41. Celkově však lze říci, že problematická je koncepce § 11 ZVSÚ jako taková. Z ústavních východisek nastíněných shora se podává, že soudnictví je činnost, kterou u soudů vykonávají soudci; důvodem k tomu jsou garance osobní i věcné nezávislosti, jakož i osobní předpoklady a odborná úroveň soudce. Podíl dalších osob na výkonu soudnictví je výjimkou z tohoto pravidla, a je proto zapotřebí k ní přistupovat restriktivně (ve vztahu k vyšším soudním úředníkům viz výše citované usnesenísp. zn. III. ÚS 1531/09). Tato ústavní východiska nelze převracet naruby zákonnou úpravou, postavenou na principu, z něhož v podstatě vyplývá, že soudnictví mohou obecně vykonávat úředníci, krom několika málo případů, které jsou výslovně vyhrazeny soudci. Jsou proto rovněž nepřijatelná ideová východiska, která zmiňuje ve svém vyjádření Ministerstvo spravedlnosti a která zaznívají v důvodové zprávě, a sice že se má dosáhnout "zkvalitnění a zrychlení řízení zejména cestou přenesení výkonu co nejširšího rozsahu úkonů dosud vykonávaných soudci nebo státními zástupci na vyšší soudní úředníky a vyšší úředníky státního zastupitelství", přičemž působnost jich obou má být omezena "v podstatě pouze výhradní působností soudce nebo státního zástupce ... Působnost vyššího soudního úředníka je vymezena v maximální možné míře. Jeho působnost končí tam, kdy začíná výhradní zákonem stanovená působnost soudce ... vytváří se tak předpoklady pro možnost maximálního odbřemenění soudců ...".
42. Snaha o urychlení řízení a "odbřemenění" soudců však má své limity a nesmí vést nikdy k tomu, aby se ze soudnictví stala prázdná forma. Soudnictví je povoláno k tomu, aby poskytovalo ochranu existujícím (tj. skutečným) subjektivním právům, a plní proto svou společenskou funkci jenom tehdy, pokud je způsobilé tohoto cíle dosahovat. K tomu, aby se věc projednala a rozhodla, je objektivně vždy zapotřebí vynaložit určitý čas a úsilí. Urychlovat řízení je možné zejména tam, kde jde o postupy, které nejsou nezbytné či jsou zbytečně formalizované a komplikované (obojí platí kupř. pro rozdělení soudní pravomoci mezi civilní a správní soudy při přezkumu rozhodnutí správních orgánů, příliš složitou a nepřehlednou úpravu věcné příslušnosti v civilním řízení soudním a na ni navazující postup); obdobně je možno připustit podíl jiných osob na výkonu soudnictví, pokud tím bude ulehčeno soudci od úkonů jednoduchých a rutinních. Urychlování a "odbřemeňování" však nesmí ohrozit možnost řádného - a objektivně nutného - zjištění skutkového stavu a jeho právního posouzení, a to na nezbytné odborné úrovni s dostatečnými garancemi osobní a věcné nezávislosti.
43. To musí mít zákonodárce na zřeteli, upravuje-li účast jiných osob na výkonu soudnictví. Činnost soudce se dnes pochopitelně nemůže obejít bez součinnosti dalších osob, jimiž jsou právě vyšší soudní úředníci nebo asistenti soudců či další. Tyto osoby však mohou konat samostatně pouze úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli. Mohou se samozřejmě podílet i na úkonech jiných, uloží-li jim to soudce; tyto úkony ale toliko připravují, a soudce je pak musí učinit svým vlastním jménem, a tedy na svou vlastní odpovědnost.
44. Konečně je nutno zdůraznit, že i proti těm úkonům, jež lze vyššímu soudnímu úředníkovi svěřit, musí být zachována účinná možnost obrany. Platná právní úprava, která je obsažena v § 9 ZVSÚ, tomu však nevyhovuje. Proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka v civilním řízení soudním a v trestním řízení je možno podat odvolání, resp. stížnost za podmínek stanovených občanským soudním řádem nebo trestním řádem. Znamená to tedy, že tam, kde kupř. odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není vůbec přípustné, nelze ani rozhodnutí vyššího soudního úředníka napadnout odvoláním. V důsledku tak poslední slovo nemůže mít soud, ale vyšší soudní úředník, a to právě navzdory tomu, že soudnictví by mělo představovat ze své povahy činnost, kterou vykonávají soudci, a nikoliv úředníci.
45. Nelze rovněž přehlédnout, že vyšší soudní úředníci se mohou podílet též na úkonech soudu ve správním soudnictví (§ 10 odst. 3, § 11 ZVSÚ). V tomto případě však ZVSÚ zcela nepokrytě ignoruje jakoukoliv možnost obrany účastníků řízení; ve správním soudnictví zkrátka proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka neexistuje obrana vůbec. Ustanovení § 9 odst. 1 ZVSÚ totiž hovoří o možnosti předsedy senátu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve věcech občanskoprávních a obchodních, § 9 odst. 2 ZVSÚ pak zakotvuje obdobně možnost předsedy senátu rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem v trestním řízení.
46. Lze tedy shrnout, že § 10 a 11 ZVSÚ jsou ve vzájemném rozporu, neboť první z nich stojí na konstrukci, dle níž vyšší soudní úředník může provádět jenom to, co mu toto ustanovení svěřuje, druhý z nich naopak vychází z toho, že vyšší soudní úředník může vykonávat vše, kromě několika výslovně zapovězených úkonů. Tento rozpor není možno překlenout ani interpretací, jak bylo ukázáno shora na příkladech kvalifikované výzvy nebo směnečného platebního rozkazu (viz bod 39 odůvodnění). Dále se připomíná, že problematický je nejen vztah obou ustanovení, ale též § 11 ZVSÚ sám o sobě. Z podrobně popsaných ústavních východisek vyplývá, že soudnictví je činnost vykonávaná soudy a soudci, jejichž osobní a věcná nezávislost, odborná úroveň a osobní předpoklady jsou klíčovými funkčními atributy soudnictví právního státu. Zákon - jak činí § 11 ZVSÚ - nemůže toto ústavní pravidlo obracet naruby tím, že ze soudnictví učiní úřadování a soudcům zachová pouze nepatrný okruh úkonů, které vyšší soudní úředníci provádět nemohou. Není proto přijatelné návětí § 11 ZVSÚ, které místo naplnění Ústavou předpokládané výjimky z této výjimky činí v podstatě bezbřehé nekonkrétní pravidlo. Stejně tak není ústavně akceptovatelný obsah některých výjimek vypočtených v tomto ustanovení, resp. důsledky z nich plynoucí [k tomu viz shora pod bodem 41, v němž je poukázáno na to, že § 11 písm. a) a b) ZVSÚ mohou nastolit situaci, kdy v řízeních, v nichž se meritorně rozhoduje usnesením a není třeba nařizovat jednání, bude celé řízení v režii vyššího soudního úředníka (např. zmíněné příklady řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob)]. Z těchto důvodů Ústavní soud návrhu vyhověl a § 11 ZVSÚ dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zrušil. S ohledem na to, aby zákonodárce měl k dispozici dostatečný časový prostor pro přípravu ústavně konformní úpravy činnosti vyšších soudních úředníků, stanovil Ústavní soud den zrušení § 11 ZVSÚ až na konec tohoto kalendářního roku, tj. k 31. 12. 2013.
47. Obiter dictum Ústavní soud připomíná, že s ohledem na princip vázanosti petitem návrhu mohlo být v tomto řízení zrušeno pouze ustanovení § 11 ZVSÚ. Ze shora podané argumentace je však zřejmé, že ústavně problematické je nejen toto ustanovení, ale též část obsahu § 10 ZVSÚ. Zákonodárce bude muset rovněž důkladně zvážit koncepci ustanovení § 12 ZVSÚ, jež se vztahuje k trestnímu řízení a které na první pohled může vyvolávat obdobné problémy, a konečně též vyřešit nedostatečnou ochranu plynoucí z ustanovení § 9, o níž byla řeč shora. Závěrem je nutno zdůraznit, že tento nález nemíní vyloučit vyšší soudní úředníky z podílu na výkonu soudnictví. Vyšší soudní úředník může pro soudce a na jeho odpovědnost jistě připravovat řadu procesních úkonů soudu; vykonávat tyto úkony svým jménem však vyšší soudní úředník může pouze v případech a za podmínek, které byly vyloženy shora (viz např. bod 35 odůvodnění tohoto nálezu).
48. Pokud jde o vliv tohoto zrušovacího nálezu na úkony učiněné vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu, konstatuje se, že z důvodu právní jistoty se neuplatní ustanovení § 71 odst. 2 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem pro výrok, moje odlišné stanovisko směřuje toliko k odůvodnění nálezu, respektive k jeho bodu 17.
Z jeho obsahu to sice lze dovodit, nicméně bych pokládal za jasnější, kdyby byl připojen ještě následující text:
"Ústavní soud v této věci v rámci konkrétní kontroly norem postupoval - oproti věci vedené podsp. zn. Pl. ÚS 36/09(usnesenísp. zn. Pl. ÚS 36/09ze dne 23. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz) - tak, že upřednostnil rozhodnutí ve věci samé. Vycházel přitom z toho, že smyslem a účelem návrhu je v okamžiku rozhodování Ústavního soudu především dosáhnout komplexního posouzení ústavnosti proměňované právní normy. Ústavní soud nevyzýval formalisticky navrhovatele, aby reagoval změnou petitu na novou situaci, danou novelizací napadeného ustanovení v mezidobí od podání návrhu do rozhodnutí Ústavního soudu. Ať by ostatně býval navrhovatel petit změnil jakkoliv, stěží by mohl zároveň pouhou jeho reformulací dosáhnout toho, aby protiústavní platné ustanovení bylo zrušeno a zároveň aby nemusel aplikovat ono prima vista protiústavní ustanovení v jeho podobě před novelou. Z logiky této konkrétní věci ostatně vyplývá, že má-li dojít ke zrušení ustanovení § 11 ZVSÚ po novele, bylo protiústavní i ustanovení § 11 ZVSÚ před novelou."
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podávám odlišné stanovisko k odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 31/10.
Předmětem řízení v této věci byla zásadní otázka vymezení místa soudní moci a forem jejího výkonu z pohledu základních východisek našeho ústavního pořádku. Souhlasím s výchozí tezí, podle které forma generální klauzule pro vymezení působnosti v § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících") odporuje povaze vymezení výkonu soudní moci v Ústavě. Z tohoto hlediska je přijatelný jen taxativní výčet úkonů soudu, které naopak mimo vlastní výkon soudní moci může vyšší soudní úředník provádět, nikoli tedy jeho rozhodování jako pravidlo. Pro vzájemnou provázanost úkonů soudu vedoucích k aktům soudní moci může být ústavně konformní jen úprava opačná (totéž platí pro § 12 předmětného zákona). Ještě výrazněji tento problém naznačují formulace § 38a o. s. ř. a § 27a tr. ř. Právě z těchto důvodů považuji za nutné zaujmout konkurující stanovisko. Vedou mě k tomu následující důvody:
1. Ústavní soud bez dalšího přejal závěr navrhovatele (bod 5 odůvodnění), podle kterého možnost rozhodování svěřená vyšším soudním úředníkům a asistentům soudce, připouštěná v čl. 94 odst. 2 Ústavy, je výjimkou z pravidla, a tudíž se nemůže stát pravidlem, jak to činí napadené ustanovení zákona o vyšších soudních úřednících. Z této premisy vychází Ústavní soud např. v bodech 22, 23, 27, 28 a souhrnně v bodu 46 odůvodnění nálezu. S ohledem na skutečnost, že nezávislý soudce je klíčovou postavou ústavní konstrukce právního státu, je třeba toto ustanovení, v souvislosti s možností výkonu soudnictví někým jiným než soudcem, vykládat striktně či restriktivně, nikoli rozšiřujícím způsobem, který tuto konstrukci ve výsledku může podkopávat.
2. Především je třeba respektovat rozdíl v zakotvení pravomoci soudů tak, jak ji vymezuje z hlediska výkonu soudnictví Ústava v čl. 81 a 90 (soudnictví v úzkém smyslu slova), jak ji zakotvují další ústavní předpisy [čl. 20, 58, 83 a 87 Ústavy, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a jak ji případně dále rozšiřují obyčejné zákony na základě zmocnění čl. 91 odst. 2 Ústavy. Je též rozdíl mezi právem na soudní ochranu v čl. 36 odst. 1 Listiny a výhradou soudního rozhodování (nebo rozhodování soudcem), kde o výkon soudnictví v materiálním smyslu jít nemusí.
