42. V kontextu nyní posuzovaného případu Ústavní soud poznamenává, že děti mají právo se pohybovat po městě a chodit po ulici. Pokud bychom akceptovali, že již samotným umožněním pohybu po ulici rodič vystavuje dítě zvýšenému riziku a automaticky zanedbává svou povinnost náležitého dohledu, podstatně bychom tím omezili svobodu dětí a jejich schopnost pohybovat se venku. Děti by musely být zavřené doma a vycházet jen v doprovodu. Takový závěr nelze u osmiletého ani pětiletého dítěte akceptovat. Takto nastavená míra náležitého dohledu by podle Ústavního soudu byla nepřiměřená. Za prvé by nadměrně zasahovala do zvoleného způsobu výchovy dětí, tedy do rozhodnutí, co ještě v rámci výchovy a nutnosti chránit děti rodiče dětem dovolí a jakým způsobem je vedou k samostatnosti. Přitom rodiče v rámci svého práva na výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny) musí mít do značné míry svobodu volby a možnost rozhodnout se, zda budou preferovat protektivní výchovu či zda upřednostní větší rozvíjení samostatnosti u dětí. Ostatně je možné, že rozvíjení samostatnosti u dětí v důsledku povede ke zvýšení ochrany dětí, které se budou lépe a odpovědněji chovat v nebezpečných situacích. Za druhé by takto nastavená míra náležitého dohledu také negativně a nepřiměřeně zasahovala i do samotné svobody dětí, která je součástí jejich práva na soukromý život. Právě uvedené samozřejmě platí, pouze pokud nejde o nějakou mimořádnou situaci, která v daném místě a čase podstatně zvyšuje riziko přítomnosti na ulici (např. různé živelné pohromy).
43. V daném kontextu je proto třeba náležitým dohledem rozumět zajištění, že dítě bude vozovku přecházet v souladu s platnými normami a při zohlednění míry opatrnosti, jakou lze očekávat u průměrné svéprávné osoby. Pokud toto je splněno, rodič své výchovné povinnosti zcela dostál, neboť děti naučil přecházet přes silnici v souladu s právními předpisy, tedy na přechodu pro chodce, a nikoliv tak, že by na přechod pro chodce vstoupily bezprostředně před blížícím se vozidlem.
44. Obecné soudy také pochybily tím, že se vůbec skutkově nezabývaly skutečnou kompetencí třetí a čtvrté stěžovatelky. Jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury o náležitém dohledu (viz bod 38 výše), je vždy nutno posuzovat povahové vlastnosti a chování konkrétního dítěte. Zpravidla nestačí učinit pouze obecnou úvahu o schopnostech typického dítěte daného věku. Schopnosti pětiletých dětí se mohou podstatně lišit. Některé již mohou být v mnoha ohledech samostatné a jiné nikoliv. Standard náležitého dohledu se musí vždy vztahovat ke konkrétnímu dítěti, a nikoliv k typickému dítěti daného věku.
45. Vzhledem k výše uvedeným úvahám Ústavní soud uzavírá, že městský i krajský soud nedostatečně odůvodnily vznik odpovědnosti prvního stěžovatele za zranění jeho dětí, což bylo podkladem pro výrok, který je napaden touto ústavní stížností, odkazující stěžovatele v části jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadená rozhodnutí městského a krajského soudu tak nesplňují požadavky na odůvodnění kladené ústavně zakotveným právem účastníků řízení na spravedlivý proces.
46. Tímto svým výkladem odpovědnosti prvního stěžovatele za újmu vzniklou dopravní nehodou třetí a čtvrté stěžovatelce však obecné soudy porušily i právo stěžovatelů na soukromý a rodinný život. Sice se zdá, že zásah splňuje test potřebnosti, tedy druhý krok testu proporcionality (viz bod 27 výše). Pokud totiž obecné soudy nepovažovaly za dostatečné, že děti jsou při přecházení silnice chráněny obecnými pravidly zákona o silničním provozu, a požadovanou míru ochrany dětí nastavily tak vysoko, že pětileté a osmileté dítě nemohou samy přecházet silnici na přechodu pro chodce, lze se domnívat, že takovou míru ochrany nelze zajistit jinými prostředky šetrnějšími k právu na soukromý a rodinný život stěžovatelů. Avšak podle Ústavního soudu není splněn třetí krok testu proporcionality, ve kterém je nutno přistoupit k vážení protichůdných zájmů, tedy na jedné straně zvýšení ochrany dětí v důsledku pravidel, jak byla vyložena obecnými soudy, a na druhé straně intenzitu zásahu do práv stěžovatelů.
