Dále je nutno mít stále na zřeteli, jaké je (ústavně vymezené) postavení Ústavního soudu v ústavním systému a jaký je v tomto rámci jeho vztah k obecné justici. Jak již bylo uvedeno, samotný obsah práva na samosprávu, jakož i další podrobnosti stanovuje zákon. Je-li pak samosprávnému územnímu orgánu svěřen výkon veřejné moci, tedy závazně rozhodovat o právech a povinnostech musí respektovat - stejně jako jiný (např. státní) orgán - zákonem stanovené "mantinely", přičemž tato jeho činnost podléhá soudní kontrole; jde-li konkrétně o vydávání OOP orgánem územní samosprávy, přezkumem daného správního aktu z tohoto hlediska (resp. z hledisek uvedených v § 101d odst. 2 s. ř. s.), a to k návrhu fyzické či právnické osoby, jejíž práva měla být zkrácena, byl v rozhodné době pověřen Nejvyšší správní soud, tedy - což nutno zdůraznit - nezávislý a nestranný soud, jenž je povolán poskytovat ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy), v tomto případě veřejným subjektivním právům uvedených osob. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy bylo rozhodnout daný spor a v tom rámci posoudit zákonnost daného správního aktu, resp. zda samosprávný územní celek postupoval na základě zákona a v jeho mezích. Úloha Ústavního soudu následně pak spočívá v posouzení nikoliv zákonnosti samotného opatření obecné povahy, ale toho, zda ze strany Nejvyššího správního soudu byl příslušný přezkum (také) proveden na základě zákona a v jeho mezích, což je samozřejmé, otázkou však je rozsah tohoto přezkumu, pokud se jedná o samotné závěry Nejvyššího správního soudu stran (ne)zákonnosti opatření obecné povahy.
V tomto ohledu nutno vycházet z principu dělby moci, resp. z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a ani jim není nadřízen, takže nemůže vystupovat v pozici další, v daném případě odvolací instance v systému obecné justice. V situaci, kdy je řešena otázka zákonnosti daného správního aktu samosprávného územního celku (a postupu, jenž jeho vydání předcházel) ze strany k tomu povolaného a na danou problematiku specializovaného obecného soudu (čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 Ústavy), jenž je povinen v daném řízení chránit i právo samosprávného územního celku na samosprávu (sice "jen" tím, že návrhu na zrušení opatření obecné povahy eventuálně nevyhoví), není - s ohledem na opakovaně deklarovaný princip zdrženlivosti - důvodu, aby Ústavní soud vykonával tutéž činnost, tj. interpretaci a aplikaci norem tzv. podústavního práva, zvláště pak za situace, kdy dochází k vzájemnému, byť nepřímému střetu kompetencí obou orgánů soudní moci.
Nadto, vyjde-li Ústavní soud z širšího výkladu čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, podle něhož postačí ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu porušení zákona (viz výše), je třeba vzít v úvahu, že pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat zákonnost je svou povahou zcela mimořádná, což nabádá spíše k opatrnému přístupu. Ústavní soud se z výše uvedených důvodů přiklonil k tomu, že jde-li o ústavní stížností napadené závěry Nejvyššího správního soudu stran samotného posouzení zákonnosti předmětného OOP, resp. jde-li o jejich věcnou správnost, lze (přiměřeně) vycházet z judikatury Ústavního soudu týkající se ústavních stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ostatně obdobně postupoval (byť bez bližšího vysvětlení) Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel také poukazoval; v něm totiž bylo shledáno pochybení v podobě přepjatého formalizmu jakožto tzv. kvalifikované (tj. ústavnost porušující) vady v oblasti interpretace a aplikace "podústavního" práva. Přitom nutno mít na zřeteli, že právo územních samosprávních celků na samosprávu je sice garantováno v ústavní rovině, současně výkon tohoto práva může být výkonem veřejné moci, který může zasáhnout do práv a povinností fyzických a právnických osob; jde tedy o dvě strany jedné mince, přičemž ochrana výkonu práva na samosprávu nemůže být pojímána na úkor (kvality) výkonu veřejné moci místní samosprávou, resp. k újmě v oblasti ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců.
