31. Ústavní soud rovněž konstatuje, že i když jsou splněna výše uvedená čtyři kritéria (resp. vícero kritérií) u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče. Jinými slovy, střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte (např. pokud je dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. 12. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz) střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [judikatura Ústavního soudu k tomuto kritériu však zatím není plně rozvinutá; srov. například nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289); usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz); či nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (viz výše)]. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); usnesení sp. zn. II. ÚS 278/08 ze dne 12. 6. 2008 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), bod 6; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, zejména bod 28; a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; viz rovněž bod 30 tohoto nálezu]. Stejně tak legitimním důvodem pro odepření střídavé péče "nemůže být ochrana práv druhého rodiče [v daném případě matky], neboť ten ... žádné silnější právo k péči o děti nemá" (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Samotné problematice komunikace mezi rodiči se Ústavní soud ve své judikatuře již věnoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů.
32. Rodiče by totiž podle Ústavního soudu neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu, kterým nevyhoví rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno a musí být náležitě vyloženo, na základě jakých skutečností nebylo v konkrétním případě rodiči vyhověno a jaké kroky byly podniknuty k případnému odstranění daných překážek.
B. Aplikace obecných principů na projednávaný případ
33. Po vymezení obecných principů v bodech 22-32 Ústavní soud přezkoumal, zda je napadené rozhodnutí s těmito principy souladné. Je zřejmé, že první kritérium, tedy existence pokrevního pouta mezi nezletilou a stěžovatelem, je u obou rodičů naplněno. Odvolací soud taktéž posoudil kritérium třetí, což je schopnost rodičů zajistit vývoj dítěte, a shledal, že oba rodiče jsou k výchově rovnocenně způsobilí a mají pro ni vhodné podmínky, a proto považoval tedy toto kritérium za naplněné.
34. Ve zbytku odůvodnění se pak odvolací soud věnuje otázce komunikace mezi rodiči a jejího vlivu na zájem nezletilé. Druhé kritérium požaduje zkoumání míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, přičemž je zapotřebí vzít v potaz zejména vazby dotčeného dítěte a posoudit, zda některý z rodičů nebrání styku dítěte s druhým rodičem. Pokud se odvolací soud ve svém rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že špatnou komunikaci nese nezletilá negativně, a proto nepřipadá střídavá péče v úvahu, nelze hovořit o důsledném zkoumání tohoto kritéria. Odvolací soud totiž v rámci tohoto kritéria nevzal v potaz judikaturu Ústavního soudu a principy v ní obsažené tak, jak jsou nastíněny v bodě 31 tohoto nálezu. Odvolací soud se sice komunikaci do určité míry věnoval a dospěl k závěru, že zhoršená komunikace a napětí mezi rodiči jsou důsledkem postoje stěžovatele, Ústavní soud však nepovažuje jeho argumentaci s ohledem na závažnost jeho závěru a důsledků z něj vyvozených za dostatečnou.
35. Ústavní soud nerozporuje závěr, že domáhání se styku s nezletilou ze strany stěžovatele za pomoci právních prostředků může mít negativní vliv jak na nezletilou, tak na vztah mezi rodiči. Toto však samo o sobě nemůže být, jak je zřejmé z výše nastíněných principů, dostatečným důvodem pro vyloučení střídavé péče. Ze strany odvolacího soudu zcela chybí snaha zjistit, proč stěžovatel těchto prostředků využívá, tedy zda je využívá skutečně jako poslední možnost jak dosáhnout styku s nezletilou, či zda se z jeho strany jedná o neodůvodněné užívání těchto prostředků. I pokud by odvolací soud došel k závěru posledně uvedenému, stále nemůže automaticky vyloučit střídavou péči. Odvolací soud má totiž podle judikatury Ústavního soudu v případech, kdy je komunikace mezi rodiči ve špatném stavu, rovněž povinnost pokusit se pomocí různých opatření tuto komunikaci mezi rodiči napravit. I přesto, že tato opatření byla ze strany znalce, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a kolizního opatrovníka navrhována (viz body 4, 5 a 6 tohoto nálezu), z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá ani snaha o zlepšení komunikace mezi rodiči, ani zvažování případných prostředků vedoucích ke zlepšení.
36. Odvolací soud se nezabýval ani tím, jakým způsobem probíhaly dosavadní snahy o zlepšení komunikace, tedy návštěvy rodičovské poradny, jež byly podle zjištění odvolacího soudu rodičům uloženy. Opomenutí tohoto aspektu je zvlášť závažné v situaci, kdy matka nezletilé v řízení před soudem prvního stupně ve svém vyjádření uvedla, že s mediací nesouhlasí, neboť se se stěžovatelem na podstatných věcech ohledně výchovy shodne a další komunikace není potřebná (viz bod 8 tohoto nálezu). Toto tvrzení je přitom v příkrém rozporu se závěry odvolacího soudu o neschopnosti rodičů domluvit se. S ohledem na uvedené potom vůbec není zřejmé, zda v kvalitě komunikace mezi rodiči došlo k určitému posunu, zda je příčinou špatné komunikace stěžovatelovo jednání či jeho osobnostní charakteristiky, nebo zda je pouze jejím důsledkem a příčina leží jinde. Takový postup je chybný i ve vztahu ke svěření nezletilé do péče matky, neboť skutečnost, že o nezletilou bude pečovat matka, žádné záruky na zlepšení komunikace mezi rodiči neskýtá. Při vyloučení střídavé péče na základě nevhodné komunikace rodičů mají totiž soudy povinnost zkoumat příčinu takového stavu a dítě zásadně svěřit do péče toho z rodičů, který uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním. Postup odvolacího soudu v projednávaném případě tedy v sobě nese nebezpečí, že stěžovatelova role ve výchově nezletilé bude v důsledku prohlubujícího se konfliktu postupně vyhasínat nebo bude mít dokonce negativní povahu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud nedostatečně posoudil, zda je svěření do péče matky v zájmu nezletilé, a tedy uzavírá, že druhé kritérium nebylo odvolacím soudem dostatečně zkoumáno.
37. U čtvrtého kritéria, přání dítěte, je nezbytné zkoumat zejména věk dítěte a možnost jeho manipulace ze strany některého z rodičů. Preferencemi nezletilé se do určité míry zabýval již soud prvního stupně, který ze znaleckého posudku zjistil, že nezletilá má ráda oba rodiče, avšak preferuje matku, kterou je více ovlivněna. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se do určité míry přáním nezletilé také zabýval, a to především ve vztahu k doplnění znaleckého posudku. V doplnění znaleckého posudku byl však oproti původnímu znaleckému posudku postoj nezletilé posouzen odlišně, a to výrazněji ve prospěch matky, přičemž z něj vyplynulo, že nezletilá cítí obavy z reakce otce na vyjádření jejích preferencí. Odvolací soud nijak dále nezkoumal, čím byl tento posun zapříčiněn a zda a do jaké míry je nezletilá ovlivněna ve svých postojích, a dále pak s těmito skutečnostmi při posuzování vhodnosti střídavé péče nepracoval. Stejně tak se obecné soudy výslovně nevyjádřily k možné manipulaci nezletilé, a to zejména vzhledem k jejímu věku (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 23; a bod 29 tohoto nálezu). Ani čtvrté kritérium proto nebylo odvolacím soudem dostatečně odůvodněno.
C. Závěr
38. Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: 1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; 3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 evropské Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem.
39. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že omezením se pouze na posouzení otázky komunikace mezi rodiči neposoudil odvolací soud dostatečně všechna kritéria, která je nutné při posuzování vhodnosti střídavé péče posoudit, a otázku komunikace mezi rodiči zároveň neposoudil v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Z toho důvodu Ústavní soud shledal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 č. j. 30 Co 302/2013-612 v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele a v souladu s § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.