2. Závěr většiny, že se tato věc výjimečně týká jen malé skupiny případů, nelze sdílet. Dosud tak ani Ústavní soud v rámci svých stanovisek (a nešlo jen o tzv. prospective overruling) nepostupoval. Jednak postrádá právní základ tvrzení, že v daném případě jde o imperativ ochrany ústavně zaručených práv a svobod (není bez významu, že k uznání civilní služby ve vztahu k vojenské dospěl Evropský soud pro lidská práva teprve v rozsudku ve věci stížnosti č. 23459 Bayatyan v. Armenia v červenci 2011, viz též závěr Ústavního soudu ve výše uvedeném nálezusp. zn. IV. ÚS 81/95, nehledě na rozdíl mezi ochranou základního práva a nápravou jeho porušení), neboť o takovou situaci v incidenčním případě nejde, ačkoli to bod 28 odůvodnění tvrdí. Poté však i od toho ustupuje a ústavní základ pro uplatnění nároku je v bodě 31 založen na tvrzení, že tomu tak musí být proto, že Ústavní soud oprávněnost těchto nároků pod dobu několika let (přesněji od května 2012) uznával. Mělo by být nespravedlivé, kdyby i v dalších dosud nerozhodnutých věcech bylo postupováno jinak na základě v bodě I stanoviska odůvodněného judikatorního „odklonu“, neboť se navíc jedná o čistě vertikální vztah mezi žadatelem a státem, který nemůže poškodit třetí osoby, je však křivdou na žadatelích v dosud nerozhodnutých věcech.
3. Žádný právní argument k tomu, ovšem kromě citace povzdechu východoněmecké disidentky, že obyvatelé NDR chtěli spravedlnost, a namísto toho dostali právní stát (wir Gerechtigkeit wollten, aber stattdessen ein Rechtsstaat erhielten), tato část odůvodnění nedodává, nehledě na to, že v odůvodnění rozhodnutí klíčového orgánu právního státu je dovolávání se takového argumentu proti právnímu státu zvláštností či raritou. Vždyť co jiného by měl Ústavní soud – má-li zůstat soudem vázaným přirozenými právy a ústavním pořádkem – poskytovat, ať již v Německu, u nás či kdekoli jinde. Jinak již nepůjde o právní stát. Z dobové odborné literatury diskutující podoby, příčiny a důsledky tohoto výroku – od smířlivých chápavých hodnocení až po konstatování, že se jedná o idealisticko-utopické nepochopení podstaty právního státu – lze uvést přehled podaný ve studii von Münch, I.: Rechtsstaat versus Gerechtigkeit (Der Staat, roč. 1994, č. 2, zejména s. 165–168).
4. Ochranu těmto právům a svobodám může Ústavní soud poskytovat jen právními či ústavněprávními prostředky a musí si být tohoto omezení vědom. Je-li většina Ústavního soudu tak odvážná, ne-li troufalá (ve smyslu onoho zvolání starozákonního Boha „Má je pomsta, já chci odplácet“), že jde za právněstátní rámec, je nutno poznamenat, že žádný právní důvod se jí nepodařilo nalézt ani při nejextenzivnějším výkladu zákona o soudní rehabilitaci, ani v judikatuře. Tvrzení, že by došlo k restriktivnímu výkladu rehabilitací (bod 35 odůvodnění), právně rovněž neobstojí, protože restriktivně lze vykládat existující, nikoli neexistující nárok (ab initio, semper nullum, jinak by šlo o právnické perpetuum mobile). Je třeba znovu zdůraznit, že stěžovatel v incidenčním případě (díky výše uvedené judikatuře Ústavního soudu) byl jako desítky tisíc ostatních odškodněn přesně podle zákona o soudní rehabilitaci, což část IV ovšem pomíjí. Toto odškodnění bylo výrazem spravedlnosti v mezích možného, a to podle názoru a rozhodnutí demokraticky legitimovaného zákonodárce po roce 1989, neboť právě on má v rámci dělby moci onu „vládu nad měšcem“ formou zákona, popř. rozhodnutí o převzetí mezinárodního závazku v samovykonatelném ustanovení mezinárodní smlouvy. Otázka proto nemůže znít tak, zda Ústavní soud chce či nechce odškodňovat, protože on může (a musí) jen rozhodovat o nárocích, které v rámci ústavního pořádku a právního řádu jako celku pro případné dotčené osoby vznikly anebo vzniknout měly. Jinak by se stavěl do role jiných větví státní moci, což mu nepřísluší. Stejně jako klíčová instituce právního státu může jednat jen v mezích ústavního pořádku. Právní stát lze chápat materiálně či formálně, ale stále to musí být ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky právní stát.