3. Nelze proto bez dalšího přejít klíčová ústavní východiska, podle kterých soudní moc vykonávají soudy (čl. 81), a to prostřednictvím jejího nositele, kterými jsou soudci (čl. 82 Ústavy) rozhodující v senátu nebo jako samosoudci (čl. 94 odst. 1). Co je v působnosti takto chápaných soudů, následně stanoví podle čl. 91 odst. 2 Ústavy obyčejný zákon. Žádné místo pro výkon soudní moci vyššími soudními úředníky nebo asistenty ústavní předpisy neponechávají, což samozřejmě neznamená, že takové pozice v soudní organizaci (nikoli při souzení) nemůže zákon (ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy) zřídit. V tomto směru odůvodnění přiléhavě charakterizuje postavení soudců a jeho zvláštnosti a vyjadřuje odlišnosti oproti postavení vyšších soudních úředníků - zde jen podtrhuji takové aspekty jako vazba na soudce, zvláštní pracovní poměr, chybějící profesní imunita, vázanost nejen zákonem, rozhodování při vázanosti pokynem, nemožnost obrátit se na Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, postavení vymezené obyčejným zákonem, které zase může být kdykoli obyčejným zákonem zrušeno nebo změněno, atd.
4. Základní problém proto spatřuji ve výkladu čl. 94 odst. 2 Ústavy. Účelem tohoto ustanovení bylo zmocnění zákonodárce, aby blíže vymezil, ve kterých oblastech soudní pravomoci (trestní, pracovní, rodinné věci) a jakým způsobem bude možná účast na rozhodování soudů ze strany dalších občanů. Mělo se tak jednat o demokratický prvek v jinak odborně chápaném soudnictví v podobě spolurozhodování "dalších" občanů v senátu jako "přísedících" nebo v podobě porotních soudů. Jak známo, v roce 1992 byli někteří autoři ústavního textu pod silným vlivem anglosaského práva, přičemž myšlenka soudních úředníků se teprve v té době rodila. Někdo "další" může podle ústavního pořádku rozhodovat jen tehdy, když spolu s ním rozhoduje soudce.
5. Dále je třeba zdůraznit, že podílet se "vedle někoho" je něco jiného než pouhé podílet se. "Podílet se vedle" soudců (ve smyslu čl. 82 Ústavy) na rozhodování soudů ve smyslu čl. 81 Ústavy značí nikoli rozhodovat "před" soudci, a už vůbec ne "po nich" nebo "za ně", nýbrž spolu s nimi (nevylučuji též "pro ně" jako v případě asistentů). To vyplývá z toho, že soudní rozhodnutí může být vydáno jen soudem (soudci a vedle nich dalšími občany) za dodržení ústavních pravidel soudního rozhodování podle čl. 36 až 40 Listiny a čl. 81 až 82, 95 a 96 Ústavy. Jiné úkony soudu, ve smyslu procesních řádů, než rozhodnutí ve věci je nutno posoudit podle toho, jaký vztah mají k vlastnímu rozhodnutí jako formě výkonu soudní moci.
6. Má-li být proto ústavně konformně zajištěn rovněž podíl soudních úředníků a jiných osob na soudním rozhodování ve smyslu čl. 4, 20, 81, 83, 87, čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo čl. 36 odst. 1, 2 a 4, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 1 Listiny (nikoli obecně na úkonech soudu), musí takovou výjimku (stále o ni půjde) výslovně ústavní pořádek stanovit. Jinak bude hrozit podstatě souzení a soudní moci nebezpečí, jaké představují nejen ona dvě rozporná ustanovení § 10 a 11 zákona o vyšších soudních úřednících, ale i řada dalších ustanovení tohoto zákona (např. § 4 a 13). Stačí uvést, že podle čl. 4 Ústavy nelze obyčejným zákonem (rovněž čl. 36 odst. 2 Listiny) vyjmout z kompetence soudů rozhodování o základních právech a svobodách. Navíc je to podle čl. 1 odst. 1 Ústavy in fine jediná výslovně definovaná podstatná náležitost demokratického právního státu. Přesto však v zákoně o vyšších soudních úřednících nacházíme ustanovení § 10 odst. 1 písm. d), podle kterého v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu zdravotnické péče rozhoduje vyšší soudní úředník, ačkoli Listina v čl. 8 odst. 6 výslovně stanoví, že o tomto umístění rozhoduje soud. Pokud bychom rozhodování vyššího soudního úředníka chápali jako výjimku (na kterou navíc v roce 1992 nikdo vůbec nemohl myslet), znamenalo by to, že tímto způsobem by mohly postupně soudní moc samostatně (ne vedle soudců) vykonávat další osoby. Naznačovat takovou možnost, byť slovy o výjimce, by odůvodnění v případě zcela zásadního nálezu nemělo. Navíc v samotném odůvodnění je uvedena řada dalších příkladů, kdy se předmětný zákon dostává do rozporu např. s ústavně zakotveným právem na zákonného soudce, nehledě na to, že proti takto chápaným a dále již nenapadnutelným rozhodnutím vyšších soudních úředníků (§ 9 zákona o vyšších soudních úřednících) by v některých případech byla k dispozici pouze ústavní stížnost!
7. Lze mít ovšem pochopení pro obezřetnost našeho ústavodárce, který možná spatřuje nebezpečí i v ústavním zakotvení takové výjimky (srov. čl. 142 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky, v platném znění), stejně jako v jejím následném testování podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. Její zakotvení by mohlo vést k podkopání role soudce, jak ji právní stát pojímá, a přivodit stav, kdy by většinu rozhodnutí přijímal někdo jiný než soudce a kdy by počet takto rozhodujících soudních úředníků překračoval i počet soudců. Jak známo, ďábel se často skrývá v detailu. Je přitom jedno, zda soudní moc budeme definovat formálně zákonem nebo materiálně podle obsahu pojmu souzení a soudnictví. Cestou vymezení kompetencí a role vyšších soudních úředníků v napadených ustanoveních zákona bychom se však dobrali ke značně pokřivenému pojmu soudnictví, ve srovnání s tím, jak jej původně chápal náš ústavní pořádek. Tak jako je úkolem zákonodárce srozumitelně pro každého vyjádřit, kdo bude o jeho věci a konkrétně jak a v které fázi řízení rozhodovat (což se nestalo), jak to plyne z práva na soudní ochranu, tak je úkolem Ústavního soudu zamezit nejen nesrozumitelné a rozporné úpravě, nýbrž i zajistit, aby právo na soudní ochranu bylo zajišťováno skutečně formou soudní ochrany, a to bez výjimek.
8. Konečně uznávám, že může být činěn rozdíl v důsledcích zrušení právního předpisu z důvodů obsazení rozhodovacího orgánu (individuální rozhodnutí může být procesně i obsahově zcela po právu), nicméně bod 48 odůvodnění nálezu může mít místo upevnění právní jistoty spíše účinek opačný. Neměl být proto do odůvodnění vložen, nehledě na to, že naopak budí dojem, že v jiných případech by ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o vykonatelnosti rozhodnutí vydaných na základě zrušeného právního předpisu nebo jeho ustanovení nemuselo Ústavní soud a jiné orgány vázat. Jedná se po mém soudu o jinou procesní situaci než v případě nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/12ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.).
3. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
Nález, jemuž oponuji, je založen na dvou tezích; za prvé, že ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 396/2012 Sb., není ústavně konformně vyložitelné, a za druhé, že zákon č. 121/2008 Sb. povolává vyšší soudní úředníky - a asistenty soudců - (dále též jen "vyšší soudní úředníci") k úkonům, jež mají být z pohledu ústavních principů vyhrazeny výlučně soudci.
Nemohu souhlasit ani s jednou z nich.
II.
Zcela úvodem: návrh předložený Ústavnímu soudu vychází z řízení, v němž Vrchní soud v Praze rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí, jímž asistent soudce odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (zřejmě pro opožděnost - viz § 175 odst. 3 o. s. ř.), a v nálezu většiny je "k odstrašení" odkazováno i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, v němž je schváleno, že i usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř. může vydat vyšší soudní úředník. Z celkové ideové koncepce nálezu a jeho vyznění plyne, že podle názoru většiny pléna by tomu tak být nemělo, resp. že i tyto úkony nesmí vykonávat nikdo jiný než soudce, aniž by byly narušeny ústavní principy výkonu soudnictví.
Je tomu tak opravdu, resp. je takový závěr nevyhnutelný, či musí jej Ústavní soud "chtít" prosadit? Moje odpověď zní - pro evidentně triviální povahu takových úkonů (byť "rozhodovacích"), jejich odborný substrát, význam v řízení atd. - že nikoli, zejména jsou-li nakonec (§ 9 zákona č. 121/2008 Sb.) pod kontrolou soudce a je proti nim přípustný standardní opravný prostředek, což je (zásadně) splněno (rovněž § 9 zákona č. 121/2008 Sb.).
III.
Coby adekvátní reakce na chronickou přetíženost soudů a prodlužující se dobu soudních řízení se od počátku devadesát let minulého století rozvíjela koncepce vycházející jednak z toho, že soudní řízení ne v každé procesní situaci nutně potřebuje soudce (ať již pro úkony faktického postupu či úkony formálně rozhodovací), a že je naopak efektivní jej "odbřemenit" od úkonů jednoduchých, jmenovitě procesní povahy, jež jsou pro něj zbytečnou zátěží materiální i časovou a od vlastní rozhodovací ("soudcovské") činnosti jej nepřiměřeně vzdalují. Legislativním výrazem těchto tendencí, jež měly předobraz v úpravách cizozemských (viz institut tzv. Rechtspflegera ve Spolkové republice Německo), byl první zákon o vyšších soudních úřednících, přijatý v roce 1994 (zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů). Na něj pak navázaly významné procesy směřující k odpovídajícímu organizačnímu uspořádání jak v rovině vlastních úprav procesních pravidel řízení, tak úprav v organizaci soudnictví, a konečně i systémů vzdělávání a výchovy takto nově ustavených soudních osob. Napadený zákon č. 121/2008 Sb., jímž byl zákon č. 189/1994 Sb. zrušen, je tohoto procesu součástí a i jeho posledním výrazem.
Nález svými ideovými východisky na téma odlišnosti soudce a vyššího soudního úředníka však směřuje k tomu, aby tento postupný proces posilování efektivity soudnictví vrátil cca o dvě desetiletí zpět. Z každého, kdo by měl mít vedle soudce účast v soudních procesech, většina míní učinit nic více než jeho "pomocníka", jenž nesmí mít rozhodovací pravomoc nejen v meritorním rozhodování, nýbrž ani (a to "především") pro rozhodnutí "procesní povahy", neboť pro ně "to platí zrovna tak" (bod 35). Vyšším soudním úředníkům povolené úkony nemají "překračovat jejich pomocnou roli", a pokud se mohou "samozřejmě podílet i na úkonech jiných, uloží-li jim to soudce", pak "tyto úkony ... toliko připravují, a soudce je pak musí učinit svým vlastním jménem ..." (bod 43). Jinak řečeno, většina pasuje vyšší soudní úředníky (jakož i asistenty soudce) do pozice, jejíž přínos je soudci - poněkud eufemisticky řečeno - mizivý, resp. je staví pod úroveň, kterou již předtím, do roku 1994 zaujímaly soudní tajemnice (kupříkladu - v agendě Ro - rozhodovaly o vydání platebního rozkazu, což nyní většina pléna vyšším soudním úředníkům odpírá - viz bod 36). Koncepce založené ustanoveními § 3 odst. 1, § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 121/2008 Sb. jsou destruovány.
O "odbřemenění" soudce a zefektivnění soudních řízení pak nemůže být řeč.
Nemluvě již o tom, co s příslušným, dvacet let budovaným, odborným aparátem, dnes vybaveným nejen vzděláním speciálním (odbornou justiční školou), nýbrž zhusta i obecným vzděláním vysokoškolským.
Přijatým názorem o ústavně akceptovatelném působení vyšších soudních úředníků (a asistentů soudců) v soudních řízeních vnesl Ústavní soud do prostoru organizace a výkonu soudnictví "principy", resp. "hodnoty", jež se mu - vzhledem k jeho (i) pragmatickému utváření a cílům (rozhodovat efektivně soudní věci v přiměřeném čase) - nutně vzpírají, neboť je mezi nimi příliš velká propast. Smysl pro praktický rozměr věcí většina pléna ponechala stranou.
Nepochybuji o tom, že čl. 94 odst. 2 Ústavy České republiky je ve prospěch vyšších soudních úředníků a asistentů soudců uspokojivě vyložitelný, byť nejspíš jeho původní smysl spočíval jinde.
IV.
Praktický soudní "život" dokonce přinesl - z hlediska dnešního nazírání většiny pléna protichůdné - zjištění, že ani napadeným zákonem dosažený stav není z pohledu sledovaného cíle procesního zefektivnění efektivní dostatečně, což - mimo jiné - vedlo i k tomu následnému extenzivnímu výkladu ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., jemuž většina pléna nyní oponuje a který je vyjádřen v posledním "beckovském" komentáři k občanskému soudnímu řádu (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., II. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 230-231); podle něj negativní vymezení působnosti vyšších soudních úředníků v § 11 zákona č. 121/2008 Sb. "v sobě zahrnuje veškerou působnost ... vymezenou zároveň pozitivně", jež je vázána na konkrétní pověření soudce (a tomu pak odpovídá, že i v případech výše zmíněných dle § 175 odst. 3 či § 114b odst. 1 o. s. ř. vyšší soudní úředník nebo asistent soudce působit může). Tento výklad vnesl "do hry" navrhující Vrchní soud v Praze a většina pléna se jej ujala, aby na něm demonstrovala protiústavnost ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb.
K tomu však žádný důvod nebyl.
Není pravda, že § 11 zákona č. 121/2008 Sb. není ústavně konformně vyložitelný, a neobstojí ani úsudek, že není vyložitelný v konkurenci k ustanovení § 10 téhož zákona; většinou oponovaná interpretace ustanovení § 11 totiž není jedinou možnou.
Byl k samozřejmé dispozici výklad jiný; totiž "historicky" původní, jenž byl dlouhodobě i zastáván a který vycházel z gramatické a teleologické základny: zjednodušeně řečeno, podle něj platí, že ustanovení § 10 zákona č. 121/2008 Sb. vymezuje pozitivně věci (úkony), v nichž vyšší soudní úředník (asistent soudce) jednat může, a ustanovení § 11 z toho činí výluku - stanoví, co naopak nikdy nemůže [kupříkladu ustanovení § 10 odst. 1 písm. g) povolává vyššího soudního úředníka k výkonu rozhodnutí tam uvedenými způsoby, ustanovení § 11 jej z něj vylučuje, jestliže by titulem byl notářský zápis]. "Veškeré úkony soudu prvního stupně" dle návětí § 11 jsou pochopitelné jako ty, které jsou jinak podřaditelné ustanovení § 10.
Při tomto výkladu § 11 zákona č. 121/2008 Sb. (v jeho vztahu k § 10) evidentně všechny výhrady snesené většinou pléna odpadají. Jestliže ustanovení § 11 stanoví toliko, které úkony vyšší soudní úředník v řízení provádět nemůže, nelze jej logicky vinit z toho, že pravomoci vyššího soudního úředníka naopak rozšiřuje, resp. že otevírá prostor, aby jím byl soudce při rozhodování "nahrazen" (bod 41). Naopak, derogace tohoto ustanovení kuriózně odstraňuje to, co bylo dosud pro působení vyššího soudního úředníka limitem.
Nabízel-li se takový výklad, nepochybně ústavně konformní, mělo se mu dostat přednosti. A pak se mělo dostat i přednosti tohoto výkladu ustanovení § 11 před jeho derogací, a to zcela v duchu Ústavním soudem standardně traktovaného principu.
V.
Podaný výklad byl k dispozici i Vrchnímu soudu v Praze; měl se k němu uchýlit tím spíš, že výkladu následnému oponoval, a nic mu nebránilo jej ve svém řízení použít (zřejmě s kasačními důsledky). Dosáhl by téhož, čeho lze nyní, poté co Ústavním soudem byl § 11 zrušen, z čehož plyne, že odstranění napadeného ustanovení třeba nebylo. Tomu odpovídá důležitý závěr: Vrchní soud v Praze k podání svého návrhu nedisponoval aktivní legitimací.
VI.
Návrh Vrchního soudu měl být proto zamítnut (oddíl IV), resp. již předtím odmítnut (oddíl V).