35. Právě k takovému porušení subjektivního základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny došlo i v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Obecné soudy pochybily při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovateli. Předně odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména rozsudku městského soudu, zcela postrádají posouzení shora zmíněných základních kritérií pro uložení a určení výměry trestu vyhoštění (viz body 28 a 30 tohoto nálezu) ve stěžovatelově případě. Přitom, i pokud by snad důvody uložení trestu vyhoštění uvedené v odůvodnění rozsudku městského soudu obstály v kontextu celého případu, zcela zjevně nemohou obstát pro výměru trestu na neurčito. Formalistické zdůvodnění výměry stěžovatelova trestu na neurčito poukazem na to, že "není v zájmu ochrany zdraví i majetku občanů Cˇeské republiky, aby se na jejím území zdržovaly osoby páchající závažnou trestnou činnost a navíc s padělanými doklady", neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumat, zda při uložení předmětného trestu stěžovateli byl respektován princip proporcionality a princip ultima ratio, tedy zdali s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, osobě pachatele a jeho poměrům nepostačovalo uložit trestní sankci mírnější, tedy trest vyhoštění na dobu určitou v rozmezí od jednoho do deseti let. Trest vyhoštění na dobu neurčitou totiž v rámci trestního zákoníku představuje zjevně nejpřísnější výměru tohoto druhu trestu, vyhrazenou pro ty nejzávaznější případy trestné činnosti, jak bylo výše rozvedeno.
36. Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že aniž by se detailněji dotýkal otázky zákonnosti a přiměřenosti samotného trestu vyhoštění v daném případě, musí konstatovat, že nejpřísnější výměra trestu, kterou zákon umožňuje, tedy vyhoštění na dobu neurčitou, bez náležitého posouzení s ohledem na zákonné podmínky uvedené v § 80 trestního zákoníku, tak jak byly shora vyloženy a upřesněny, a zejména zcela bez přesvědčivého odůvodnění, proč vzhledem ke všem okolnostem případu a k poměrům pachatele soudy obecné soudy zvolily takovou výměru trestu, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Z tohoto důvodu jsou napadená rozhodnutí obecných soudů rozporná s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i se zásadou "nulla poena sine lege" vyjádřenou v čl. 39 Listiny.
37. Ústavní soud pak pro úplnost ještě uvádí, že na učiněném závěru nemůže nic změnit ani doplňující argumentace městského soudu obsažená v jeho vyjádření. Ani formální poukaz na závažnost spáchané trestné činnosti či poukaz na předchozí odsouzení z roku 2001, ani názor soudu, že možnost nápravy stěžovatele je vysoce nepravděpodobná (opět bez bližšího vysvětlení), totiž neozřejmují, proč pro dosažení účelů trestu nepostačuje trest vyhoštění uložený ve výměře od jednoho roku do deseti let, ale je třeba sáhnout k nejpřísnějšímu a pro stěžovatele nejcitelnějšímu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak bylo výše zmíněno, trest v této výměře by měl být vyhrazen pro nejnebezpečnější pachatele nejzávažnějších trestných činů, jejichž pobyt na svobodě představuje pro společnost zvlášť vysoké riziko ohrožení životů, zdraví, majetku a dalších obecných hodnot; z odůvodnění rozsudku městského soudu ani z jeho vyjádření však není přesvědčivě patrné, že právě uvedené okolnosti jsou ve stěžovatelově případě splněny. Konečně Ústavní soud k argumentaci městského soudu zdůrazňuje, že ani případná skutečnost, že stěžovatelova družka je cizí státní příslušnicí (ovšem s povolením k trvalému pobytu v České republice), nevylučuje, aby stěžovatel na území České republiky vedl rodinný život, respektive realizoval své právo na něj, chráněné čl. 8 Úmluvy.
B. Namítané nedostatky při dokazování
38. Kromě námitek vztahujících se k uloženému trestu vyhoštění stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil též námitky směřující proti nedostatkům při dokazování, respektive extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kterým bylo postiženo řízení před obecnými soudy (městským soudem).
39. K této skupině stížnostních námitek Ústavní soud zvláště připomíná, že v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 Ústavy) je úkolem obecných soudů hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu; Ústavní soud může toliko posoudit soulad stěžovatelem napadeného postupu dokazování, respektive hodnocení důkazů s ústavními principy spravedlivého procesu.
40. Ústavněprávní zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) je v českém trestním procesu promítnuta do povinnosti orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu obviněného nad důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 trestního řádu). Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [princip in dubio pro reo; srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257)]. Proces dokazování, včetně hodnocení důkazů, nicméně s ohledem na princip nezávislosti soudů náleží do pravomoci soudů obecných, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, v souladu s právě zmíněným principem, z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), je to obecný soud, kdo rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba [viz například nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491)]. Ústavní soud zásadně nemůže zasahovat ani do samotného hodnocení obsahu provedených důkazů, nenáleží mu pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), nověji například nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012 (N 187/67 SbNU 249)]. Je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost důkazů, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
41. Žádané takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích, zejména rozsudku městského soudu, neshledal.
42. V posuzované věci městský soud jako soud nalézací v hlavním líčení vyslechl stěžovatele jako obžalovaného, četl výpovědi spoluobžalovaného z přípravného řízení podle § 207 odst. 2 trestního řádu, dále vyslechl svědky a provedl důkazy listinné včetně odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, daktyloskopie, genetiky a technického zkoumání dokladů a písemností, jakož i z oboru metody pachové identifikace, jež následně vyhodnotil, jak je popsáno v odůvodnění jeho rozsudku.
43. Ústavní soud shledal, že nalézací soud svůj závěr o vině stěžovatele učinil a dostatečně a logicky odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení, přičemž tyto důkazy přesvědčivě prokázaly, že došlo ke spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdily i soudy odvolací a dovolací. Ústavní soud tak nezjistil, že by rozhodnutí nalézacího soudu bylo trpělo extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, respektive že by těmto neodpovídaly následně vyvozené právní závěry a posouzení věci. Z ústavněprávního hlediska tak závěr o stěžovatelově vině obstojí.
44. Ústavní stížnost tudíž v té části, v níž nesměřovala proti rozhodnutí o trestu vyhoštění na dobu neurčitou, ale proti výroku o vině stěžovatele, byla shledána zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV. Závěr
45. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušit, jak je uvedeno ve výrocích II a IV tohoto nálezu, neboť rozhodnutím o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovateli bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny [§ 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylé části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
46. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup obecných soudů podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu. S přihlédnutím k závazným právním závěrům vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) je nalézací soud povinen znovu rozhodnout o trestu vyhoštění. Při svém rozhodování musí přitom nejen naplnit požadavky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí o uloženém trestu, ale též uvážit shora uvedená kritéria uložení a vyměření trestu vyhoštění (viz zejména body 28 a 30 tohoto nálezu) a náležitě je aplikovat na případ stěžovatele, s ohledem na všechny relevantní skutečnosti a argumenty jím namítané.
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
1. Ve smyslu § 22 zákona o Ústavním soudu nesouhlasím s výrokem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 a připojuji odlišné stanovisko.
I. Nepřípustnost vznesených námitek
2. Jsem nucena připomenout, že Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, by měl zkoumat, zda jsou dány podmínky jejího projednání. Vzhledem k zásadě subsidiarity, jež se v řízení před Ústavním soudem uplatňuje, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Tento požadavek Ústavní soud setrvale interpretuje v materiálním smyslu, to jest, nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i příslušné pochybení. V tomto směru lze odkázat na rozsáhlou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu, představovanou řadou usnesení [viz např. sp. zn. II. ÚS 362/01, I. ÚS 736/08, I. ÚS 1729/08, IV. ÚS 589/2000 (U 8/21 SbNU 501), I. ÚS 1608/12, I. ÚS 1439/13, I. ÚS 2409/13], i několika nálezy [viz např. sp. zn. III. ÚS 161/01 (N 23/25 SbNU 177), I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315)].
3. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a role Ústavního soudu v právním řádu státu. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu.
4. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před orgány veřejné moci, které jsou k ochraně jeho práv povolány a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě doháněli to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavnímu soudu - orgánu ochrany ústavnosti - zjevně nepřísluší. Právě naopak, jednalo by se o trend vyloženě neblahý, který by vedl k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před soud Ústavní. To ačkoliv v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti zcela nové, předtím nevznesené námitky by jistě byla nežádoucí rovněž z hlediska potřeby řízení určitým způsobem koncentrovat, a předejít tak průtahům.
5. Z těchto důvodů, pokud by Ústavní soud z dosud uplatňovaného požadavku na nejen formální, ale i materiální vyčerpání opravných prostředků ustoupil, dle mého přesvědčení by to v konečném důsledku nijak nepřispělo k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nýbrž právě naopak. Nadto je otázkou, zda taková změna přístupu by nevyžadovala předložení věci plénu Ústavního soudu dle § 23 zákona o Ústavním soudu.
6. V nynější věci není sporu o tom, že stěžovatel námitky stran uloženého trestu vyhoštění před obecnými soudy neuplatnil ani v odvolacím, ani v dovolacím řízení, kdy se zaměřoval výhradně na závěr o vině. Na to zcela případně upozornil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, a stěžovatel to sám připouští i ve své následné replice, kdy se dokonce vyjadřuje v podstatě i v tom směru, že si je vědom, že z tohoto důvodu budou předmětné námitky Ústavním soudem možná hodnoceny jako nepřípustné.
7. Za situace, kdy stěžovatel dané námitky před obecnými soudy, a to ani v odvolacím, ani v dovolacím řízení, nijak neuplatnil, mám za to, že se jimi Ústavní soud neměl vůbec zabývat, nýbrž je z důvodu materiálního nevyčerpání opravných prostředků měl považovat za nepřípustné a ústavní stížnost měla být odmítnuta.
8. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit poukaz většiny na to, že stěžovatel podával dovolání i ústavní stížnost před vydáním stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podmiňujícího přípustnost ústavní stížnosti podáním dovolání v trestním řízení i v případech, kdy uplatňované námitky nespadají pod žádný trestním řádem upravený dovolací důvod. I když bychom odhlédli od řízení dovolacího, nic to nemění na uvedeném závěru, že předmětné námitky mohly a měly být stěžovatelem uplatněny v řízení odvolacím, což se nestalo.
II. Neopodstatněnost vznesených námitek
9. Z již uvedeného je zřejmé, že jsem výrok nálezu nemohla podpořit. Pro úplnost se však chci vyslovit k věci i po stránce meritorní, kdy rovněž v tomto směru nemohu být s většinou ve shodě.
10. Lze v zásadě souhlasit s vývody nálezu v obecné rovině, avšak nelze si nepovšimnout, že tyto se ve značné míře zcela míjejí se skutkovými okolnostmi případu. Většina tak kupříkladu v bodu 20 nálezu uvádí kritéria pro uložení trestu vyhoštění, z čehož by čtenář tohoto rozhodnutí mohl na prvý pohled získat pocit, že tato kritéria snad svědčí ve prospěch stěžovatele. Přitom pokud je na projednávanou věc aplikujeme, ve skutečnosti zjistíme, že stěžovateli kromě kritéria délky pobytu v zemi, ze které má být vyhoštěn (a i toto kritérium je s určitým otazníkem - viz dále), zřejmě již žádné další kritérium neprospívá. Stejně tak lze jistě přisvědčit tomu, že právní řád neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe, ovšem není jasné, proč o tom vlastně nález hovoří, když skutkové okolnosti případu žádné podezření, že by uložený trest ve věci měl snad exemplární charakter, nevzbuzují. Lze dokonce říci, že aplikace právních východisek zdůrazňovaných v nálezu spíše jen potvrzuje správnost uložení předmětného trestu v dané věci. Tak kupříkladu pokud nález odkazuje na typovou a relativní závažnost spáchaného trestného činu (bod 27), respektive proporcionalitu trestu k ní (bod 31), pak za situace, kdy tato závažnost byla ve stěžovatelově případě velmi vysoká, se ve světle těchto kritérií jeví uložení daného trestu plně odpovídající.
11. Nutno zdůraznit, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, což je nejzávažnější kategorie trestných činů v českém právním řádu, přičemž horní hranice trestní sazby činila dvanáct let. Spolu s dalším pachatelem provedl loupež maskován kuklou na základě tipu třetí osoby, že se v nemovitosti nacházejí peníze. Jednalo se o trestnou činnost předem promyšlenou a naplánovanou. Při loupeži stěžovatele nevyvedlo z míry, že v domě potkal hospodyni, nýbrž přistoupil k násilí, začal jí vyhrožovat střelnou zbraní, pokusil se ji svázat a následně ji zavřel na toaletu a pokračoval v loupení. Způsobená škoda přesáhla jeden milion korun. Jednalo se tedy zjevně o velmi závažné protiprávní jednání ryze kriminálního charakteru.
12. Vrátíme-li se ke kritériím zdůrazňovaným v bodu 20 nálezu, je třeba uvést, že osobní vztah stěžovatele k České republice je dán pouze částečně. V době spáchání činu zde sice pobýval (pokud jsou jím uváděné údaje pravdivé) již 11 let, tedy téměř třetinu svého života, nicméně je otázkou, do jaké míry mu lze přičítat k dobru délku pobytu, který byl nelegální a kterým mařil vyslovený zákaz. Dále je nutno zdůraznit, že zde nemá manželku ani děti, přičemž otázka dětí, jak přiznává i text nálezu, bývá považována za kritérium podstatné. Více než vytváření rodinných vazeb se stěžovatel zřejmě věnuje aktivitám pochybného charakteru, když ve věci bylo zjištěno, že bydlí pod falešnou identitou, běžně se vydává za jiné osoby a vlastní celou řadu odcizených a padělaných dokladů se svou fotografií na různá jména (za padělání a pozměnění veřejné listiny byl rovněž v řízení odsouzen). Za povšimnutí též stojí, že stěžovatel při rozboru svých vazeb k České republice nezmiňuje jakékoliv pracovní zakotvení ani že by zde měl nějaký legální zdroj příjmů.
13. Nelze sice přihlížet k tomu, že stěžovatel je v současnosti obžalován pro další majetkovou trestnou činnost velkého rozsahu a nedovolené ozbrojování, relevantní však jistě je, že byl již dříve trestán a také že již byl v minulosti (na dobu 2 let) vyhoštěn. Považuji za zcela logické, že pokud dřívější vyhoštění na období kratší nebylo dostačující, je nyní namístě uvážit variantu přísnější. Jestliže předchozí mírnější prostředky jednání stěžovatele neusměrnily, není namístě se skepsi obecných soudů stran prognózy, že dojde k jeho nápravě, divit a označovat ji za neodůvodněnou, jak to činí většina.
14. Je možno odkázat i na příslušný komentář (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník komentář; 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, § 80), který právě takové skutečnosti, jako jsou problémy se zákonem již v minulosti, již dříve uložené vyhoštění a záměrné měnění osobních údajů pachatelem, uvádí jako případy, kdy uložení trestu vyhoštění obzvláště připadá v úvahu.
15. Za poněkud manipulativní musím považovat pasáž nálezu hovořící o tom (bod 26), že na pachatele je nutno hledět v první řadě jako na lidskou bytost, a nikoliv jako na cizince, jako by snad tyto pojmy byly v nějakém protikladu, což nejsou. Cizinec není o nic méně lidskou bytostí než tuzemec a o žádný kus svého lidství nepřijde, ani pokud bude případně vyhoštěn. Bude jednoduše jen odsouzeným, kterému byl uložen určitý trest za trestnou činnost, která mu byla prokázána.
16. Rovněž musím oponovat vyznění nálezu v tom směru, že je v něm hovořeno o trestu vyhoštění na dobu neurčitou jako o nejpřísnějším postihu. Jedná se pouze o nejpřísnější variantu trestu vyhoštění, ovšem rozhodně nikoliv o nejpřísnější druh či výši trestu vůbec, neboť o tom lze mluvit pouze v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody. Naopak, vyhoštění je nutno obecně považovat za podstatně mírnější způsob potrestání než trest odnětí svobody, když vyhoštěná osoba může svobodně žít svůj život a nalézat své štěstí ve svém domovském státě, případně v jiných státech, ve kterých jí pobyt nebyl zakázán. Vyhoštění osob, které si zřejmě více než zázemí rodinné vytvořily vazby pochybného charakteru, pro ně může být spíše než tíživým trestem příležitostí (byť je samozřejmě otázkou, zda ji využijí) oprostit se od minulosti a začít jinde jinak, poctivěji.
17. Není pochyb, že stát - soudní moc má povinnost chránit bezpečnost svých občanů, jejich majetek, zdraví a život anebo jiný obecný zájem a působit na deliktně se chovající osoby-cizince na svém území ukládáním trestů za spáchané trestné činy. Je přímo povinností a úlohou státu reagovat na trestnou činnost páchanou na jeho území, postihovat ji a předcházet jejímu opakování. Jedním z možných a vhodných nástrojů, který má Česká republika v tomto směru ze zákona k dispozici, je v případě cizinců i právě institut trestu vyhoštění, včetně vyhoštění na dobu neurčitou.
18. V projednávané věci sice obecné soudy provedly rozbor příslušných kritérií pro jeho uložení toliko stručně, nicméně v kontextu toho, že obhajoba tímto směrem své námitky před obecnými soudy ani nesměřovala a podrobnější odůvodnění od nich nepožadovala, stručný rozsah odůvodnění z hlediska ústavního obstojí. Za situace, kdy ve světle výše rozebraných kritérií a okolností se jeví, že pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou byly dány věcné důvody, ba že uložení tohoto trestu bylo zcela namístě, nevidím důvodu, proč by Ústavní soud stěžovateli měl, i pokud bychom nechali stranou nepřípustnost jím uplatňovaných námitek, přisvědčit.
III. Závěrem
19. Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčena, že stěžovatelovy námitky proti uloženému trestu neměly být Ústavním soudem vůbec přezkoumávány, neboť nebyly přípustné pro nevyčerpání opravných prostředků. A pokud už přezkoumávány byly, měly být shledány zjevně neopodstatněnými.
20. Nevidím důvodu, proč by musel stát na svém území trpět cizí státní příslušníky, kteří páchají trestnou činnost. Zejména u závažné či opakující se trestné činnosti může být vyhoštění na dobu neurčitou zcela namístě. Nutno připustit, že i u pachatelů trestných činů samozřejmě mohou existovat faktory svědčící proti vhodnosti uložení takovéhoto trestu, kdy vyhoštění je vyloučeno. Žádnou takovou zásadní kombinaci důvodů, svědčících ve stěžovatelův prospěch, však v projednávané věci neshledávám. Většina se rozhodla pominout zásadu subsidiarity a aktivisticky přistoupila k přezkumu dostatečnosti rozsahu odůvodnění výroku o trestu a k jeho zrušení, ačkoliv v tomto směru nedošlo k materiálnímu vyčerpání opravných prostředků a ačkoliv se uložený trest ve světle skutkových okolností dokonce ani nejeví jakkoliv nepřiléhavý. Nezbylo mi tak než formou tohoto odlišného stanoviska s nálezem vyslovit svůj nesouhlas.
21. Ke svému disentu nakonec musím připojit ještě tu výhradu, že v řízení před Ústavním soudem nebyli vyzváni k vyjádření vedlejší účastníci řízení, tedy příslušná státní zastupitelství, ačkoliv je povinností soudce zpravodaje i jim zaslat návrh neprodleně k vyjádření, jak stanoví zákon o Ústavním soudu (viz jeho § 76 odst. 2, § 32 a § 42 odst. 4) potvrzený ustálenou praxí. Jsem tak nucena konstatovat, že řízení před Ústavním soudem neproběhlo zcela v souladu se zákonem.