28. Městský soud ve svém (výše kritizovaném) právním závěru (o veškerém jednání žalované v souladu s právem) mechanicky a v podstatě nekriticky vycházel hlavně ze znaleckého posudku ve spojení s výslechem zpracovatele posudku. Přitom nedostatečně vyhodnotil to, že i zpracovatel posudku uvedené pochybení žalované uznal (srov. např. jeho výslech na č. l. 120 a násl.: "... při operaci pak došlo k chybě při volbě nitrooční čočky ... podle plánu operace měla žalobkyně vidět s mínus 3 dioptriemi a bez brýlí nablízko ... pracovníci nemocnice sdělili žalobkyni, že implantovali špatnou čočku, dohoda byla tedy, aby žalobkyně měla na pravém oku zhruba mínus 3 dioptrie, omylem tedy byla vsunuta chybná čočka ... operace proběhla dobře, ale nebyla naplněna dohoda, že žalobkyně bude mít mínus 3 dioptrie ... Já jsem neříkal, že se nestala chyba, ta se stala ..."). Toto negativní hodnocení je nutno vidět zejména v souvislosti s tím, že sám zpracovatel posudku městský soud přiléhavě vyzval k tomu, aby posoudil možnost, zda došlo k protiprávnímu jednání žalované, neboť k tomu není povolán on sám, nýbrž soud (viz na č. l. 123 - "... omylem tedy byla vsunuta chybná čočka. Zde to je již otázka pro soud, zda tedy byl provedením operace šedého zákalu, která byla provedena bez komplikací, splněn účel této operace ..."). Vzdor tomu městský soud vlastní zákonné úvahové a argumentační břemeno, v podobě právní kvalifikace skutkových zjištění, důsledně vzato ze sebe sejmul a vložil na znalecký ústav (zpracovatele posudku), když mimo jiné uvedl: "... žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. ... Tento závěr vyplývá z ústavního znaleckého posudku ... Soud nemá důvod pochybovat o jeho závěrech ..." (s. 7 napadeného rozsudku městského soudu). Závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non) lege artis.
29. Na základě výše reprodukovaného výslechu zpracovatele znaleckého posudku došlo i k vysvětlení některých jeho původně poněkud nejasných formulací, jako byla hned první odpověď posudku: "Na základě operačních protokolů i vyšetření R. na Oční klinice dětí a dospělých FN Motol neshledáváme z hlediska vlastní operace žádná pochybení proti zásadám postupu lege artis pro fakoemulzifikaci s implantací umělé nitrooční čočky (IOL - měkká)." (č. l. 90). Pozdější výslech zpracovatele posudku totiž ukázal, že touto odpovědí znaleckého posudku nebylo myšleno vyslovení závěru o postupu lege artis strany žalované při veškeré zdravotní péči o stěžovatelku. Bylo tím myšleno jen to, že vlastní operace šedého zákalu proběhla lege artis (tj. bez ohledu na sekundární účel v podobě korekce krátkozrakosti). Tím spíše, že takto znalecký posudek odpovídal na otázku soudu, zda žalovaná "při poskytnutí zdravotnické péče žalobkyni dne 29. 3. 2007 ... postupovala v souladu se zásadou lege artis". Tedy dotaz městského soudu nesměřoval na veškerou zdravotní péči žalované o stěžovatelku, ale (nepřípadně) se omezoval jen na operaci dne 29. 3. 2007. Přitom lze tvrdit, že striktně vzato k pochybení v lékařské péči došlo nikoli přímo při operaci, nýbrž jen před ní, kdy byly ošetřující lékařkou vloženy do stěžovatelčina chorobopisu jiné údaje, než jaké odpovídaly skutečnému měření jejího oka. Vložení příslušné nitrooční čočky pak bylo jen důsledkem tohoto předchozího pochybení, a proto z pohledu zpracovatele posudku snad bylo možné izolovaně tvrdit (takto izolovaně byl totiž naformulován i dotaz soudu), že při samotné operaci k pochybení nedošlo, protože do oka byla vložena čočka, jejíž hodnota odpovídala údajům o měření oka zaneseným do zdravotnické dokumentace stěžovatelky, která byla podkladem proběhlé operace. V tomto směru je třeba pod pojem lex artis zahrnout i dodržení postupů, které mají lékařský výkon lege artis zajistit (k jeho širšímu a užšímu pojetí viz Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha : Wolters Kluwer, 2011, s. 95).
30. I kdyby však interpretace znaleckého posudku, ve spojení s výslechem zpracovatele posudku, byla ze strany městského soudu přiléhavá, což - jak bylo výše dovozeno - není tento případ, nemohlo to na závěrech Ústavního soudu nic změnit. Ústavní soud k jeho mechanickému převzetí ze strany městského soudu zdůrazňuje, že legální teorie důkazní byla již v moderním státě s nezávislým soudnictvím před staletími opuštěna. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení dle § 120 a 132 o. s. ř. a jehož závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) - ve vztahu ke znaleckým posudkům v trestním řízení v oblasti hodnocení úkonů zdravotní péče - uvedl, že obecně lze konstatovat, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v medicínských sporech mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (pop. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.
31. O extrémním nesouladu právního závěru městského soudu (o neexistenci protiprávního jednání žalované) s vykonanými skutkovými zjištěními svědčí ostatně i to, že v tomto svém právním závěru zůstal osamocen i v soustavě obecných soudů. Odvolací soud totiž tento právní závěr městského soudu nepotvrdil, když se vyjadřoval o souladu se zásadou lege artis důsledně jen ve vztahu k "vlastní operaci šedého zákalu" (s. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu; ostatně viz též nápadně podobnou formulaci ve znaleckém posudku, srov. text výše). Ve vztahu k neuskutečněné plánované korekci krátkozrakosti pak odvolací soud v závěru odůvodnění pouze uvedl, že nejde o újmu odškodnitelnou podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku (aniž by tedy argumentoval jako městský soud, že nejenže nejde o škodu na zdraví, ale že rovněž nedošlo k protiprávnímu jednání žalované). Rovněž Krajský soud v Brně v řízení sp. zn. 24 C 23/2009, řešící stejně skutkově vymezenou věc stěžovatelky v řízení o ochraně osobnosti, byl zjevně názoru o protiprávním jednání žalované, když podle něj bylo spornou otázkou pouze to, zda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované došlo ke škodě na zdraví (srov. např. slova soudce v protokolu z jednání krajského soudu ve věci ochrany osobnosti ze dne 28. 8. 2009, č. l. 60 a násl.: "Soudce: ... Já si myslím, že to čtete špatně. Tam pořád, za chvíli se k tomu dostaneme, ale tam není zpochybněno to, že by došlo k porušení právní povinnosti, že by tedy došlo k nedbalosti, tam je zpochybňován vznik škody, vznik nemajetkové újmy na zdraví ... Takže podle Vás tedy došlo k pochybení, ale nedošlo k žádným škodným následkům, pokud chápu dobře tu Vaši obranu. Žalovaná: Ano ... Soudce: ... za prvé je to tedy porušení právní povinnosti, to není rozporováno a vyplývá to i z listinných důkazů, kdy se omlouvají za chyby ... Soudce: Že došlo k pochybení, není rozporováno. Zeptám se jenom pro kontrolu strany žalované, toto je nesporné? PZ žalované: Nesporné."; srov. i s. 7 rozsudku v řízení o ochraně osobnosti č. j. 24 C 23/2009, s. 7: "... je zcela nepochybné, že ze strany žalované k pochybení, které sama uznala, došlo ...").
C) Posouzení ústavnosti právního názoru o neexistenci vzniku škody na zdraví
32. Kromě extrémně vadného právního závěru o neexistenci protiprávního jednání žalované byl dalším samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby právní závěr o tom, že nedošlo ani k naplnění podmínky vzniku škody na zdraví ve smyslu § 444 odst. 1 občanského zákoníku. S tímto právním názorem se již ztotožnil i odvolací soud. Ústavní soud tedy zkoumal, zda tento právní závěr o neexistenci škody na zdraví z pohledu ústavního obstojí.
33. Dospěl však i v tomto aspektu k závěru o protiústavním stavu, a to již vzhledem k tomu, že tento právní názor obecné soudy vůbec neodůvodnily. Proto se uplatní výše citovaná judikatura Ústavního soudu, podle níž absence racionálního zdůvodnění názorů obecných soudů v jejich rozhodnutích zakládá porušení práva na spravedlivý proces, a to kvůli libovůli a navíc i nepřezkoumatelnosti takových názorů. Odvolací soud totiž v tomto aspektu jen zkonstatoval závěr bez argumentace ["Skutečnost, že touto operací nedošlo také k (plánované) korekci již existující refrakční vady žalobkyně, není takovou újmou, která by dle ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. byla odškodnitelná."]. Podobně městský soud jen uvedl svůj závěr: "U škody na zdraví je nutno spatřovat škodu právě ve zhoršeném zdravotním stavu poškozeného. U žalobkyně však ke zhoršení refrakční vady nedošlo ...". Aniž by tedy městský soud vysvětlil, z jakého věcného důvodu je škodou na zdraví jen zhoršení zdravotního stavu (na straně jedné), a nikoli (v souvislosti s okolnostmi konkrétního podstoupeného zákroku) absence legitimně očekávaného zlepšení zdraví, popř. ztráta možnosti takového zlepšení dosáhnout (viz blíže např. sub 28), obojí v případě postupu zdravotnického zařízení lege artis (na straně druhé).
34. Dále je třeba uvést, že názor obou soudů o nenaplnění podmínky vzniku škody na zdraví je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 (viz výše) a sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201). V těchto nálezech byla (v rámci interpretace relevantního práva) vyslovena povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné újmy škůdcem způsobené, a že tedy jednou ze záruk i základního práva na ochranu zdraví člověka je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví.
35. Ústavní soud zastává názor, že protiprávní jednání škůdce se ve sféře zdraví může - negativně - projevit nejen ve zhoršení zdraví, nýbrž i tak, že u poškozeného nedojde ke zlepšení zdraví, ač se to dalo očekávat s ohledem na předpokládaný právně souladný postup škůdce (tedy vzhledem k pravidelnému běhu věcí). Tudíž protiprávní postup zdravotnického zařízení může negativně zasáhnout tělesnou integritu (tedy způsobit újmu na zdraví zejména ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny) nejen zhoršením zdraví poškozeného, ale i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví. Není rozumného, legitimního důvodu tvrdit, že na jedné straně v případě zhoršení zdravotního stavu má škůdce povinnost vyrovnat či zmírnit nevýhody, které poškozený utrpěl v důsledku protiprávního jednání škůdce (nepříznivý následek odpovídající protiprávnímu zásahu), tak na straně druhé v případě ztráty očekávaného zlepšení zdraví nic vyrovnávat či zmírňovat nemusí. Obojí typ jednání má shodné podstatné jmenovatele - protiprávnost, negativní důsledky zásahu do tělesné integrity (zdraví) pro poškozeného, příčinnou souvislost. V náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět i jakési "pokračování" práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy "pokračuje" subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla. Jde jen o pokračování v jiné podobě tak, aby jeho hodnotový obsah zůstal poškozenému co nejvíce zachován (právo na zdraví). Tak lze dospět k představě objektivní hodnoty, která představuje minimální újmu, v jejíž výši může poškozený vznášet nárok na náhradu újmy. Opačný přístup by nadto - při absenci legitimního cíle - neumožňoval naplnění sankční funkce ve vztahu ke škůdci, plnící zároveň i preventivní funkci v zájmu zabránění dalším újmám na zdraví tohoto druhu (kdy škůdce vlastním protiprávním jednáním zamezí zlepšení zdraví poškozeného, které by nastalo, nebylo-li by protiprávního jednání škůdce).
36. Ústavně konformní výklad (z hlediska základního práva na plnou náhradu veškeré utrpěné újmy na zdraví) § 444 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013) tak vyžaduje, aby se pod termínem "škoda na zdraví" rozumělo nejen zhoršení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i ztráta jeho očekávaného zlepšení způsobená vadami postupu poskytovatele zdravotní služby. To lze dovodit i z toho, že funkce náhrady škody vyplývají z účelů ochrany jednotlivých právních norem (ochrany hodné právní statky), jejichž porušení vyvolává odpovědnost za škodu. Citované ustanovení chrání uplatnění poškozeného v životě a společnosti a jeho bolest při hypotetické neexistenci protiprávního jednání (tím, že přikazuje jejich vyrovnání či zmírnění, byť toliko peněžní satisfakcí). Z povahy věci plyne, že i ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu může znamenat v důsledcích ztížení společenského uplatnění poškozeného a bolest (právě v kontrapozici se stavem, kdy by k protiprávnímu jednání nedošlo, a proto by se zdravotní stav zlepšil), nehledě na další dopady na psychiku poškozeného. Z uvedeného plyne, že i vzhledem k účelu § 444 odst. 1 občanského zákoníku ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu pod pojem "škoda na zdraví" spadá.
37. Dále, jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným otázkám, podstatně odlišný výklad náhrady újmy výlučně na majetku (klasická náhrada škody, viz zejména § 442 odst. 1 občanského zákoníku) a újmy na zdraví (§ 444 odst. 1 občanského zákoníku) postrádá své opodstatnění. In concreto, podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí nejen újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného ("skutečná škoda"), nýbrž i ztráta očekávaného majetkového přínosu ("ušlý zisk"). Není rozumného důvodu nepřihlížet k tomu i při výkladu "škody na zdraví". Není zde legitimní cíl pro výkladové dovození podstatně odlišného pravidla, podle kterého by z hlediska náhrady ztráty očekávaného přínosu (majetkového či zdravotního) záleželo jen na tom, o který statek jde (hradila by se jen ztráta majetkového přínosu). Přitom oba statky jsou hodné ochrany. Dokonce se zde uplatní úvaha a fortiori. Pokud by měl mít poškozený právo na náhradu ztráty očekávaného majetkového přínosu, tím spíše by měl mít právo na náhradu ztráty očekávaného zlepšení zdraví, které je objektivně vyšší hodnotou (ve srovnání s majetkem) - viz i nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 o významu zdraví člověka. Opačný výklad by navíc zakládal nerozumné - a tudíž protiústavní - rozlišování mezi dvěma skupinami osob (srov. např. princip rovnosti v právech v čl. 1 Listiny).
38. Z uvedeného plyne, že je dána podmínka protiprávního jednání žalované, vzniku škody (ztráta očekávaného zlepšení zdraví v podobě neexistence výrazného zmenšení počtu dioptrií na obou očích) a i kauzálního nexu (posledně uvedenou podmínku ostatně ani soudy nerozporovaly). Ztráta očekávaného zlepšení zdraví platí tím spíše s ohledem na výše uvedená skutková zjištění, podle nichž by další operace pro stěžovatelčin zdravotní stav značila značná rizika, pročež nelze legitimně po stěžovatelce bez dalšího požadovat, aby se podrobila dalším operacím, a tím dosáhla stavu sledovaného dřívějšími operacemi očí (snížení krátkozrakosti). Ostatně z důkazů rovněž vyplynulo zjištění, že samotná operace v podobě korekce krátkozrakosti z veřejného zdravotního pojištění hrazena není (taková operace stojí 16 000 až 18 000 Kč). Bude nyní na obecných soudech rozhodnout o výši náhrady škody na zdraví (o této otázce dosud nerozhodovaly, neboť neshledaly podmínky odpovědnosti škody na zdraví podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku za naplněné).
D) Hypotetická námitka odkazu na možnost, resp. nutnost vést ze strany stěžovatelky v budoucnu řízení o ochraně osobnosti
39. Na uvedených názorech Ústavního soudu nic nemění ani případná hypotetická námitka (viz sub 7), že obecné soudy svým právním názorem o nenaplnění škody na zdraví nezamýšlely právní nemožnost domoci se náhrady újmy na zdraví stěžovatelky jakoukoli cestou, když jejich názor by snad neměl vylučovat žalobu na ochranu osobnosti před krajským soudem jako soudem prvního stupně (a contrario řízení o náhradu škody na zdraví, v němž je věcně příslušný jako soud prvního stupně soud okresní).
40. Především v kontextu hodnocení proběhnuvšího řízení jde jen o spekulaci. Obecné soudy stěžovatelku na řízení o ochraně osobnosti ani výslovně neodkázaly (byly-li by názoru o vzniku újmy na jejím zdraví a domnívaly by se, že pouze uplatnila nesprávný procesní prostředek k ochraně svého práva), i když by se to z hlediska spravedlnostního vyznění rozsudků prima facie nabízelo. Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatelka již žalobu na ochranu osobnosti bez úspěchu uplatnila. Viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2009 č. j. 24 C 23/2009-37, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 č. j. 1 Co 2/2010-81 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 30 Cdo 3813/2010-125.
41. Přitom tato rozhodnutí (ve věci ochrany osobnosti) stěžovatelku právě na nynější řízení o náhradu škody na zdraví odkazovala. V řízení na ochranu osobnosti zároveň stěžovatelka obsahově argumentovala na podporu svého závěru o "převisu" nad nároky uplatňované z titulu náhrady škody, a to právě i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví ("Další věcí je to, že nemůže být ta její situace už lepší, díky nějakým operačním výkonům, které by mohly být provedeny u jiných operačních zákroků, které se dejme tomu nepovedly nebo byly omylem provedeny, tak v daném případě již je to vyloučeno. Ten operační zákrok se již dělat nemůže. S ohledem na to, jakým způsobem je poškozeno to oko, tak podle posledních informací, které poslal paní doktorce pan doktor Synek, tak již operační zákrok, který by snad mohl vrátit nebo vylepšit tu situaci, tak není možný ... Co se týče té nemajetkové újmy, tak máme za to, že je tím, že bylo to oko poškozeno natolik, že není možné již to oko operovat, tak je moje klientka natrvalo poškozená ..." - č. l. 62 a 66 spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 23/2009). Z uvedeného plyne, že stěžovatelka se již v řízení o ochraně osobnosti skutkově náhrady za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví domáhala, leč obecné soudy v tomto řízení její nárok zamítly bez věcného přezkumu, v podstatě s tím, že k jeho rozhodování jsou věcně příslušné soudy v řízení o náhradě škody za zdraví (tedy okresní soud jako soud prvního stupně). Bylo by ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti a důvěrou stěžovatelky ve správnost soudního rozhodování (a tím její právní jistotou) nyní v podobě jakési "soudní přehazované" odkazovat stěžovatelku zpět na nutnost vedení již jednou marně realizovaného řízení o ochraně osobnosti.
42. Hypotetický odkaz na řízení o ochraně osobnosti neobstojí ani proto, že není rozumného důvodu štěpit věcnou příslušnost soudů pro rozhodování o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, přičemž se tak ani (v rovině normativní a aplikační) neděje. Stejně tak není racionálního důvodu rozdělovat soudní věcnou příslušnost pro rozhodování o náhradě újmy za zhoršení zdraví a za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví. Obojí náhrada se týká újmy na stejném statku (zdraví a právo na jeho ochranu) a i stejného charakteru protiprávního jednání (např. protiprávním úkonem zdravotní péče může dojít jak ke zhoršení zdraví, tak ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví). Rozdíl je jen ve formě (újmy na uvažovaném statku). Navíc, mnohdy poškozený na počátku nebude mít relevantní míru jistoty, zda došlo ke zhoršení zdraví či ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví (jak tomu bylo i v nynější věci; jak uvedl např. městský soud, u stěžovatelky se projevila refrakční vada, kterou stěžovatelka trpěla již před operací, byť si ji neuvědomovala, neboť v důsledku šedého zákalu prakticky neviděla). Tudíž pro objektivní, přesvědčivé zhodnocení této otázky bude nutný znalecký posudek (proto "nesprávné" zahájení řízení o náhradě škody na zdraví před okresním soudem by poškozenému mnohdy nebylo možné spravedlivě vyčítat). Možným důsledkem případného názoru o odlišné věcné kompetenci obecných soudů (u sporů o náhradu za zhoršení zdraví a za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví) by byla nutnost postupného vedení dvojího soudního řízení. V tomto smyslu je třeba mít na paměti i hospodárnost soudních řízení z hlediska zájmů státu a hlavně zájem účastníků řízení, kterým přirozeně vedení dvojího řízení neprospívá. Ať už jde o délku řízení - a tím prodloužení doby, do kdy se poškozený domůže ochrany svého nároku - či poplatkovou povinnost (v řízení o ochraně osobnosti) a náklady řízení účastníků. Nadto mnohdy (jako je i nynější věc) jde z hlediska naplnění podmínky protiprávního jednání o shodnou skutkovou otázku, pročež by se zbytečně prováděla podstatná část dokazování znovu.
43. Ústavní soud však musí v této souvislosti konstatovat, že závěry jím výše učiněné v tomto konkrétním případě (viz uvedené zvláštní okolnosti postupu obecných soudů) nevylučují v obecné rovině závěr, že v jiných procesních poměrech nebylo možné požadovat nápravu vzniklé situace prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. Není však možné, aby byly v takové procesní situaci uzavírány oba procesní postupy způsobem, jakým k tomu došlo v projednávané věci.
E) Závěr
44. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky městského soudu a krajského soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím k porušení jejího práva na zdraví a jeho ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s ustanovením čl. 31 věty první Listiny a popření práva na odškodnění, a tím porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (viz k tomu již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 444/11). Proto je Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu tak učinil, aniž by nařídil ústní jednání.
45. Nejvyšší soud se nynější věcí meritorně zabývat nemohl z důvodu nepřípustnosti dovolání ze zákonného důvodu. Proto právo stěžovatelky na spravedlivý proces nemohl porušit. Ústavní soud však přesto toto usnesení zrušil, protože jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí - na která přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl.