42. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud opakovaně uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
43. Takové okolnosti však v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal, neboť uložený trest vycházel ze zákonných parametrů a vrchní soud zároveň odůvodnil, z jakého důvodu dospěl ke konkrétní výměře trestu odnětí svobody (produktivní věk usmrceného, četnost jeho příbuzenstva, zákeřnost, nečekanost a překvapivost útoku či nedání možnosti k odvrácení smrtelného útoku). Ústavní soud tedy za této situace nemůže jakkoli zasahovat a přehodnocovat výši uloženého trestu, neboť tyto úvahy jsou v prvé řadě v kompetenci obecné justice. Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 předchozím rozhodnutím vytýkal nezohlednění stěžovatelem citovaných ustanovení trestního zákoníku, týkaly se tyto jeho výtky především dosavadního rozhodování, nikterak však nebyly a nemohly být chápány jako prospektivní výzvy obecným soudům ke konečnému rozhodnutí o výši trestu, neboť Ústavní soud takto nemůže obecné soudy zavazovat. Navíc Ústavní soud nemohl v době svého rozhodování znát výsledek opakovaného projednávání případu před obecnými soudy z hlediska trestní kvalifikace skutku, takže se stěží mohl závazně vyjadřovat k eventuální výši uloženého trestu. VI. f) Posouzení dalších námitek stěžovatele
44. Pokud se stěžovatel dále v ústavní stížnosti dovolává porušení právní jistoty spočívající v rozkolísanosti právních názorů na právní kvalifikaci skutku, musí mu Ústavní soud dát částečně za pravdu, neboť v průběhu trestního řízení byly zvažovány rozličné možnosti kvalifikace jeho trestního jednání. Uvedené však zajisté nedosahuje ústavněprávní dimenze, neboť svědčí o značné problematičnosti celé kauzy, a to jak z hlediska prokázání skutkového stavu, tak následné trestněprávní kvalifikace, a není projevem chybného či vadného postupu obecných soudů. Za této situace tedy nelze hovořit o narušení právní jistoty stěžovatele, obzvláště pokud již Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 opakovaně zmiňoval trestný čin zabití jako jeden z možných trestných činů, dle kterého by mohlo být jednání stěžovatele kvalifikováno a jímž byl posléze vrchním soudem shledán vinným.
45. Závěrem pak musí Ústavní soud odmítnout též námitku týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. Ústavní soud opakovaně judikuje, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Dobu trvání trestního řízení v délce osmi let přitom považuje za spíše výjimečnou a tato délka by měla spočívat ve zřejmých a významných důvodech. Tyto důvody však v případě stěžovatele lze nalézt, poněvadž trestní řízení bylo poznamenáno fakticky opakovaným projednáním věci z důvodu zrušovacího nálezu Ústavního soudu. V této souvislosti je pro Ústavní soud především důležité, že po jeho předchozím rozhodnutí délka trestního řízení přesáhla jen velmi málo dobu jednoho roku, což s ohledem na projednání věci ve třech soudních instancích nelze považovat za lhůtu nepřiměřenou.
VII. Závěr
46. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu