44. Ústavní relevance tvrzení, která jsou obsahem světské výhrady svědomí projevené vůči povinnému očkování, je v posuzované věci naplněna již samotnou kolizí ochrany veřejného zdraví a zdraví osoby, v jejíž prospěch je výhrada svědomí uplatněna (srov. čl. 31 Listiny). Pominout nelze ani tvrzení rodičů o zásahu do jejich práva na rodičovskou péči, garantovaného v čl. 32 odst. 4 Listiny, byť omezitelného zákonem. Imanentním aspektem případu zůstává čl. 15 odst. 1 o svobodě svědomí, resp. přesvědčení nositelů základního práva. Opomenout nelze rovněž často opakovaný argument o očkování jako zásahu do tělesné integrity ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny, i když je zde "ve hře" nejen nedotknutelnost osoby, ale i (či snad ještě více) aspekt vpravené vakcíny s dlouhodobými účinky do těla s dopadem na zdraví osoby ve smyslu čl. 31 Listiny. Ve všech případech se navíc jedná o základní práva způsobilá ke vzájemnému poměřování (optimalizaci).
45. Naléhavost důvodů namítaných v rámci výhrady svědomí proti povinné vakcinaci zůstává beze vší pochybnosti v rovině subjektivní. Jde o ono příslovečné "tady a teď", jež brání bezvýjimečnému podrobení se příkazu zákona. Varietu obsahů námitky je zde nesnadno vymezit; nepochybně mezi ně potenciálně patří i přesvědčení, že může dojít k nevratnému poškození zdraví osoby blízké. Jedná-li se o nezletilého reprezentovaného zákonným zástupcem, musí být zohledněny konkrétní aspekty jeho zájmu na neprovedení vakcinace.
46. Přesvědčivost a konzistentnost tvrzení podporujících výhradu sekulárního svědomí je zapotřebí posuzovat ad personam a nelze je podrobit postulátu objektivní pravdivosti; obsah těchto tvrzení nesmí postrádat hodnotový náboj a příkře protiřečit společenskému prostředí, obstát však musí především před jejich nositelem a jeho nejbližšími. Ústavní soud již dříve (bod 28) požadoval, aby autor výhrady komunikoval s příslušným orgánem veřejné moci, tj. aby neospravedlňoval své přesvědčení teprve v pozdější fázi řízení. To platí i nadále, přičemž samozřejmostí musí být jednoznačnost a patřičná (přiměřená) srozumitelnost projevu svědomí dané osoby.
47. Konečně pak společenské dopady výhrady světského svědomí, má-li být akceptována, nesmí, při veškerém respektu k autonomii projevu vůle, extrémně vybočovat ze sféry legitimních cílů, jimiž se relevantní oblast práva vyznačuje. Konkrétně to zde mj. znamená, že musí zůstat zohledněna žádoucí míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem. S poskytnutou výjimkou nesmí být spojovány závěry, jež by jí umožnily změnit se v pravidlo.
VIII. Závěry
48. Nynější nález Ústavního soudu argumentačně navazuje na teze vyslovené již tímto soudem ve vztahu k ochraně projevu lidského svědomí založeného na náboženství a víře. Transponuje tyto teze do sféry vymezené světskou výhradou svědomí vůči očkovací povinnosti a obojí srovnává.
49. Stran relace obou druhů výhrad svědomí (přesvědčení), religiózní i světské, Ústavní soud uzavírá, že v podmínkách sekulárního státu (čl. 2 odst. 1 Listiny) není důvodu činit mezi nimi zásadní rozdíl. Opačný závěr, vedoucí fakticky k zápovědi účinné soudní ochrany nositeli příslušného základního práva, by devalvoval obsah svobody svědomí jako takové a zároveň i dalších hodnot s ní (podle konkrétní situace) úzce spojených.
50. Zajisté, že se svoboda svědomí, víry a vyznání zcela autonomně uplatňuje jen v soukromé, možno říci i intimní oblasti. Pro případ projevu navenek, ve veřejném prostoru, ji nelze zbavit explicitně upravených (srov. čl. 16 odst. 4 Listiny) i implicitně přítomných omezení. Tak i odmítnutí povinného očkování z důvodu náboženství a víry, jež podle konkrétních okolností nelze zcela vyloučit, musí zůstat restriktivně vnímanou výjimkou, k níž již dříve Ústavní soud ze silných důvodů otevřel prostor, nikoli snad dispenzí přiznanou bez dalšího určitému náboženství či skupině osob vyznávajících určitou víru.
51. Vše vyřčené v neztenčené míře platí i tehdy, má-li se určitá osoba podrobit povinnému očkování a vznese-li (nebo je-li za ni vznesena) světskou výhradu svědomí. Je nutné zdůraznit, že výjimka ze zákonné povinnosti tu přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví, jejíž zákonnou preferenci pro daný účel aproboval Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (viz výše) a sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.). Neznamená to však, že by při splnění vysoce nastavených kritérií nemohla být výhrada světského svědomí uplatněna po právu.
52. Ačkoli Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 upozornil orgány zákonodárné moci (a v důsledku úpravy materie též podzákonnou normou i orgány moci výkonné) na neexistenci právní úpravy, jež by stanovila odpovědnost státu za případnou újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním, dosud k nápravě nedošlo. Jde přitom o úkol, jehož se ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů nelze zříci. O tom svědčí například výrok (2) rozhodnutí Ústavního soudu Slovinské republiky ze dne 12. 2. 2004 sp. zn. U-I-127/01, jenž výslovně konstatuje, že v tamním zákoně o infekčních nemocech protiústavně absentuje jak úprava práv osob, jež jsou z oprávněných důvodů zproštěny povinného očkování, tak i regulace odpovědnosti státu za škodu utrpěnou jako následek tohoto očkování.
53. Bohužel, i judikatorní praxe obecných soudů kolísá při posuzování otázky odpovědnosti za následky povinného očkování z hlediska aspektů veřejnoprávního a soukromoprávního. Za pozornost stojí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3953/2014, jenž - i při existenci zákonné úpravy ukládající povinnosti poskytovatelům zdravotních služeb při realizaci povinného očkování - dovodil, že zde poskytovatel (zdravotnické zařízení) nevykonává veřejnou moc a jeho odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze aplikované vakcinační látky (§ 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), není vyloučena zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
54. Tento nález vytyčil podmínky, jež je nezbytné učinit předmětem posouzení relevance a eventuality oprávněnosti předmětné sekulární výhrady svědomí vůči očkovací povinnosti. Prizmatem jednotlivých kroků popsaného testu dosud obecné soudy tvrzení stěžovatelů jako žalobců ve správním přezkumu neposuzovaly, a neinterpretovaly proto ustanovení čl. 15 odst. 1 Listiny v celé jeho šíři. Dosavadní hodnocení věci obecnými soudy tak trpí neúplností z hlediska všech aspektů posuzované problematiky - co do vzetí v úvahu všech tvrzení stěžovatelů i jejich posouzení, zejména z pohledu zde vyložené judikatury Ústavního soudu. Ze zamítavých rozsudků obou obecných instancí tedy vyplývá porušení čl. 15 odst. 1 Listiny, jak je ve výroku I tohoto nálezu konstatováno. Jestliže obecné soudy dostatečně nezhodnotily dopady tvrzení stěžovatelů ve světle posledně citovaného článku Listiny a ústavních garancí z něho plynoucích, znamená to současně, že argumentace soudů v odůvodnění jejich rozsudků nevyčerpala celý předmět řízení, nebyla přesvědčivá a nebyla ani v plném rozsahu přezkoumatelná. Z toho rezultuje porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (též ve výroku I konstatované), neboť řádné a transparentní odůvodnění rozhodnutí soudu je významným atributem zmíněného základního práva a současně způsobem, jímž se realizuje veřejná kontrola soudního rozhodování.
55. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení příslušných ustanovení Listiny a rozsudky obou obecných soudů jako orgánů veřejné moci zrušil.