Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se tímto závěrem nikterak neodlišuje od právních závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707), na který stěžovatelka poukázala, a jehož nosné rozhodovací důvody si zachovávají obecnou platnost. Přesto jeho právní závěry nelze ve stěžovatelčině věci bez dalšího aplikovat. Je tomu tak zejména proto, že ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 stěžovatel opřel svoje dovolání též o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a specifikoval dobu zbytečných průtahů; šlo o dobu, po kterou orgán činný v trestním řízení neučinil jediný procesní úkon; Nejvyšší soud v dovolacím řízení stěžovateli přisvědčil, připustil, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo zatíženo dílčími průtahy v celkové délce 72 měsíců, toto zjištění však do svého rozhodnutí ve věci samé nikterak nepromítl. Ústavní soud proto v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 vytkl Nejvyššímu soudu, že nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele, neboť "... shledá-li sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce".
Stěžovatelka se ochrany svého ústavně zaručeného procesního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), domáhala až po ukončení soudního řízení. V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Do první z nich patří případy, ve kterých se ústavně právní ochrany domáhal účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spadající do druhé skupiny spočívala v kritice délky celého soudního řízení, a pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zpravidla judikoval, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje. Pokud byl Ústavní soud žádán o prohlášení průtahů v již skončeném řízení, deklaroval svoje autoritativní konstatování v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004, N 128/34 SbNU 301); později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04 ze dne 4. 8. 2004, N 107/34 SbNU 121 a další).
Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. (pozn. pod čarou č. 1), bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud průtahy v již skončeném řízení ve stěžovatelčině věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti, a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů již není oprávněn. To je také důvod, proč nemohl postupovat obdobně jako Evropský soud pro lidská práva ve věci Nemeth.
K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu a na úrovni zákona je úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravena v § 5 odst. 5 tr. řádu (srov. "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí."). Kritérium "důvodných pochybností" zákonodárce blíže nevymezil ani nevysvětlil a je tedy na obecných soudech, aby na základě hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, dospěly k takové úrovni jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení. Ústavnímu soudu nenáleží kontrolovat věcnou správnost takového procesu, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. Nalézací soud neměl na základě provedených důkazů pochybnosti o tom, že se stěžovatelka dopustila trestné činnosti kladené jí za vinu, a proto prostor aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch" nebyl dán.
K řadě podezření, která stěžovatelka formulovala v replice, a v nichž napadá příslušníky Policie České republiky, státní zástupce, soudce a rovněž i některé politiky, nemůže Ústavní soud zaujmout žádné relevantní stanovisko, neboť jeho úkolem je posoudit postup soudů z hlediska relevantních ústavních kautel, což také učinil. Není jeho úlohou vyšetřovat podezření uvedená v podání Ústavnímu soudu; má-li stěžovatelka tyto pochybnosti, je jejím právem obrátit se na orgány činné v trestním řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
(pozn. pod čarou č. 1) Zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů