42. Soudy tak nemohou být v takovýchto případech, resp. názorových polemikách, arbitry správnosti, relevance či vhodnosti uvedených názorů, neboť podobné výroky jako nyní posuzované mají charakter zcela subjektivních mínění, resp. hodnotových preferencí, které jsou z povahy věci ryze individuální a nelze je objektivizovat. I zcela věcný projev jednoho politika může jeho názorový oponent vnímat jako balast či banalitu, a naopak. Podobná vzájemná subjektivní hodnocení jsou ostatně předmětem a obsahem politických diskusí na všech úrovních politiky. Veřejná debata o veřejných věcech by měla podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů ze strany veřejné moci (soudů). Je věcí příjemců informací (čtenářů, diváků), aby si o aktérech veřejné diskuse sami učinili obrázek, a to jak na základě formy, tak obsahu jimi prezentovaných názorů. Je-li kritizovanou osobou osoba veřejně činná, je minimalizace zásahu veřejné moci do svobodné debaty zdůvodněna též snazším přístupem veřejně činných osob do médií, než je tomu u osob soukromých, tedy také snazší možností na jakoukoli kritiku reagovat. Jak k tomuto aspektu uvedl Ústavní soud, "mocenský zásah státu do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení" [nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)]. Výjimečná ingerence veřejné moci (tedy soudů v řízení na ochranu osobnosti) pak bude namístě pouze při zjevně excesivní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů. I zde je však vždy nutno hodnotit celkový kontext projevu.
43. Pokud jde o právo na soukromý život vedlejšího účastníka, je nutno opět zdůraznit, že žádný z napadených výroků stěžovatele neobsahuje skutkové tvrzení, které by uvádělo o vedlejším účastníkovi nepravdivé údaje či se svým obsahem jakkoli dotýkalo jeho soukromé či intimní sféry. Pokud odvolací soud v odůvodnění zmiňuje, že "ve svém osobním a rodinném životě byl žalobce článkem žalovaného zasažen tím, že se zabýval jeho výroky, což mu zabralo čas, aby svým blízkým vysvětloval, že není takový, jak se o něm píše" (s. 9 rozsudku odvolacího soudu), je nutno poznamenat, že takto široce pojatý vliv na soukromý život může mít jakákoli veřejná kritika, a to prakticky vždy. S tím, že aktivity či projevy veřejně činné osoby budou hodnoceny, a to i nelichotivě, musí tato osoba počítat. Je tedy třeba rozlišovat, zda k zásahům do soukromého a rodinného života dojde sdělováním nepravdivých tvrzení týkajících se soukromého a rodinného života či zveřejňováním sice pravdivých, ale např. intimních informací, na straně jedné, a pouhým subjektivním hodnocením veřejné politické činnosti veřejně činné osoby, se kterým se musí umět tato osoba vypořádat, a to i v kruhu rodinném. Tento typ vlivu na soukromí nemůže být, při posuzování oprávněnosti hodnotových soudů o veřejné činnosti veřejně činných osob, sám o sobě relevantní, neboť je přítomný u jakékoli kritiky, i když se kritika z hlediska svého obsahu soukromého života nijak netýká.
44. Zbývá posoudit, zda některý z výroků, byť jde o hodnotové soudy o veřejně činné osobě týkající se její veřejné činnosti, není z hlediska formy natolik excesivní, že jej lze považovat s ohledem na kritizované skutečnosti za nepřiměřený.
45. Výše uvedené výroky týkající se označení projevu vedlejšího účastníka slovy jako balast, banalita, hovořící o neschopnosti vedlejšího účastníka či v nadsázce o tělesných trestech a lámání kolem nejsou výroky z hlediska své formy zjevně neslušnými či vulgárními. Uvedenou formu proto nelze považovat za nepřiměřenou, aby bylo možno soudní mocí do názorové debaty vstupovat, resp. aby při vzájemném poměřování mohlo obstát právo vedlejšího účastníka na ochranu osobnostních práv před právem stěžovatele na vyjádření názoru. Uvedenou formu kritiky svého počínání by měl volený zástupce a představitel obce snést, jakkoli by ji subjektivně vnímal jako nedůvodnou či nespravedlivou, zůstává-li v rovině hodnocení jeho projevů a činů. Opačným přístupem by se prostor pro veřejnou diskusi o veřejných záležitostech výrazně snížil a riziko případného soudního sporu by mohlo vést též k autocenzuře kritiků a mít odstrašující účinek pro debatu o věcech veřejných.
46. Naopak u výroků stěžovatele, kdy na adresu vedlejšího účastníka, resp. jeho publikovaného článku uvedl, že se jedná o "moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec", resp. že "starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado", nelze závěry obecných soudů, že jde o zjevné překročení mezí slušnosti, považovat za ústavně problematické. Výroky stěžovatele v uvedeném případě již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Stěžovatel zdůvodňuje potřebu použití ostřejších výrazů tím, že reagoval na "hrubosti žalobce" spočívající v tom, že informoval ve svém článku o nemoci jednoho ze svých politických odpůrců. Kritizovaná pasáž z článku vedlejšího účastníka, kterou se zabýval též nalézací soud (s. 3 rozsudku nalézacího soudu) však nepůsobí vulgárně či útočně. Vedlejší účastník ve svém článku "Aktuálně" mj. uvedl: "permanentní cca osmiletou negativní kampaň proti mně vede pan F. a jeho dnešní příspěvky nejsou výjimkou. Nikdy jsem na pana zastupitele neútočil, občas jsem se snažil jen pomluvám bránit. Nic jiného nebudu dělat ani nyní, tím spíš, když je dnes těžce nemocný". Jakkoli mohl stěžovatel vnímat jako nežádoucí či nevhodnou skutečnost, že se vedlejší účastník zmínil o nemoci svého politického oponenta (resp. názorového souputníka stěžovatele), nelze uvedené vyjádření považovat za způsobilé k natolik vulgární reakci, jak to učinil stěžovatel.
47. Pokud jde o přiměřenost vzájemných reakcí, uvedl výslovně Ústavní soud, že "není možné, aby fakt, že určitá tvrzení jsou již odvetou na tvrzení předchozí, ospravedlňoval a převážil to, že jde o tvrzení urážející a dehonestující jinou osobu [...]. Nelze jakkoli popřít právo žalovaného, aby vyjádřil svůj názor k předchozím tvrzením stěžovatele, považoval-li je za nepravdivá [...]. Nicméně toto právo nemůže vykonávat způsobem zjevně překračujícím meze slušnosti. [...]. Cíle, jehož se žalovaný zřejmě snažil dosáhnout (uvést na pravou míru tvrzení stěžovatele týkající se jejich sporů, vyjádřit vlastní názor na tyto spory a jejich příčinu ...), bylo jistě možno dosáhnout i bez použitých výrazů a urážek stěžovatele. Dovedeno ad absurdum, logika rozhodnutí odvolacího soudu by umožňovala rozpoutat ,lavinu' urážek a výpadů z obou stran, které by postupně mohly co do míry expresivity i gradovat, přičemž každá další urážka by byla omluvitelná tou předchozí, a nemohla by proto být označena za neoprávněnou. Takový výklad je však s ohledem na garance práva na ochranu osobnosti neúnosný" [nález sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1. 12. 2005 (N 220/39 SbNU 329)]. Ústavní soud tedy vychází z toho, že ačkoli platí, jak bylo shora uvedeno, presumpce ústavnosti hodnotových soudů, i tyto mají své meze dané nepřiměřenou expresivní formou "zjevně překračují meze slušnosti".
48. Navíc je třeba obecně dodat, že slovní výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně než kritika ad rem. Ačkoli ESLP připustil ve vztahu k veřejně činné osobě i použití ostřejšího výrazu (v německém originále "trottel"), šlo o specifickou situaci, kdy objektem kritiky byl krajně pravicový politik kritizovaný právě za projev relativizující zločiny vojáků nacistického Německa [srov. rozsudek Oberschlick proti Rakousku (č. 2) ze dne 1. 7. 1997, stížnost č. 20834/92]. Zde tak ESLP uznal, že v uvedeném kontextu mohlo být použití ostrého výrazu namístě. V posuzovaném případě se však vedlejší účastník ve svém politickém projevu nedopustil žádných extrémních prohlášení, na která by bylo nutno reagovat natolik expresivně, jako to učinil stěžovatel, tedy za použití slov "pitomec" a "hovado". Ze strany vedlejšího účastníka šlo o běžný politický projev rekapitulující volební období v obci. Tento projev může kdokoli zcela svobodně hodnotit, kritizovat, a to i nelichotivě. Tuto kritiku musí každá veřejně činná osoba snést a vnímat jako součást své veřejné činnosti. Zároveň však není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu.
49. V kontextu posledních dvou zmíněných výroků stěžovatele, zahrnujících výrazy "pitomec" a "hovado", pak nelze závěr obecných soudů o povinnosti stěžovatele se vedlejšímu účastníkovi omluvit, zdůvodněný zjevným překročením mezí slušnosti, považovat za nedůvodné upřednostnění práva na ochranu osobnosti před svobodou projevu. V uvedeném kontextu je ovšem nutno též vzít v potaz, že zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele má povahu pouze soudem uložené povinnosti se omluvit, nikoli relutární satisfakce.
50. Lze uzavřít, že zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele byl sice z pohledu limitů čl. 17 odst. 4 Listiny stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl (tedy ochranu subjektivních práv vedlejšího účastníka), ovšem nebyl - optikou výše rekapitulované rozhodovací činnosti Ústavního soudu, resp. ESLP - zásahem v demokratické společnosti nezbytným, a to z hlediska rozsahu soudem nařízené omluvy.
51. Odvolací soud tím, že pod rozsah soudně nařízené omluvy zahrnul též takové hodnotící soudy (názory), které by měly být bez omezení běžnou součástí kritiky politického života, resp. kritiky politických představitelů, porušil právo stěžovatele na svobodu projevu, konkrétně právo vyjadřovat své názory, garantované čl. 17 Listiny. Dovolací soud pak v protiústavním zásahu pokračoval zamítnutím dovolání stěžovatele.
52. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a označená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
53. Namísto soudce Miloslava Výborného uvedeného v akceptačním dopise k ústavní stížnosti se zúčastnil projednání a rozhodování věci v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudce Vladimír Sládeček.