Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Pavla Komínka, zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 a proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně ze dne 22. 8. 2012 č. j. 11832/9.30/12/14.3-RZ, za účasti Krajského soudu v Brně a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 14. 5. 2014 se Pavel Komínek (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci uložení pokuty ve výši 250 000 Kč za správní delikt na úseku zaměstnanosti podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 mu byl prostřednictvím jeho právního zástupce doručen dne 17. 12. 2013. Dále vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pokud nejnižší výměra pokuty ukládané podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, činí 250 000 Kč. Stěžovatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně ukládání pokut za správní delikty a konstatoval, že ve světle této judikatury lze jemu uloženou pokutu jednoznačně považovat za likvidační.
Z napadeného rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 plyne, že předmětem soudního (správního) přezkumu bylo rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, se sídlem v Opavě, ze dne 3. 12. 2012 č. j. 3865/1.30/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně) ze dne 22. 8. 2012 č. j. 11832/9.30/12/14.3-RZ.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (den doručení), a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadený rozsudek správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 byl jeho právnímu zástupci doručen dne 17. 12. 2013; právě tímto dnem započala běžet zákonná lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pondělí dne 17. 2. 2014. Stížnost však byla podána elektronicky až dne 14. 5. 2014, tedy evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Lhůta dvou měsíců obsažená v ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Z uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval meritem ústavní stížnosti.
Stěžovatel navíc nepodal proti ústavní stížností napadenému rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 kasační stížnost, ačkoliv byl řádně poučen, čímž nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto pohledu je nutno ústavní stížnost posoudit také jako nepřípustnou dle § 43 dost. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Argumentaci významem tohoto rozsudku, dle přesvědčení stěžovatele podstatně přesahujícím jeho vlastní zájmy, Ústavní soud neakceptoval, neboť ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nezakládá výjimku z nepřekročitelnosti lhůty pro podání ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené tedy ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj