56. V situaci, kdy z příslušných výpisů z evidence obyvatel soud zjistí, že nezletilá účastnice řízení má bydliště shodné pouze s jedním rodičem, musí soud postupovat s ohledem na ústavní požadavek zvláštní ochrany dětí a mladistvých obezřetně. Lze totiž předpokládat, že to je právě tento rodič, který se primárně stará o všechny záležitosti dítěte, a tedy také o ochranu jeho práv. Proto soud, nemá-li jiné konkrétní poznatky o situaci v dané rodině, nesmí opomenout doručovat tomu zákonnému zástupci, který s nezletilým sdílí bydliště. Pouze platné doručení tomuto zákonnému zástupci může způsobit účinky s doručením spojené.
57. Proto pokud by Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení pod sp. zn. 35 EC 863/2010 platební rozkaz nedoručil matce stěžovatelky, ale pouze otci stěžovatelky, nedostál by své povinnosti vykládat procesní předpisy s ohledem na základní právo nezletilé stěžovatelky na zvláštní ochranu.
58. Obvodní soud však takto postupoval a platební rozkaz doručoval i matce stěžovatelky. Podle stěžovatelky však toto doručení nebylo platné, neboť tehdy již vážně nemocná matka zásilku nepřevzala (tu převzala stěžovatelka) a nikdy si ji nepřečetla. Posouzení, zda bylo matce stěžovatelky platně doručeno, je tak zcela zásadní pro vyřešení otázky, zda elektronický platební rozkaz v tomto řízení vydaný je vykonatelný, či nikoliv.
59. Obvodní soud se však touto otázkou v napadeném usnesení vůbec nezabýval. Městský soud tuto otázku považoval za irelevantní, neboť měl za to, že dostatečné bylo již doručení samotné stěžovatelce. Avšak jak vyplývá z výše uvedeného, jde naopak o otázku pro rozhodnutí ve věci zcela zásadní, neboť odpověď na ni přímo určuje, zda elektronický platební rozkaz byl řádně doručen všem potřebným osobám, nikoliv alespoň jedné či některým z nich, a mohl se stát vykonatelným.
60. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit [viz například nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337); či nález sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), bod 18; a řadu dalších]. Tato povinnost neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení. Je nutno zohlednit zejména relevanci daného argumentu pro řízení a jeho možnost ovlivnit výsledek (viz také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - např. rozsudek ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009 č. 34197/02, § 56). Avšak v žádném případě nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení naprosto klíčový. Tato situace nastala v nyní posuzovaném případě.
61. Pokud obecné soudy v napadených usneseních nijak stěžovatelce neodpověděly na argument, že elektronický platební rozkaz nebyl její matce řádně doručen, či jej považovaly za irelevantní a nevypořádaly se s ním, jedná se o nedostatečně odůvodněné rozhodnutí ve smyslu právě uvedené judikatury, které má v kontextu tohoto případu dopad na další základní práva stěžovatelky uvedená výše, jako je právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti, participaci na řízení, které se jí týká, a právo na zvláštní ochranu.
62. Z těchto důvodů napadená usnesení obvodního a městského soudu porušila práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a je nutno přistoupit k jejich zrušení.
63. Bude na obvodním soudu, aby se v novém řízení řádně zabýval argumentem stěžovatelky o tom, že platební příkaz nebyl platně doručen její matce, a aby poté ze svého závěru vyvodil odpovídající důsledky v souladu s tímto nálezem. Pokud se elektronický platební rozkaz nestal z důvodu absence doručení matce stěžovatelky vykonatelným, pak v řízení pod sp. zn. 35 EC 863/2010 dochází k porušování práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti, kterého se svým podáním ze dne 6. 2. 2012 domáhá.
