41. Ústavní soud dále mnohokrát judikoval [a tento svůj postoj zdůraznil i ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215), na který se stěžovatelka v průběhu řízení také odvolávala], že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509)].
42. Ve světle právě nastíněných postulátů je třeba pohlížet i na onen pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu moderující smluvní pokutu. Účastníci řízení byli okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí srozuměni s tím, jaké práva a povinnosti ze soudních rozhodnutí vyplývají. Stěžovatelka poté, co jí byl doručen uvedený rozsudek odvolacího soudu, zaplatila protistraně, krom dalšího, též soudem prvního stupně moderovanou smluvní pokutu a úroky z prodlení; tato okolnost v soudním řízení o náhradu škody ostatně ani nebyla nikým zpochybněna. Stěžovatelka neměla žádný důvod plnit více, když smluvní závazek byl v otázce smluvní pokuty soudy pozměněn zčásti ve prospěch stěžovatelky a protistrana musela být srozuměna s výší takto pravomocně přiznané částky, tedy věděla, co lze po stěžovatelce v případném exekučním či vykonávacím řízení požadovat. To, že nebyla s moderací smluvní pokuty smířena a dovoláním se domáhala zrušení moderace, je již jinou věcí.
43. Pakliže bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (a s ním i rozhodnutí nalézacího soudu) zrušeno pro nezákonnost právě v otázce moderace smluvní pokuty, je vyloučeno tvrzení, že stěžovatelka žádnou újmu neutrpěla, když se v důsledku prolomení právní moci kasačním zásahem Nejvyššího soudu, a tím i své právní jistoty stran správnosti rozhodnutí městského soudu, náhle a po dlouhé době ocitla bez své viny v prodlení s plněním nyní již opět modifikovaného závazku, kdy autoritativním zásahem došlo k anulaci původní moderace, k níž soudy přistoupily v rozporu s hmotným právem [srov. str. 4-5 rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v posuzovaném řízení (č. j. 32 Cdo 2926/2007-334 ze dne 27. 9. 2007)], a to zpětně ke dni podání žaloby v roce 2000. Kdyby obecné soudy smluvní pokutu s ohledem na tehdy již existující a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nebyly moderovaly, stěžovatelka by již po vynesení potvrzujícího rozsudku městského soudu byla věděla, k čemu je pravomocnými rozsudky soudů povinována, tedy co, v jaké výši, resp. v jakém rozsahu je třeba protistraně uhradit, jakož i nutně srozuměna s tím, jaké následky jí nesplnění povinností stanovených těmito rozhodnutími hrozí. Především by jí tato situace reálně umožnila předejít dalšímu prodlení, v němž se po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ocitla s odstupem více jak dvou let od doručení vzpomínaného pravomocného rozsudku městského soudu.
44. Z argumentace obecných soudů, výše citované, implicitně vyvěrá i jakýsi požadavek na plné uspokojení žalovaných nároků stěžovatelkou bez ohledu na soudní změnu obsahu smluvního závazku. Taková konstrukce přirozeně nemůže jako ústavně konformní vůbec obstát, a to hned z několika důvodů. Předně je třeba poukázat na to, že by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť takový požadavek nemá žádný zákonný podklad. Dále se sluší uvést, že jakékoli plnění nad rámec soudem přiznaného nároku, ač by se tomu tak stalo z obavy, jakkoli prozíravé, před případným zvrácením pravomocných soudních rozhodnutí na základě mimořádných opravných prostředků, je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení, když se jedná o plnění bez právního důvodu. Jako takové je lze vymáhat soudní cestou na základě příslušné žaloby (nic na tom nemění ani teoretická možnost přerušení řízení o takové žalobě do doby rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v předmětném řízení). Konečně za povšimnutí v tomto ohledu stojí i to, že realizace zmíněného požadavku by oba účastníky, nejen opatřením dotčeného, uvrhla do stavu právní nejistoty, poněvadž ke zrušení pravomocných soudních rozhodnutí nemusí dojít jen na základě mimořádných opravných prostředků, ale též na základě jiných procesních prostředků, které právní řád naší země předvídá, konkrétně ústavní stížnosti. Ad absurdum si je možno představit i (nikoli nereálnou) situaci, kdy k prolomení právní moci soudních rozhodnutí dojde až na základě přijetí vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na obnovu řízení podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu. Uvážíme-li dobu rozhodování jednotlivých orgánů (dovolací soud, Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, poté znovu Ústavní soud), je zřejmé, že k prolomení právní moci posléze dále naříkaných soudních rozhodnutí může v takových případech dojít s odstupem až mnoha let. Takové břímě by bylo ipsa affectione nesnesitelné a bezesporu excesivně poškozující oba účastníky sporu. Snad jako pomyslnou tečku na závěr by bylo možno ohodnotit skutečnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení by byl v mezidobí téměř jistě promlčen; ostatní otázky související s těmito hypotetickými situacemi, jako případný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, se již opravdu pohybují v rovině akademických úvah, pročež se jimi dále pro účely souzené věci zabývat netřeba.
45. Závěrem je ještě nutno reagovat na argumentaci Nejvyššího soudu předestřenou v jeho rozsudku o tom, že "[z] jednání žalobkyně tedy vyplývá, že zaplacení smluvní pokuty včetně úroků z prodlení, byť v poloviční výši, do rozhodnutí dovolacího soudu odmítala. Lze tedy stěží uzavřít, že jednala v souladu s pravomocnými rozhodnutími ..." (op. cit. str. 5). Ústavní soud již v minulosti deklaroval, že "obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29)]. Jak již bylo řečeno, stěžovatelka, i když nebyla po právní stránce ztotožněna se smluvní pokutou jako takovou, její zaplacení v poloviční výši neodmítala, tuto povinnost po doručení rozhodnutí odvolacího soudu splnila, pročež z tohoto hlediska v souladu s pravomocnými soudními rozhodnutími i jednala. Ačkoliv v daném případě nejde ze strany soudu poslední instance o argument vyloženě formalistický, přesto se jedná o argument náležitě nezohledňující stěžovatelčino jednání po vydání rozsudku soudem druhého stupně.
46. Ze všech výše vyložených důvodů tudíž Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení rozporovaných soudních aktů. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).