upravujících proceduru. Pokud jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Jiný výklad by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát, jehož posláním je mimo jiné i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího ve správním řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít ústavněprávní rozměr." Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí přitom odkázal na svůj nález sp. zn. II. ÚS 105/01, v němž vyložil právní názor k otázce vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci, jenž vztáhnul "přiměřeně na posuzování podjatosti úředníků správního orgánu".
Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyplývá, že vady správního řízení posuzuje soud v rámci soudního přezkumu nejen z pohledu kautel, jež na správní řízení dopadají ze správního řádu (případně dalších zákonných úprav správního řízení), nýbrž i těch, jež plynou přímo z ústavního pořádku, v daném kontextu pak z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu tudíž nepředstavuje pro soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu překážku posouzení podjatosti úřední osoby v řízení dle § 152 správního řádu. V tomto smyslu není oním zákonným ustanovením, jež v rozhodované věci pro správní soud zakládá rozhodovací důvody pro její hmotněprávní posouzení anebo upravuje postup daného řízení, pročež v dané věci není naplněna procesní podmínka aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Řečeno slovy Russellova holiče, správní soud v dané věci ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu aplikuje v tom smyslu, že ho neaplikuje, tj. aplikuje ho v tom smyslu, že pro posouzení rozhodované věci nedopadá, jelikož představuje, jak již bylo vyloženo, bariéru pro postup uplatnění námitky podjatosti úřední osoby ve správním řízení dle § 152 správního řádu, nikoli ale pro její posouzení v soudním řízení správním. Jelikož je dle soudního řádu správního správní soudnictví ovládáno zásadou kasační, v případě, shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 správního řádu důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 s. ř. s. vedou k jeho zrušení soudem.
Ústavní soud poznamenává, že návrhového bodu, obsaženého v návrhu Nejvyššího správního soudu, tj. určení subjektu rozhodujícího věc ve správním řízení dle § 152 správního řádu po kasačním rozhodnutí správního soudu obsahujícím výtku podjatosti úřední osoby, se ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu netýká.
Pro uvedené byl předmětný návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2013
Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu