46. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že zásada rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Zásadou rovnosti účastníků přitom Ústavní soud rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji z pohledu řízení jako celku podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu [nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), body 28-29].
47. Pod takto definovanou rovnost účastníků spadá nejen realizace procesních oprávnění účastníků, ale i otázky důkazního břemene. V nálezu, kde posuzoval ústavnost přenesení důkazního břemene v diskriminačních sporech, Ústavní soud konstatoval: "V rovině ústavněprávní tak platí, že v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena (a která nesmí být nepřiměřená), a že v opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento obecný princip rovnosti účastníků je pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v rovině zákona." [nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.), bod 64]. Obdobně Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Metalco Bt. proti Maďarsku ze dne 1. 2. 2011 č. 34976/05, § 24, shledal, že uložení nesplnitelného důkazního břemene na jednu stranu civilního sporu bylo porušením zásady rovnosti zbraní. Právo na rovnost účastníků řízení tedy rovněž vyžaduje, aby důkazní břemeno kladené na jednoho účastníka řízení nebylo nepřiměřené, což vychází z výše zmíněného obecného požadavku na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu.
48. Z uvedeného lze dovodit, že pokud je důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti tvrzené žalobcem jako jednou stranou řízení zcela nepřiměřeně vysoký, tak v důsledku je i důkazní břemeno kladené na tohoto účastníka řízení zjevně nepřiměřené a dochází k porušení jeho práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
49. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud již výše v kontextu práva na ochranu majetku dovodil, že důkazní standard uplatněný vůči stěžovateli byl nadměrně vysoký a narušil spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatele a zájmy ostatních dotčených osob (viz bod 35 výše). Ze stejných důvodů jej Ústavní soud považuje za nepřiměřený i v kontextu práva na rovnost účastníků řízení. Napadenými rozhodnutími bylo tedy porušeno i právo stěžovatele zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
C. Zákaz diskriminace
50. Co se týče namítaného porušení zákazu diskriminace v kontextu práva na ochranu majetku, tak Ústavní soud podotýká, že v napadených rozhodnutích nebylo se stěžovatelem nijak odlišně zacházeno z důvodu jeho duševního postižení. O diskriminaci zde tedy v tomto ohledu ani jít nemůže. Stěžovatel se fakticky dožaduje preferenčního zacházení s ohledem na své duševní postižení. Tento faktor však Ústavní soud již ve svém odůvodnění dostatečně zohlednil výše (viz zejména bod 27).
51. Co se týče namítané diskriminace vůči osobám, kterým byla způsobilost omezena, tak zde nejde o žádný diskriminační důvod, který by mohl být podřazen pod důvody v čl. 3 odst. 1 Listiny, a proto je nutno aplikovat pouze právo na rovnost chráněné čl. 1 Listiny, které dopadá na všechny rozlišovací důvody. Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že tato rovnost podle čl. 1 Listiny může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu, které schází jakýkoliv účel a smysl, a jedná se tak o libovůli. Používaným testem je tu racionalita odlišného zacházení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014, body 50-53, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4664/12 ze dne 3. 4. 2014). Ústavní soud však neshledává, že činění rozdílu mezi právním jednáním osoby omezené na svéprávnosti, u které bude vymezené právní jednání neplatné bez dalšího, a právním jednáním plně svéprávné osoby, u které je duševní porucha následně zkoumána v soudním řízení, za iracionální. V prvním případě již byla totiž svéprávnost omezena soudním rozhodnutím a daná osoba shledána pro daný typ právního jednání nezpůsobilou. U plně svéprávné osoby údajně jednající v duševní poruše je to právě soudní řízení, ze kterého vzešla i nyní projednávaná stížnost, kde mají být tyto otázky posouzeny. Přitom toto posouzení v napadených rozhodnutích shledal Ústavní soud z výše uvedených důvodů za souladné se základními právy stěžovatele.
D. Závěr
52. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.