5. Je třeba zdůraznit dosud právně i mezinárodně nezpochybňovaný fakt, že tento zákonodárce se již pohyboval v onom prostoru ex gratia, ve kterém je takový nárok na materiální odškodnění teprve konstituován formou nápravy některých křivd cestou „přiměřeného hmotného odškodnění“ – § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Nyní většina vůči tomuto aktu spravedlnosti nasadila měřítko jiné „své“ spravedlnosti (pro několik žadatelů ve srovnání s desetitisíci již odškodněných bez této možnosti), pro kterou však nenalezla právní oporu, a podle mého názoru – pominu-li podobenství o dělnících na vinici Páně – ani nalézt nemohla, nebudeme-li za ni ovšem považovat § 13 zákona o Ústavním soudu, podle kterého plénum rozhoduje většinou hlasů. Takovéto rozhodnutí však považuji za čistě politické a Ústavnímu soudu nepříslušející. Stejně tak je pro mne nepřijatelný závěr, že i vadná, avšak stabilní judikatura je „hodnotou per se“. V takovém případě se úvahy většiny Ústavního soudu na téma spravedlnosti dostávají do rozporu nejen s první částí stanoviska, nýbrž i samy se sebou.
6. Zastávám názor, že Ústavní soud může spravedlnost (když už na tomto světě, raději bych hovořil o pořádku a právu) v rámci svých kompetencí zjednat i ve zdánlivém rozporu se svou retrospektivní výkladovou judikaturou. Právě případ nálezu ze dne 12. 12. 2013sp. zn. III. ÚS 3221/11je toho vhodným dokladem, nikoli však ve prospěch argumentace většiny v našem případě (zde pro korektnost poznamenávám, že jsem se při přípravě jeho odůvodnění dosti trápil). Tento nález, ovšem na právním podkladu, pomohl odstranit nespravedlnost vzniklou ve vztahu k těm, kdož ztratili možnost podat dodatečné daňové přiznání (tzv. nález 3 + 0 oproti do té doby zastávané teorii 3 + 1) díky retrospektivnímu výkladu pravidla pro počítání běhu prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008sp. zn. I. ÚS 1611/07(N 211/51 SbNU 639). Oním nálezem byla ve vztahu k nim spravedlnost spíše páchána (s pověstnou vaničkou bylo vylito i dítě), takže odklon v nálezusp. zn. III. ÚS 3221/11byl namístě jak z hlediska obsahového, tak terminologického. Proto závěry tohoto nálezu nelze na projednávané stanovisko vztáhnout.
7. Navíc přijaté stanovisko v bodě I nelze považovat za odklon, neboť naopak napravuje to, co bylo pokřiveno (nikdo nemůže založit legitimní očekávání na tom, že bude pokračováno ve vadném jednání státu). Je rozdíl v uznání nezadatelnosti, nezcizitelnosti, nezrušitelnosti a nepromlčitelnosti přirozených práv, která platí vždy, všude a pro každého s jim vlastní flexibilitou, a mezi rozhodnutím o způsobu odškodnění (materiální a nemateriální újma), který předpokládá právě existenci je porušivšího státu, ale jak je obecně uznáváno, i možnostmi tato práva porušujícího státu. Ústavní soud do té doby prosazoval ústavně zaručená práva nebo dokonce přirozená práva v situacích, kde zákonodárce v prostoru ex gratia (neměl takovou povinnost) vytvořil možnost odškodnění za jejich porušení. V nálezu ze dne 23. 5. 2012sp. zn. I. ÚS 3438/11(N 111/65 SbNU 497) však Ústavní soud tuto hranici překročil. Proto se nemůže jednat o skutečný odklon, nýbrž jen o zjednání nápravy v případě tohoto excesu, který je ovšem v rozhodnutí většiny Ústavního soudu diplomaticky označen jako „řešení, které není z řady důvodů optimální“. Zde proto měla přijít ke slovu zmíněná staletá maxima „Ab initio nullum, semper nullum“.
8. Konečně kromě již zmíněné mefistofelské vnitřní rozpornosti takto prosazeného vyznění stanoviska považuji za nutné poukázat i na zpochybnění významu § 23 zákona o Ústavním soudu, jehož smyslem je zachovat jednotu judikatury a dát senátu, který dosavadní právní názor nesdílí, závazný pokyn, jak má dále postupovat. To se v daném případě sice stalo v bodě I výroku stanoviska, avšak senát vystupující s takovou žádostí je díky jeho bodu II v podstatě tam, kde byl na počátku. Právě zde se najednou vynořuje ono prétorské oprávnění non liquet, které si bere v argumentační nouzi na pomoc většinový závěr (bod 27). Nejsme prétory ve starověkém Římě (ti však v takovém případě prostě případ nerozhodli, my ale lístek s písmeny N. L. odevzdat nemůžeme) a výklad podaný v první části stanoviska je jednoznačný a jasný, tedy je liquet. Proto tvrdím, že většina Ústavního soudu vystoupila při řešení položené otázky vnitřně rozporně jako již zmíněný Goetheho duch sám sebe a vše dosud řečené fakticky popírající, takže „by proto bylo líp, kdyby nic nevznikalo“, kdybych snad už měl zůstat u slov ďábla Mefista na onom místě faustovské tragédie.
K odlišnému stanovisku soudce Jana Filipa se souhlasně připojili soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
První větu přijatého stanoviska navrhl postupem dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) III. senát Ústavního soudu, jehož jsem členem, a proto proti ní samotné přirozeně nic mít nemohu, jelikož návrhu bylo – potud – vyhověno. Většina pléna, byť se s ní ztotožnila, ji však posléze (původně „pozměňovacím“ návrhem, poté samostatným návrhem vlastním) doplnila větou druhou, kterou byl III. senátem Ústavního soudu podaný návrh a jím sledovaný cíl – nepokračovat v nezákonném přiznávání dalšího odškodnění (v podobě tzv. imateriální újmy) určité skupině osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb. – zcela destruován, v důsledku čehož moje oponentura směřuje proti celkovému výsledku.
V konečné verzi – oproti počáteční „právní“, resp. „ústavněprávní“ argumentaci – zbyla povýtce jen představa většinou pléna osvojené „spravedlnosti“, a tomu se čelí logicky obtížně, neboť do popředí vystupuje čirý subjektivismus a cílesměrně utvářená vůle.
I.
Co do „obávaných“ judikatorních odklonů na jedné straně, a naopak odklonů „uznávaných“ na straně druhé (čemuž jsou v obecné rovině věnovány body 26 až 30 stanoviska), jest se primárně přidržet zvláštního ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, které je ze svého smyslu a účelu jednoduše předjímá, a dává jasně najevo, že dosavadní judikaturu Ústavního soudu změnit lze, aniž by to bylo jakkoli proti něčemu. Navrhující senát podle tohoto ustanovení se chce odchýlit od předchozího jiného nálezového rozhodnutí, aby – což jest podtrhnout, neboť to je pojmové určení tohoto procesního institutu – mohl ve své věci rozhodnout jinak; ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu by zcela ztratilo opodstatnění, jestliže by tak jako tak – z důvodu „důvěry v právo“ apod. – muselo být poté (v senátě) rozhodnuto shodně. Což se dle druhé navržené právní věty má týkat zjevně všech věcí daného druhu, neboť takové (všechny) „žaloby“ již byly bezpochyby podány. Je absurdní, aby Ústavní soud v režimu § 23 zákona o Ústavním soudu konstatoval, že jeho dosavadní judikatura je „nesprávná“, a současně zavázal sebe i obecné soudy, aby v této nesprávnosti nadále setrvávaly, a to až „do konce“. „Odklon“ podle tohoto ustanovení je ve vztahu k důsledkům jiných (obecných) změn rozhodovací soudní praxe zjevně specifický.
Omezení možnosti rozhodnutí „jiného“ (byť jen jakousi zvláštní „obezřetností“ v údajně „vertikálních vztazích“ – viz níže) je proto z principu pochybné. Pakliže by navrhující senát chtěl rozhodnout stejně, uchýlit se k ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu je ostatně i jinak vyloučeno, má-li k dispozici jiný než dosud uplatňovaný názor, který však vede k výsledku shodnému; názor původní bude prostě ohlášen jako ten, jenž výsledek sporu finálně nedeterminuje, a tím jakoukoli procesní překážku pro následné rozhodnutí nepředstavuje.
Proto bylo pro III. senát Ústavního soudu (dále jen „senát III. ÚS“) absolutně nepřijatelné, aby sám přijal názor oponentů a svůj návrh stanoviska modifikoval doplněním ve smyslu jimi formulované druhé věty pozdějšího stanoviska, neboť by tím sám sebe popřel.
V širším smyslu tato snaha (a pozdější výsledek) nadto zjevně nepřípustně zasahuje do autonomie v jeho věci rozhodujícího senátu III. ÚS; nepřímo se mu totiž ukládá, jak má (oproti svému názoru) rozhodnout. Senát III. ÚS se přitom obrátil na plénum jen proto, aby jím byla posouzena otázka správnosti rozhodovacích důvodů předchozích nálezů v obdobných věcech, a to s tím, že „ve zbytku“ je rozhodnutí v jeho věci již jen jeho věcí (bez ohledu na to, zda může plénum takové rozhodnutí předjímat). Většina, jež prosadila tuto verzi stanoviska, si počínala, jako kdyby senát III. ÚS nepodal návrh dle § 23 zákona o Ústavním soudu, nýbrž předestřel svoji věc k atrakci plénem a k jeho rozhodnutí.
Proto vůbec nemělo být hlasováno o jakémkoli jiném návrhu než o původním návrhu senátu III. ÚS, natožpak – jak bylo též uvažováno – o „pozměňovacím“ návrhu ve smyslu doplněné druhé věty, a to dokonce z prvního pořadí. Šlo přec o návrh senátu, vycházející z jeho věci, který proto může být „pozměněn“ jen jím samým, a nikoli někým jiným, neboť stále jde o rozhodovací proces tohoto – navrhujícího – senátu. Chtěla-li většina dosáhnout výsledku jiného, pak měla k dispozici stejný prostředek, jaký zvolil senát III. ÚS, totiž – po jeho senátním rozhodnutí – se obrátit k plénu s návrhem na přijetí stanoviska „dopovězeného“, včetně o nynější druhou větu; byť jde o cestu poněkud těžkopádnou, je tou skutečně procesně „nejčistší“, jak většina pléna žádala.
II.
Většinou přijaté stanovisko není akceptovatelné ani z pozic vlastní (věcné) argumentace.
Úvahy o „zvláštní obezřetnosti ve vztazích vertikálních“ (body 30 a 34) nejsou namístě již proto, že zde o žádné („pravé“) vertikální vztahy nejde – sledované právní poměry jsou zjevně připodobitelné náhradově škodovým, což ostatně sám zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, předznamenal vnitřním odkazem na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a ten pak na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
O jakou „obezřetnost“ (bod 30), k níž se plénum Ústavního soudu vztahuje, nadto má jít? Aby se jisté (nepočetné, převážně nábožensky identifikované, avšak celé) skupině restituentů dostalo zcela nadstandardního a – jak se podává z první věty stanoviska – nezákonného odškodnění? Uvnitř ní má být dbáno „rovnosti“ (bod 34) a přehlížena přitom do nebe volající nerovnost ve vztahu ke „statisícům“ poškozených, kteří byli odškodněni „jen podle zákona“ (č. 119/1990 Sb.), a tím mimo možnosti mimořádného odškodnění imateriálního, o které zde jde? Bylo by vskutku „křivdou“ (bod 34) – zejména z pohledu oněch „statisíců“ – kdyby se zbylým „našim“ žalobcům a stěžovatelům nezákonného odškodnění nedostalo? Má „spravedlnost“ či „rovnost“ spočívat v tom, aby i ti „zbylí“ dosáhli na odškodnění, které předchůdcům bylo zajištěno judikaturou Ústavního soudu, jež v právu neobstála? Nepokračovat v nezákonnosti má být „zjevně nespravedlivé“?
Ani o (většinou pléna tvrzeném) zásahu do „důvěry v právo“ v osobách senátem III. ÚS navrhovaným stanoviskem dotčených restituentů (body 27 a 31) nemůže být řeč. Ti totiž takovou „důvěru“ mít nikdy nemohli, neboť obecné soudy jejich žaloby unisono zamítaly a Nejvyšší soud se – poté – proti opačné judikatuře Ústavního soudu (která jim měla tuto důvěru dodat) zcela ostentativně postavil, a to na základě argumentace, kterou nyní i většina pléna uznává jako správnou. Je pak velmi nadsazené tvrdit, že obecné soudy judikaturu Ústavního soudu „akceptovaly“ (bod 31), neboť jim jednoduše byla vnucena, a ač viděly konzistentní odpor Nejvyššího soudu, zachovaly se posléze utilitárně podle vzoru „vyšší bere“. Jen cestou mechanické vázanosti se tato judikatura množila, aniž – samozřejmě – se tím stávala přesvědčivější, pročež odtud cokoliv – ve prospěch uchování statu quo – dovozovat nelze.
A konečně, rovněž většinou dovolávaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013sp. zn. I. ÚS 3221/11jí přijatému stanovisku nesvědčí, resp. působí dokonce protisměrně (viz zejména jeho bod 33); retrospektivní účinky judikatorní změny totiž prohlašuje jednoznačně za princip, zatímco účinky (jen) prospektivní spojuje s „korektivem dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“ v oblasti práva civilního, s „omylem v právu“ dle § 19 trestního zákoníku a jinak „jen za výjimečných okolností“ (bod 35). Je očividné, že nic z toho v dané věci splněno není.
III.
Z těchto důvodů mám stanovisko přijaté s druhou větou (a kvůli ní) za nesprávné. Nehledě na to, že se jím Ústavní soud – nadto – nezbaví podezření, že pro prosazení svého je ochoten učinit cokoliv.
K bodu 35 stanoviska, jmenovitě k tamní citaci názoru východoněmecké disidentky B. Bohleyové, poznamenávám zcela závěrem, že – podle mne – „obyvatelé NDR“ měli štěstí.