46. Ze všech těchto uvedených důvodů Ústavní soud shledává, že úpravu přijatou zákonodárcem a aplikovanou soudem v nyní posuzovaném případě nelze označit za zjevně nerozumnou. Přijaté řešení tedy nevybočuje z mezí ústavnosti a zásah do majetkových práv stěžovatelky v daném případě nelze shledat protiústavním.
B. Právo na spravedlivý proces
47. Přezkumem, zda je v souladu s právem na spravedlivý proces výklad napadeného ustanovení provedený v nyní posuzovaném případu, tedy že zajištění věřitelé nemohou být účastni splátkové kalendáře ani v části své pohledávky, která nebyla uspokojena ze zpeněžení zajištění, se Ústavní soud již zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 4068/12 ze dne 13. 3. 2013. Dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Pro stručnost lze na toto usnesení odkázat a Ústavní soud nepovažuje nyní za nutné k tomuto odůvodnění cokoliv dodávat. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
C. Rovnost
48. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o princip rovnosti před zákonem, který je skrze čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech součástí českého ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 32 a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 56].
49. Stěžovatelka se cítí být diskriminována jednak ve vztahu k věřitelům při provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a jednak ve vztahu k nezajištěným věřitelům, kteří budou uspokojeni nejméně ve výši 30 % své pohledávky. Namítané diskriminační důvody jsou tedy dvojí: způsob řešení oddlužení a jednotlivé kategorie věřitelů.
50. Čl. 3 odst. 1 Listiny se však uplatní pouze, pokud je důvodem odlišného zacházení pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. V dané věci zjevně o žádný z vyjmenovaných důvodů nejde. Namítaný diskriminační důvod nelze podřadit ani pod pojem "jiné postavení". Toto jiné postavení musí totiž být obdobné demonstrativně vyjmenovaným kategoriím. Musí se tedy týkat nějaké osobní vlastnosti, kterou zpravidla nelze ovlivnit (např. pohlaví, rasa), či musí jít o důvody spočívající na osobních volbách odrážejících osobnostní rysy každého z nás, jako je náboženství, či politické názory. V dané věci však ani jeden z namítaných diskriminačních důvodů pod pojem "jiné postavení" podřadit nelze. Zda jde o věřitele zajištěného, či nezajištěného není osobní volbou nějak odrážející podstatu osobnosti každého. V druhém případě jde o rozlišování mezi různými druhy způsobu provedení oddlužení, kde již vůbec ani o žádném postavení nelze mluvit, natož o takovém, které by bylo chráněno čl. 3 odst. 1 Listiny.
51. Lze dodat, že Evropský soud pro lidská práva vykládá obdobně čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obsahuje podobný demonstrativní výčet diskriminačních důvodů (viz např. rozhodnutí Peterka proti České republice ze dne 4. 5. 2010 č. 21990/08).
52. Neznamená to však, že zákonodárce může v těchto situacích libovolně rozlišovat. Rovnost chráněná čl. 1 Listiny totiž takovéto omezení nemá a dopadá na všechny rozlišovací důvody [srovnej např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.), či usnesení sp. zn. I. ÚS 2006/12 ze dne 15. 1. 2014, bod 17]. Je však ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že tato rovnost podle čl. 1 Listiny může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu, které schází jakýkoliv účel a smysl a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Intenzita přezkumu je tedy i zde nízká a je obdobná intenzitě v rámci práva na ochranu vlastnictví (viz výše bod 34).
53. Racionalitu napadeného ustanovení insolvenčního zákona Ústavní soud již posoudil výše v kontextu práva na ochranu vlastnictví. Tam dosažený závěr o racionalitě dané úpravy je shodný i v kontextu práva na rovné zacházení a na výše uvedené odůvodnění lze odkázat. Ústavní soud tedy neshledává, že by namítané odlišné zacházení postrádalo jakýkoliv účel a smysl a jednalo by se o libovůli. I tato námitka musí být tedy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
D. Závěr
54. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
55. Pokud jde o návrh na zrušení namítaných ustanovení insolvenčního zákona, tak ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu