51. První senát Nejvyššího správního soudu následně rozhodl rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 1 Aos 2/2013-135, ve kterém poukázal na to, že rozšířený senát ve svém usnesení dospěl jednoznačně k závěru, že IPP je obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné a nemůže být obsaženo ve směrné části (bod 34 usnesení). Ke změně IPP (i nesprávně obsaženého ve směrné části územního plánu) může dojít pouze postupem podle ust. § 188 odst. 3 věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tj. formou opatření obecné povahy postupem podle ust. § 55 odst. 1 nebo odst. 2 ve spojení s ust. § 43 odst. 4 věta čtvrtá zákona č. 183/2006 Sb., a podle ust. § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (body 35 až 37 usnesení).
52. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že v projednávané věci byl IPP nesprávně zařazen do směrné části Územního plánu města Brna (část 8 přílohy k vyhlášce č. 2/2004). Odpůrce pak při jeho změně provedené napadeným opatřením obecné povahy porušil ust. § 188 odst. 3 věta první zákona č. 183/2006 Sb., neboť ke změně použil postup vyhrazený úpravě směrné části územního plánu. Napadené opatření obecné povahy bylo tedy vydáno v rozporu se zákonem, což je důvodem jeho zrušení podle ust. § 101d odst. 2 věta první s. ř. s.
53. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodal, že zrušení napadeného opatření obecné povahy neznamená, že osoba zúčastněná na řízení je zbavena možnosti realizovat svůj záměr výstavby bytového domu "D". Jestliže je ovšem k tomuto záměru nutno změnit IPP, může k jeho realizaci osoba zúčastněná na řízení přistoupit až poté, co bude IPP změněn v souladu se zákonem prostřednictvím opatření obecné povahy dle správního řádu, tedy mimo jiné za účasti dotčených osob a po poměření soukromého zájmu investora na straně jedné a zájmu veřejného na straně druhé.
54. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
55. K námitce stěžovatele ohledně jeho legitimního očekávání a jeho důvěry ve správnost dosavadní praxe orgánů veřejné moci, včetně soudů, je třeba uvést, že stěžovatel si především musel být vědom toho, že předmětná úprava směrné části územního plánu je napadnutelná opravným prostředkem ve správním soudnictví dle soudního řádu správního a že tedy nemusí být konečná. Nedošlo tak k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, resp. odst. 2 Listiny.
56. Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu na základě předkládajícím senátem položených otázek vyslovil za účelem sjednocení judikatury právní názor, který je do budoucna závazný pro rozhodování obdobných případů. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nerozhodl nad rámec otázek položených mu předkládajícím senátem, ale rozhodl pouze o otázkách mu předložených, resp. o otázkách, které s položenými otázkami úzce souvisejí a jsou nezbytné pro rozhodnutí o položených otázkách. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v souvislosti s posuzováním předložených otázek ohledně aktivní věcné legitimace a pasivní procesní legitimace považoval za nutné provést výklad zákonného vymezení závazné části územního plánu a posoudit povahu IPP a jeho významu, neboť - jak uvedl v odůvodnění svého usnesení - bez tohoto posouzení nelze určit, jak má být IPP v územním plánu vymezen, zda závazně či směrně, což opět úzce souvisí se zodpovězením položených otázek. Tuto skutečnost přitom rozšířený senát ve svém rozhodnutí přesvědčivě a dostatečně odůvodnil. Ani jeho rozhodnutí proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
57. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
58. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani k porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a nemohlo tak dojít ani k porušení vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a jeho práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
59. Ve vztahu k návrhu na zrušení označených zákonných ustanovení Ústavní soud uvádí, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí tento návrh procesně její osud, tj. jeho možné projednání v návaznosti na dikci ust. § 74 zákona o Ústavním soudu pozbývá právního základu (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).
60. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
61. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na zrušení výše uvedených ustanovení s. ř. s. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu