Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Hany Olehlové, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem, se sídlem Panská 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku obecného soudu, a to v plném rozsahu. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná 4/. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, bylo o odvolání žalobkyně rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/ se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2012, č. j. 31 C 593/2006-316, zrušuje a řízení se mezi těmito účastníky zastavuje. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje výlučné vlastnické právo žalobkyně k pozemku a že žalovaní 1/ a 4/ jsou povinni společně a nerozdílně žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 60 445, 50,- Kč.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 5. 2014, informací dostupných na serveru infoSoud (www.justice.cz) a vyžádaného stejnopisu podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 1. 10. 2013 napadla výrok II. stejného rozhodnutí dovoláním, o kterém Nejvyšší soud dosud pravomocně nerozhodl.
Ústavní stížnost je zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou a zčásti je nepřípustná.
Pokud se jedná o napadení výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, je nutno konstatovat, že jím bylo rozhodováno pouze o žalobkyni a žalovaných 2/ a 3/. Do právního postavení stěžovatelky tímto výrokem žádným způsobem zasaženo nebylo. Proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu podána osobou zjevně neoprávněnou.
Pokud se jedná o napadení výroku II., Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán a zároveň také Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. V platném právu je tato zásada vyjádřena v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále uvádí, že výše konstatované pravidlo platí i pro mimořádný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud stěžovatelka výrok II. napadla mimořádným opravným prostředkem a bude o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2014
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj