32. Stěžovatelka dále brojila i proti tomu, že se odvolací soud při svém rozhodování spokojil s rok starými zprávami psychologů, namísto aby nechal vyhotovit znalecký posudek, na jehož základě by jedině mohl objektivně vyhodnotit všechny aspekty modelu střídavé výchovy. Na podkladě vyžádaného spisového materiálu bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka v rámci řízení před soudem prvního stupně skutečně navrhovala vyhotovení znaleckého posudku. Tomuto důkaznímu návrhu stěžovatelky však nebylo vyhověno, když soud prvního stupně při svém jednání dne 3. 10. 2012 rozhodl, že tento důkaz nebude proveden (nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz), přičemž považoval za dostatečnou zprávu z psychologického vyšetření nezletilé ze dne 10. 1. 2012, vyhotovenou Mgr. Zdeňkem Kolaříkem, a zprávu z psychologického vyšetření ze dne 23. 4. 2012, vyhotovenou PhDr. Alenou Obeidovou. Odvolací soud pak převzal skutkový závěr stran psychologického profilu nezletilé učiněný soudem prvního stupně, přičemž doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie nebylo žádným z účastníků řízení v rámci odvolacího řízení znovu navrhováno.
33. Ve vztahu k právě uvedené námitce si pak Ústavní soud dovoluje uvést, že k doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, navržené účastníky řízení, nebo o dosud neprovedené důkazy, které je třeba provést ke zjištění skutkového stavu v řízení o věcech uvedených v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, i když nebyly navrženy, je v odvolacím řízení s ohledem na ustanovení § 213a odst. 1 občanského soudního řádu možné přistoupit za situace, kdy odvolací soud dospěje k závěru, že je toho třeba ke zjištění skutkového stavu věci. Zároveň však platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Pokud tedy v nyní posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že není potřebné doplňovat dokazování o znalecký posudek, a převzal skutkové závěry soudu prvního stupně založené na výše uvedených psychologických zprávách, postupoval v souladu s principem nezávislosti soudu, přičemž Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů a jemu odpovídající přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, což by jedině odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
34. Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat. Tyto aspekty však v nyní posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu v úvahu vzaty byly, přičemž Ústavní soud nemá, co by závěrům odvolacího soudu v tomto ohledu vytkl.
35. Stěžovatelka konečně namítala i to, že se odvolací soud vůbec nezabýval tím, že vedlejší účastník se stěžovatelkou nekomunikuje a nekooperuje s ní v otázkách týkajících se výchovy nezletilé, přičemž vzájemná komunikace mezi rodiči je jedním ze základních předpokladů pro fungování střídavé péče. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmě vyplývá, že tento se otázkou problematické komunikace mezi rodiči při zvažování podmínek střídavé výchovy zabýval, přičemž dospěl k závěru, že rodiče byli i v minulosti přes vzájemné neshody schopni se na základních skutečnostech týkajících se nezletilé dohodnout. Tento závěr pak Ústavní soud ze své pozice, kdy není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není oprávněn přezkoumávat.
36. Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím odvolacího soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyla poškozována nezletilá, která má k oběma velmi silný citový vztah, a může tak vnímat rozpory mezi nimi velmi intenzivně. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být rodiče vědomi především a tomu také přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí své dcery.
V.
37. Na podkladě výše řečeného je namístě shrnout, že naplnění podmínek, za kterých by bylo možno nahlížet na ústavní stížností napadená rozhodnutí jako na rozhodnutí, jež by překračovala hranice ústavnosti, v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Z tohoto důvodu tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
38. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením též soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-216, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Návrhu nevyhověl, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí mj. nezvratné důsledky osobní, což v posuzované věci neshledal [srov. též nálezsp. zn. III. ÚS 521/05ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691)].
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida
Nejsem si vůbec vnitřně jist, zda má Ústavní soud rozhodovat o tak osobně citlivých otázkách, jakými jsou výchova a výživa nezletilých dětí. Zejména v těchto věcech je významný kontakt s účastníky - a na rozdíl od nalézacích soudů nemá Ústavní soud (není-li nařízeno jednání) před sebou ani rodiče, natož děti.
Domnívám se, že roli Ústavního soudu, jako soudu v těchto věcech aktuálně akcentujícího střídavou péči obou rodičů o nezletilé, vystihla docela přiléhavě jedna žurnalistka: "Ústavní soud posuzoval spory rodičů o dítě už vícekrát a nálezy pokaždé směřovaly k jednomu závěru: Dítě má dva rodiče a s oběma má právo být tak často a tak přirozeně, jak je to jen možné. Každý takový nález je však znovu důležitý. Jasně formulovaný postoj autorit nás chtě nechtě ovlivňuje. Když budou (soudci, pozn. L. D.) trpělivě opakovat, že rozhodování o výchově dítěte po rozvodu není příležitost k tomu, aby si někdejší partneři šli po krku, ale naopak aby zapomněli na své zjitření a uznali své dítě jako společnou odpovědnost, z níž se nelze vyvázat, bude to pro všechny zúčastněné jen dobře." (Čápová, H. Mezi matkou a otcem, Respekt č. 22/2014, str. 19).
Toto vše plně uznávám. Podle mého názoru však v nyní posuzované věci zašel zamítnutím ústavní stížnosti stěžovatelky, matky šestileté nezletilé, Ústavní soud příliš daleko.
Ač střídavá výchova nezletilé již několik let fakticky probíhá, děje se tak v době umísťování dítěte do předškolního či předškolních zařízení. Čtrnáctidenní interval střídání výchovného prostředí v každém měsíci mezi dvěma velmi vzdálenými bydlišti rodičů je pro nezletilou zcela jistě velmi náročný, ale snad zvládnutelný.
Od září 2014 má však nezletilá nastoupit základní školní docházku; vhodnější je tu spíše plurál: docházky. Na rozdíl od mateřské školy, kde ještě dost dobře nelze hovořit o dětském kolektivu v plném slova smyslu, na základní škole se již takový kolektiv tvořit začíná, a to se všemi výchovnými přednostmi i dětskými nectnostmi, které jej provázejí. Přestože dnešní děti už považují máloco za překvapivé, dokáže nezletilá zvládnout fakt permanentního střídání školního prostředí, který se jí bude nutně připomínat nebo jí bude připomínán? Dokáže zvládnout třeba i rozdílné učební nároky, jež na ni budou mít ze situace nepochybně rozpačití učitelé? Jak se dokáže skutečně těšit z mimoškolních aktivit, když za nimi bude muset každých 14 dní přejíždět z místa na místo?
Věřím tomu, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přece jen si ale myslím, že dočasně utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, jež mohou být takto realizovanou střídavou výchovou na psychice nezletilé napáchány.
Proto nemohu souhlasit s většinovým rozhodnutím senátu a jsem toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu o střídavé výchově a výživě nezletilé měl být zrušen.