47. Podle Ústavního soudu obecné soudy svým výkladem vzniku odpovědnosti prvního stěžovatele, který obsahoval výše uvedené nedostatky, legitimnímu účelu ochrany dětí chybně přiřadily větší váhu, než kterou zamýšlel zákonodárce a která je i akceptovatelná z ústavněprávního pohledu. Ochrana dětí obecně vzato je jistě velmi silným legitimním účelem s velkou vahou. Nicméně váhu určitého legitimního zájmu je nutno vždy posuzovat v konkrétním případě s ohledem na jeho skutkové okolnosti. Relevantní otázkou vždy je, jak silně může dané opatření, které představuje zásah do základních práv, napomoci k dosažení legitimního účelu v daném konkrétním případě.
48. V nyní posuzovaném případě jsou děti, které přecházejí po přechodu, v prvé řadě chráněny pravidly přecházení vozovky v zákoně o silničním provozu. Pokud vozovku přecházejí v souladu s těmito pravidly a způsobem, jakým by tak činila průměrná svéprávná osoba, je tato ochrana již dostatečně silná. Kladení dalších požadavků na ochranu dětí nad rámec zákona absolutizuje ochranu dětí a přitom v konkrétním případě ji zvyšuje již jen velmi omezeně, totiž pouze v situacích, kdy řidič vozidla poruší své zákonné povinnosti a srazí chodce na přechodu, jak se stalo i v posuzovaném případě. Přitom povinnost rodičů chránit děti před protiprávním jednáním jiných osob je sice myslitelná, ale je možno ji aplikovat pouze za výjimečných situací (například u pouličních nepokojů). Na druhé misce vah je totiž nutno zohlednit intenzitu zásahu do základních práv stěžovatelů. Podle napadených rozhodnutí fakticky již sám silniční provoz ve městě představuje mimořádné nebezpečí, před kterým je nutno pětileté a osmileté děti chránit tím způsobem, že nemohou samy chodit po městě a přecházet vozovku. Nicméně silniční provoz není žádná neobvyklá či mimořádná událost, ale každodenní životní realita. Fakticky zakázat samostatný pohyb po městě dětem ve věku třetí a čtvrté stěžovatelky, pokud jsou schopny dodržovat zákonná pravidla pro přecházení silnice a chovat se přitom tak, jak by se chovala průměrná svéprávná osoba, je velmi citelným omezením jejich svobody, stejně jako také rodičovské odpovědnosti prvního stěžovatele a druhé stěžovatelky (viz i bod 42 výše). Při poměřování protichůdných zájmů v tomto konkrétním případě Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že zásah do práva na soukromý a rodinný život stěžovatelů, v konkrétní situaci do autonomie rodičů vychovávat své děti a starat se o ně a do svobody samotných dětí, byl nepřiměřený, a došlo tak k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
49. Ústavní soud dále poznamenává, že krajský soud rozhodnutí městského soudu poupravil v tom, že u osmileté Šárky byla odpovědnost otce opravdu snížena. Krajský soud tedy sice v odůvodnění svého rozhodnutí rozlišil míru odpovědnosti otce v případě mladší a starší dcery, tento svůj názor však následně nijak nepromítl do svých závěrů a výroku. Za současného stavu tedy není pro stěžovatele vůbec seznatelné, z jakého důvodu byli odkázáni s polovinou svých nároků na náhradu újmy, která vyplývá ze zranění Šárky, na řízení ve věcech občanskoprávních. Tedy i v tomto ohledu porušuje napadené usnesení krajského soudu právo stěžovatelů na náležité odůvodnění rozhodnutí, které je součástí jejich práva na spravedlivý proces.
50. Závěrem lze uvést, že vedlejší účastník má nepochybně pravdu v tom, že Ústavní soud musí respektovat zásadu volného hodnocení důkazů. Tato otázka však v nyní posuzované věci nevzniká. Ústavní soud shledal problém napadených rozhodnutí v jejich nedostatečné odůvodněnosti a nepřiměřeném zásahu do práva stěžovatelů na soukromý a rodinný život.
51. Ústavní soud tedy shrnuje, že rozhodnutí o vzniku odpovědnosti rodiče za to, že porušil svou povinnost ochrany dítěte, které není plně svéprávné, tím, že zanedbal náležitý dohled nad dítětem, které se pohybovalo mimo jeho přímý dohled a kontrolu, zasahuje do práva rodičů určit způsob výchovy a míru samostatnosti dětí a zároveň i do svobody samotných dětí. Jedná se tak o zásah do základního práva rodičů i dětí na respektování jejich soukromého a rodinného života. Aby tento zásah byl přípustný, musí mít zákonný podklad, sledovat legitimní účel a být ve vztahu přiměřenosti k tomuto účelu. Při posuzování přiměřenosti je nutno posoudit na jedné straně, do jaké míry požadovaný standard dohledu zvýší ochranu dětí, a na druhé straně, do jaké míry zasahuje do práv dětí a rodičů. V daném případě Ústavní soud shledal, že vztah přiměřenosti mezi legitimním účelem a zásahem do práv stěžovatelů nebyl splněn.
52. Zjištěná pochybení obecných soudů přitom Ústavní soud považuje za natolik zásadní, že shledává opodstatněnost ústavní stížnosti směřující již proti rozhodnutí trestních soudů v adhezním řízení. Ústavní soud pokládá z výše uvedených důvodů odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o nárok stěžovatelů na náhradu újmy, za natolik vadná, že představují arbitrární rozhodnutí. V nyní posuzované věci je zvlášť podstatné, že závažné nedostatky, které v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, porušují nejen právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ale i jejich právo na soukromý a rodinný život.
53. Ústavní soud opakuje, že shledal pochybení v nedostatečně odůvodněném konstatování obecných soudů, že první stěžovatel z poloviny spoluzavinil zranění třetí a čtvrté stěžovatelky. Byť tímto závěrem není občanskoprávní soud v případné civilní žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi Josefu Žákovi vázán, jde v rámci trestního řízení o konečné rozhodnutí. Občanskoprávní soud není instančně nadřazen trestním soudům. Nemůže tato rozhodnutí zrušit ani konstatovat, že odůvodnění trestních soudů jsou chybná. A proto, i kdyby civilní soud otázku spoluzavinění prvního stěžovatele posoudil odlišně, nic to nezmění na tom, že zde zůstanou pravomocná rozhodnutí trestních soudů, které shledaly, že první stěžovatel je odpovědný za vážná zranění svých dcer, a tím porušily právo stěžovatelů na soukromý a rodinný život.
54. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl, neboť shledal, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně porušila právo stěžovatelů na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona Ústavní soud zrušil výrok napadeného rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byli stěžovatelé odkázáni se svým nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a napadené usnesení Krajského soudu v Brně v části, v níž bylo zamítnuto odvolání poškozených proti výroku rozsudku městského soudu, který byl tímto nálezem zrušen.
55. Ve zbytku, tedy pokud se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí ve větším rozsahu, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. V této části je totiž zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud nespatřuje protiústavnost ve výroku městského soudu podle § 228 odst. 1 trestního řádu o tom, že obžalovaný má stěžovatelům nahradit část újmy, kterou požadovali. Ústavní soud v tomto nálezu shledal porušení základních práv stěžovatelů tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že první stěžovatel je z poloviny odpovědný za zranění svých dcer. Tato otázka byla přímým podkladem výroku rozsudku městského soudu, kterým byli stěžovatelé odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud však v tomto nálezu nijak nezpochybnil výrok rozsudku městského soudu o tom, že obžalovaný má povinnost újmu stěžovatelům nahradit. Otázkou pouze je, zda ji má nahradit z poloviny nebo více. Výrok o povinnosti obžalovaného nahradit polovinu části nároků uplatněných stěžovateli v adhezním řízení představuje částečné rozhodnutí, které v řízení před Ústavním soudem nijak zpochybněno nebylo. V této části tedy zůstává rozhodnutí městského soudu v právní moci.
56. Ústavní soud nechává na úvaze obecných soudů, jak budou po tomto kasačním rozhodnutí postupovat. Je tak na městském soudu, zda bude znovu o zbytku nároku stěžovatelů na náhradu újmy rozhodovat či zda s ohledem na to, že adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu, odkáže stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. Z pohledu procesního tedy po zásahu Ústavního soudu nemusí dojít pro stěžovatele k žádné změně. Nicméně stane se tak již způsobem ústavně souladným, neboť případné odůvodnění takového rozhodnutí obecnými soudy již bude respektovat nosné důvody tohoto nálezu Ústavního soudu.