39. Předně, argumentace odvolacího soudu, že se v případě péče ze strany rodinných příslušníků nejednalo o úkony odborné pečovatelské služby, ve světle výše uvedeného nemůže obstát (body 19-21), neboť bylo řečeno, že tyto úkony jsou postaveny na roveň úkonům pečovatelů s oprávněním dle zákona o sociálních službách. Pokud pak soud v důsledku neopodstatněného rozlišování došel k tomu, že péče poskytnutá osobou blízkou má desetinovou hodnotu oproti péči poskytované pečovatelskou službou, v konečném důsledku stěžovateli zabránil v dosažení adekvátní finanční kompenzace za péči poskytovanou rodinnými příslušníky, a znemožnil mu tím efektivně dosáhnout plného odškodnění za újmu utrpěnou na zdraví, a vytvořit si tak podmínky pro svou důstojnou existenci. Pokud by pak z různých důvodů byla osoba blízká o něj pečující na této kompenzaci závislá, musel by se stěžovatel přiklonit k péči ze strany profesionálních, placených poskytovatelů ošetřovatelské péče, což by znamenalo minimálně omezenou možnost volby pečující osoby, v horším případě pak nutnou rezignaci na nepochybně mnohem vhodnější péči poskytovanou rodinnými příslušníky nebo dokonce ztíženou možnost dosažení péče vůbec.
40. Konečně Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 s odkazem na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 uvedl, že jestliže škůdce odpovídá za škodu v plném rozsahu, nemůže být povinnost k náhradě škody snížena proto, že je poškozený příjemcem příspěvku na péči. Soud prvního stupně a odvolací soud opakovaně při výpočtu výše nároku automaticky odečítaly částku 4 000 Kč, kterou stěžovatel pobírá jako příspěvek na péči od státu, aniž by ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu tak činí a z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí. Takový postup rovněž není přípustný.
41. Lze tedy uzavřít, že výše uvedeným postupem odvolací soud porušil princip plného odškodnění, a nedostál tak požadavkům vyplývajícím z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy a porušil tak stěžovatelovo právo na ochranu tělesné integrity garantované těmito ustanoveními.
C. Závěr
42. Ústavní soud závěrem shrnuje, že porušení zdraví způsobené pochybením při poskytování zdravotní péče je zásahem do tělesné integrity člověka, a tudíž do jeho práva na nedotknutelnost osoby chráněného čl. 7 odst. 1 Listiny. Součástí tohoto práva je také právo na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v podobě náhrady nemajetkové i majetkové újmy, která zahrnuje jakožto samostatný nárok i náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby. V případě, že tuto péči poskytuje osoba blízká, je při výpočtu výše nákladů nutné respektovat judikaturu Nejvyššího soudu a vycházet z částky, kterou by poškozená osoba zaplatila za odborné pečovatelské služby.
43. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky porušilo stěžovatelova práva na nedotknutelnost jeho osoby a na spravedlivý proces dle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.
44. V následném řízení je na odvolacím soudu, aby stanovil odpovídající výši vzniklé škody s ohledem na principy vyjádřené v tomto nálezu. Přitom musí vycházet z výše úhrady za poskytování pečovatelské služby podle § 6 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Tuto částku lze modifikovat, pokud zjistí, že v daném místě a v daném čase byla cena za pečovatelskou službu nižší. Odvolacímu soudu rovněž nic nebrání odchýlit se od skutkového závěru učiněného soudem prvního stupně, že rodinní příslušníci stěžovateli poskytovali pomoc 15 hodin denně. Pokud tak však míní učinit, je nutno, aby postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zejména § 213 a 213a. Do té míry, do které se toto skutkové zjištění zakládá na výpovědi účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání u soudu prvního stupně, musí odvolací soud tyto důkazy opakovat, popřípadě doplnit.