58. V případě stěžovatelky šlo o pochybení státu, k jehož nápravě bylo přistoupeno ihned, jak byla chyba zjištěna. Stěžovatelka nebyla ponechána v žádné fázi v nejistotě vinou orgánů státu. V momentě, kdy obec Přimda zjistila pochybení státu, podala žalobu proti stěžovatelce o určení vlastnictví k nemovitosti. K tomu došlo již v roce 1995, tedy pouhé dva, respektive tři roky po chybném převodu nemovitosti na stěžovatelku. Případná nejistota v průběhu soudního řízení je imanentní vlastností soudních řízení, při nichž nikdy není absolutně jisté, jak dopadnou. To nelze obecně považovat za pochybení ze strany státu. Tím by sice mohla být nadměrná délka řízení, avšak pro tyto situace měla stěžovatelka k dispozici odpovídající prostředky nápravy podle zákona o odpovědnosti státu a v rámci nich mohla žádat finanční zadostiučinění. Této možnosti nakonec podle dostupných informací využila (viz rozhodnutí ESLP ve věci Lesní společnost Přimda, a. s., proti České republice č. 11997/05 ze dne 8. 7. 2008).
59. Ústavní soud rovněž poznamenává, že žaloba na určení vlastnictví byla řádně projednána v řízení splňujícím všechny záruky spravedlivého procesu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 325/03 ze dne 15. 9. 2004 a rozhodnutí ESLP Lesní společnost Přimda, a. s., proti České republice č. 11997/05). Stěžovatelka tedy nebyla zbavena práva na projednání své věci před soudem za plného respektování jejích procesních práv.
60. Ústavní soud tedy v případě stěžovatelky neshledal žádný z faktorů, vyplývající z judikatury ESLP, které by svědčily pro shledání porušení čl. 1 Protokolu. Naopak řada faktorů svědčí pro závěr, že v případě stěžovatelky nedošlo k narušení spravedlivé rovnováhy mezi jejími zájmy na straně jedné a legitimním cílem - ochranou práv skutečného vlastníka na straně druhé, a to i přes absenci kompenzace za vydání nemovitosti. Přitom je také nutno vzít v potaz, že stěžovatelka měla možnost domáhat se zaplacení nákladů na údržbu nemovitosti proti vlastníkovi (viz bod 8 výše).
61. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše uvedené neshledal porušení práva na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu, a tato námitka se tedy zamítá.
D. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces
62. Stěžovatelka dále formulovala vůči napadeným rozhodnutím několik námitek v rámci práva na spravedlivý proces. Konkrétně namítala špatné hodnocení důkazů a nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí.
63. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
64. V dané věci však taková situace nenastala. Byť se Ústavní soud věcně s některými závěry napadených rozhodnutí plně neztotožnil (viz výše body 34 a násl.), tak musí konstatovat, že s ohledem na soudy zastávané právní názory jsou rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna a z hlediska respektování stěžovatelčina práva na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout.
E. Závěr
65. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.