V souzené věci Nejvyšší správní soud námitku nesprávného posouzení charakteru dohody jako zakázané cenové dohody neshledal důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že krajský soud svůj závěr, že dohoda mezi stěžovatelkami není nákupní aliancí, ale zakázanou cenovou dohodou, nepostavil pouze na skutečnosti, že po uzavření dohody obě soutěžitelky vystupovaly na trhu i nadále samostatně. Krajský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně a přesvědčivě odůvodnil řadu skutečností, které nepovažuje za charakteristické pro nákupní alianci, ale naopak pro zakázanou kartelovou dohodu o určení cen (uzavření dohody za účelem sjednocení cen a podmínek nákupu, výměna citlivých informací o cenách a kondicích, požadavek na alianční bonus a na zpětné vyplácení kompenzace aliančního bonusu, hrozba ukončení spolupráce při odmítnutí přistoupení na požadované podmínky). Za situace, kdy Nejvyšší správní soud shledal závěry krajského soudu a žalovaného ohledně charakteru uzavřené dohody správné, se pro nadbytečnost již nezabýval posouzením souladu nákupní dohody se soutěžním právem dle Pokynů o použitelnosti čl. 81 SES na dohody o horizontální spolupráci. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v dané věci se nejedná o nákupní dohodu, ale o zakázanou kartelovou dohodu o určení cen, proto se nelze ztotožnit ani s názorem stěžovatelky ad b), že žalovaný měl aplikovat pravidlo "de minimis" a dovodit protiprávnost dohody pouze tehdy, pokud byla způsobilá narušit hospodářskou soutěž citelným způsobem. V případě cenových dohod je však aplikace zásady "de minimis" vyloučena.
Ústavní soud se se závěrem Nejvyššího správního soudu, že šlo o zakázanou kartelovou dohodu sice ztotožňuje, jeho závěr o tom, že bylo proto nadbytečné zabývat se posouzením souladu se soutěžním právem ES podle "Pokynů", nepokládá za přesný. "Pokyny" (nyní nahrazeny sdělením Komise 2011/C 11/01) jsou pouze interpretační pomůckou (návodem) k posouzení použitelnosti výjimek, přípustných podle čl. 81 odst. 3 SES, ze zákazu kartelových dohod podle odst. 1 a jako "soft law" samostatně nepodléhají výkladu Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce podle čl. 234 SES, jak se mylně domníval stěžovatel. Ústavní soud nicméně uzavírá, že tato nepřesnost nezpochybňuje ústavnost rozsudku Nejvyššího správního soudu, jelikož - jak Ústavní soud sám zjistil - žádné z nařízení o blokových výjimkách, interpretovaných v "Pokynech", na předmětnou věc stejně nedopadá.
K námitce stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že právo chráněné čl. 17 ve spojení s čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU v předmětné věci proto také porušeno nebylo.
Za této situace Ústavní soud uzavírá, že ani Nejvyšší správní soud svým postupem ve stěžovatelčině věci neporušil své povinnosti, jež mu vyplývají z čl. 267 SFEU, a v důsledku toho ani stěžovatelčino právo na zákonného soudce, jakož ani jiné aspekty práva na spravedlivý proces namítané ústavní stížností.
V projednávaném případě tedy výše uvedené podmínky, zakládající povinnost obecného soudu či Ústavního soudu věc předložit jako předběžnou otázku Soudnímu dvoru, nebyly naplněny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek předseda senátu