34. Ústavní soud tak přistoupil k poslednímu kroku, a to řešení otázky proporcionality v užším smyslu, tedy zda má v projednávané věci přednost zájem domnělého otce na ochraně jeho soukromého a rodinného života, do které mělo být zasaženo tím, že se na základě domněnky otcovství považuje za otce dcery své bývalé manželky, aniž by současně měl být jejím biologickým otcem, nebo zájem stěžovatelek na tom, aby stát nezasahoval do jejich soukromého a rodinného života, včetně jejich existujících rodinných vazeb, jimiž nelze nezbytně rozumět pouze vazby biologické. Jak již bylo uvedeno, posouzení předmětné kolize je v první řadě úlohou obecných soudů, přičemž Ústavní soud by se měl v zásadě omezit na přezkoumání jejich závěrů. V projednávané věci proto nelze než přisvědčit názoru stěžovatelek, že odůvodnění napadeného usnesení je v tomto směru zjevně nedostatečné, nejednoznačné a nepřezkoumatelné. Okresní soud totiž ve svém odůvodnění zcela pominul účel řízení o popření otcovství a povinnost podrobit se odběru genetického materiálu stanovil za účelem práva dítěte poznat své rodiče, jehož se však druhá stěžovatelka vůbec nedomáhá. Nejde ovšem o jediný jeho nedostatek.
35. V řízení před Okresním soudem v Litoměřicích první stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník vyslovil pochybnosti ohledně otcovství dítěte již krátce po narození jejich dcery. Tyto jeho pochybnosti, jež měly souviset mimo jiné s jeho onemocněním, v jehož důsledku nemohl mít děti, jsou přitom konstatovány i v rozsudku téhož soudu ze dne 4. března 1996 sp. zn. 8 C 61/95-21, kterým bylo rozvedeno manželství vedlejšího účastníka a první stěžovatelky. Tento rozsudek, jenž byl jako důkaz proveden okresním soudem, je součástí opatrovnického spisu vedeného pod sp. zn. P 323/95. Za těchto okolností měl soud v projednávané věci posoudit, zda v době, kdy byla první stěžovatelka těhotná, vedlejšímu účastníkovi skutečně vznikla předmětná pochybnost, neboť jestliže by tomu tak bylo, pak měl již tehdy možnost podat návrh na popření otcovství. Jeho nečinnost by naopak bylo možné vykládat v tom smyslu, že svou rodičovskou odpovědnost akceptoval.
36. Je třeba zdůraznit, že nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, pouze za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V opačném případě by žaloba vedlejšího účastníka mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud podle § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodl o prominutí zmeškání lhůty z důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek. Možnost postupovat podle tohoto ustanovení lze v tomto řízení dovodit s ohledem na jeho účel. I kdyby totiž soud jeho aplikaci v tomto řízení vyloučil a žalobu zamítl, vedlejšímu účastníkovi by nic nebránilo, aby obdobnou žalobu podal znovu, tentokrát již za účinnosti platného občanského zákoníku, v řízení o níž by soud možnost prominutí zmeškání lhůty bez dalšího zvažovat musel.
37. Z napadeného usnesení je zřejmé, že okresní soud se nezabýval ani otázkou, zda na věc stěžovatele dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, což by umožnilo neaplikovat v jeho případě popěrnou lhůtu podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ani možností tuto lhůtu prominout podle § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za této situace tak není zřejmé, zda povinnost stěžovatelek podrobit se odběru genetického materiálu může mít ve vztahu k řízení o popření otcovství význam, což je úvaha, ve které Ústavní soud nemůže nahrazovat absentující závěry okresního soudu, včetně jeho závěrů skutkových.
38. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení nebylo náležitě odůvodněno, došlo v jeho důsledku k porušení základního práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na obsah povinnosti stanovené napadeným usnesením znamenal tento nedostatek rovněž porušení jejich základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V dalším řízení bude povinností okresního soudu opětovně vyhodnotit, zda v případě uložení povinnosti stěžovatelkám podrobit se odběru genetického materiálu lze rozumně (i když nikoliv s absolutní jistotou) předpokládat, že na jejich základě zjištěná informace, jež se dotýká soukromého a rodinného života stěžovatelek, bude mít význam pro výsledek řízení o popření otcovství, a tedy že její získání bude představovat důvod opodstatňující zásah do základních práv a svobod stěžovatelek.
39. Jen nad rámec Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru měly stěžovatelky dostatečný prostor vyjádřit se k významu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 pro projednávanou věc. Na nařízení znaleckého zkoumání nelze nahlížet jako na překvapivé rozhodnutí, protože v daném řízení představovalo - za předpokladu, že soud považoval na základě vyjádření účastníků a provedených důkazů ostatní podmínky pro popření otcovství za splněné - logický postup vedoucí k zjištění skutkové otázky biologického otcovství. Jiná věc je, jakým způsobem soud závěr o splnění uvedených podmínek odůvodnil.
40. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelek a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výroky II a III napadeného usnesení. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti výrokům I a IV napadeného usnesení, ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.