57. O dovolání dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Na následné písemné a údajně i telefonické dotazy právního zástupce stěžovatele Nejvyšší soud nereagoval a bez předchozího upozornění rozhodl dne 5. 3. 2014 o vzetí stěžovatele do vazby opět v neveřejném zasedání.
58. Ústavní soud dodává, že v nyní posuzované věci je zjevné, že kontradiktornost v řízení o rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě by měla na kvalitu jeho rozhodnutí pozitivní vliv. Stěžovatel by například zcela jistě, tak jak činí v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že mu již hrozí trest odnětí svobody efektivně v maximální výši dvou let a tří měsíců. Ani z tohoto důvodu nemůže tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát z hlediska respektování základních práv stěžovatele.
59. Pokud jde o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24).
60. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) Ústavní soud shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází tak k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného.
61. Ústavní soud si je vědom pozdějšího usnesení sp. zn. IV. ÚS 4091/12 ze dne 10. 1. 2013, ve kterém jiný senát Ústavního soudu neshledal, že by Nejvyšší soud měl povinnost v rozhodování podle § 265l odst. 4 trestního řádu osobně vyslechnout osobu, kterou bere do vazby (bod 11) s odkazem na znění tohoto ustanovení, podle něhož se v řízení o dovolání při novému vzetí do vazby ustanovení o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud považuje tento názor za rozporný s dřívějším právě zmíněným nálezem a na rozdíl od nálezu není usnesení formálně závazné (viz čl. 89 odst. 3 Ústavy ve spojení s § 58 zákona o Ústavním soudu).
62. Ústavní soud ani neopomenul, že po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) byl § 265l odst. 4 trestního řádu novelizován a bylo explicitně stanoveno, že při tomto rozhodování Nejvyššího soudu se ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání neužijí. Nicméně toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby. Ústavní soud dodává, že k nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle § 265l odst. 4 trestního řádu dospívá i komentářová literatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3270).
63. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledává, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, neboť jeho vzetí do vazby nebylo řádně odůvodněno a nebylo podloženo dostatečnými důvody. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.