E. Závěr
64. Závěrem se Ústavní soud nemůže nepozastavit nad tím, že obecné soudy dvě fakticky identické situace posoudily naprosto odlišně. V řízení pod sp. zn. 35 EC 3048/2010 dovodily, že stěžovatelka neměla procesní způsobilost, a proto jí nedoručovaly, a v řízení pod sp. zn. 35 EC 863/2010 dovodily, že procesní způsobilost měla (alespoň k takovému závěru dospěl v napadeném usnesení městský soud; důvod, proč obvodní soud dodatečně doručoval elektronický platební rozkaz i stěžovatelce, není ze spisu zřejmý). Přitom v obou případech bylo doručováno v listopadu 2010 a ani jeden ze soudů neměl bližší informace o stěžovatelce. Svou úvahu, zda stěžovatelka je nebo není způsobilá v dané věci před soudem jednat, obecné soudy učinily na základě abstraktní úvahy bez bližšího vztahu k osobě stěžovatelky. Nelze tedy dovodit, že jeden ze soudů k závěru dospěl na základě bližší znalosti rozumové a volní vyspělosti stěžovatelky.
65. Taková nejednotnost judikatury, kdy identické případy jsou posouzeny odlišně, se však jeví být v rozporu se zásadou předvídatelnosti právních aktů a ukazuje na další rozměr problematičnosti praxe rozhodování o procesní způsobilosti nezletilých účastníků civilního řízení. Předvídatelnost práva je přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu jedním z požadavků plynoucích z principu právního státu, zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 31, 39, 67 a odkazy tam uvedené]. I z tohoto důvodu by obecné soudy měly v těchto otázkách postupovat konzistentně. Sjednocování judikatury však obecně není úlohou Ústavního soudu, ta přísluší Nejvyššímu soudu.
66. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 35 EC 3048/2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 476/2013 Ústavní soud zrušil, neboť jimi bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte tím, že jí nebylo umožněno se řízení účastnit a nebylo jí v něm doručováno (výroky I a III). S ohledem na povahu shledaného porušení a na právní jistotu Ústavní soud dále deklaroval, že elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2010 č. j. 35 EC 3048/2010-25 byl zrušen odporem stěžovatelky podaným dne 6. 2. 2012 (výrok IV). Z toho pak vyplývá, že v daném případě v řízení před obvodním soudem dochází k nečinnosti, pročež podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud též zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 35 EC 3048/2010 svou nečinností spočívající v nenařízení jednání poté, co byl v důsledku stěžovatelkou podaného odporu elektronický platební rozkaz zrušen, v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky dle čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok V).
67. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 35 EC 863/2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 485/2013 byla Ústavním soudem zrušena pro porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že tato usnesení nebyla dostatečně odůvodněna, neboť se zcela nevypořádala s klíčovou stěžovatelčinou argumentací o absenci řádného doručení elektronického platebního rozkazu její matce (výroky II a III). V případě tohoto řízení Ústavní soud již nepřistoupil k dalším výrokům ohledně zrušení elektronického platebního rozkazu odporem stěžovatelky a ohledně nečinnosti obvodního soudu v daném řízení. Obecné soudy zde totiž teprve budou muset posoudit otázku platného doručení platebního rozkazu matce stěžovatelky a z toho následně vyvodit odpovídající závěr o vykonatelnosti elektronického platebního rozkazu v tom řízení vydaného.
68. Při novém posouzení věci vedené pod sp. zn. 35 EC 3048/2010 musí obecné soudy vzít v potaz též závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se nákladů řízení v případě tzv. "formulářových žalob" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) a nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)]. Obecné soudy by také měly zvážit otázku odpovědnosti stěžovatelky za smluvní pokutu (viz bod 35 výše). Jak dokládá stěžovatelka, Obvodní soud pro Prahu 5 v jednom řízení proti ní dospěl k závěru, že porušení přepravních povinností nezavinila, neboť k porušení přepravních povinností docházelo důsledkem zanedbávání rodičovských povinností ze strany matky (rozsudek č. j. 35 EC 3868/2010-98 ze dne 2. 4. 2013).