Je-li tedy ústavní stížnost postavena na polemice s věcnou správností závěrů Nejvyššího správního soudu stran výkladu a použití příslušných ustanovení stavebního zákona ve spojení se zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí coby "podústavního" práva, Ústavní soud se ve své přezkumné činnosti zaměřil na to, zda tyto závěry nenesou prvky svévole v soudním rozhodování, přičemž takovéto pochybení nezjistil. K tomu však musí poznamenat, že i kdyby posuzoval zákonnost závěrů Nejvyššího správního soudu týkajících se zákonnosti předmětného OOP, nemohl by dospět k závěru o překročení zákonných mezí ze strany uvedeného soudu.
Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud vyvodil na základě výsledků tzv. zjišťovacího řízení (§ 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) povinnost posouzení variantního vedení koridoru horkovodu, přičemž tvrdí, že takovouto povinnost mu stavební zákon neukládá. Soud odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že i když výsledek zmíněného zjišťovacího řízení byl takový, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí, a proto nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, nezaniká povinnost Jihomoravského kraje k posouzení vlivů na životní prostředí, jež pro něho plyne z ustanovení § 19 odst. 2 stavebního zákona. V daném případě přitom potřeba takového posouzení, zde v podobě variantního vedení koridoru horkovodu (viz "Prověřit vedení trasy 1 100 m dlouhým tunelem pod kopcem Bučín v k. ú. Tetčice a zvážit možnost vedení trasy teplovodu přes k. ú. Rosice u Brna podél stávajících liniových koridorů"), vyplynula z "podmínek závěru zjišťovacího řízení", minimálně tedy z konkrétních okolností, jež jsou dány výsledky zmiňovaného zjišťovacího řízení. Stěžovatel sice předestřel obsáhlou argumentaci v tom smyslu, že výsledek zjišťovacího řízení nebyl (pro něj) závazný, ovšem ani Nejvyšší správní soud z jeho (právní) závaznosti nevycházel. Poukazoval-li stěžovatel dále na možné, údajně absurdní dopady daného právního názoru ("dovozování potřeby variantnosti u každého závěru obsaženého v zásadách územního rozvoje"), tuto obavu však Ústavní soud nesdílí, neboť z napadeného rozsudku plyne pouze to, že je třeba vyhodnotit jednu či snad i více variant, jejich okruh je však omezen právě na konkrétní místa, tj. tunel pod kopcem Bučín a již existující (a v úvahu připadající) "liniové koridory" v k. ú Rosice u Brna. Aniž by se Ústavní soud tímto mínil nějak vyjadřovat ke správnosti daného právního názoru, je překvapující, že je vytýkán Nejvyššímu správnímu soudu právní formalizmus, když je očividné, že požadavek, který vznesl, může vést k nalezení vhodnější, pro životní prostředí šetrnější trasy horkovodu, resp. ke zkvalitnění procesu tvorby zásad územního rozvoje.
Druhá skupina námitek stěžovatele směřuje proti závěru Nejvyššího správního soudu, že ZÚR JMK nedopovídají smyslu a účelu zásad územního rozvoje, jakož i požadavku komplexnosti řešení (§ 18 odst. 2 a § 36 odst. 5 stavebního zákona), neboť trasa předmětného koridoru byla ukončena na hranici města Brna (u přečerpávací stanice Brno - Bosonohy). Stěžovatel zde opakuje, že třetí část celého záměru, kterou je dotvoření či "zkapacitnění" rozvodné sítě na území města Brna, má jen lokální význam, navíc že již nepůjde o koridor teplovodního napáječe, ale (jen) o horkovodní síť. Ústavnímu soudu se sice stěžovatelova argumentace nejeví jako nepřiléhavá, na straně druhé je na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil, resp. rozhodl, zda třetí část záměru má jen lokální význam, či nikoliv, a pokud jeho závěrům nelze upřít racionální jádro, bez něhož by bylo možné tyto označit jeho závěry za "libovolné", resp. z mezí zákona vykračující, nespatřuje Ústavní soud důvod k zásahu do jeho rozhodování. Jak lze přitom vyvodit i ze samotné ústavní stížnosti, na území města Brna bude nutné dobudovat rozvody tepla, takže lze předpokládat potřebu vymezení dalšího nebo dalších koridorů, na čemž nic nemění, že "jen" pro místní teplovodní síť provozovanou Teplárnami Brno a. s. (a nikoliv již pro horkovodní přivaděč v gesci ČEZ a. s.). Je evidentní, že bez této (třetí) části by realizace celého záměru nebyla možná, s čímž souvisí i nutnost zajistit soulad územního plánu města Brna s ZÚR JMK jako nadřazenou územně plánovací dokumentací, jak Nejvyšší správní soud upozorňoval s poukazem na rozsudek ze dne 27. 10. 2010 č. j. 9 Ao 1/2010-84. Stěžovatel sice tvrdí, že budování místní horkovodní sítě "není zcela závislé na zrealizování ostatních dvou částí záměru", avšak již nevysvětluje, jaký by mělo "zkapacitnění" této sítě bez zdroje tepla z elektrárny Dukovany smysl, což platí i obráceně. Skutečnost, že by řešení třetí části daného záměru bylo pravděpodobně možné pouze na místní úrovni, významná není.
Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud se nesprávně označil za soud přezkumný, ačkoliv šlo o soud nalézací, a z tohoto důvodu odmítl provést jím navržené důkazy, toto tvrzení není přesné. Z napadeného rozsudku především plyne, že soud považoval zjištění skutkového stavu věci za dostatečné, a proto - z důvodu nadbytečnosti dalšího dokazování - stěžovatelovy důkazní návrhy zamítl. Jestliže přitom poukázal na to, že jde o přezkumné řízení, zjevně nemínil, že by nemělo nebo nemohlo být prováděno dokazování vůbec, ale jen, že okruh dokazovaných skutečností je poměrně úzký, což plyne z toho, že předmětem "nalézání práva" v daném řízení je zejména samotný správní akt a řízení jeho vydání předcházející, případně další související okolnosti, přičemž skutkový stav zpravidla plyne z příslušného spisu. Řešení otázky použitých pojmů, tedy zda Nejvyšší správní soud vystupuje (i) jako soud nalézací, tak žádný význam nemá. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které obecný soud není povinen tomu kterému důkaznímu návrhu vyhovět, ale zdůvodnit, proč mu nevyhověl (a to v rámci některého z ústavně akceptovatelných "typových" důvodů). Měl-li Nejvyšší soud za to, že dalšího dokazování není třeba, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně, zejména právě s ohledem na spisový materiál, resp. na to, že důkazní návrh směřoval k prokázání skutečnosti, jež měla být obsahem přezkoumávaného rozhodnutí, které takto (ex post) nelze doplňovat, pak mu nelze z hlediska spravedlivého procesu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že požadavky Nejvyššího správního soudu, jež z napadeného rozsudku plynou, se nejeví jako zjevně nerozumné či "formalistické", jež by na Jihomoravský kraj zcela bezúčelně zatěžovaly, jak to bylo shledáno ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1669/11, nebo že dokonce byly "šikanózní", vedené se záměrem výkon místní samosprávy ochromit. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že vyšší územní celek kraj disponuje dostatečným odborným zázemím a význam předmětného OOP ve zrušené části není zanedbatelný, a tudíž vyšší stupeň tolerance k případným pochybením v zásadách územního rozvoje ze strany Nejvyššího správního soudu není namístě. Nelze ani pominout, že stěžovatel sice ve svém návrhu obsáhle polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu, avšak jaké byly (skutečné) dopady tvrzeného zásahu právě do sféry výkonu samosprávy, z něho patrny nejsou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu