45. K absenci intertemporálních ustanovení se Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi vyjádřil a aplikovatelnost té které úpravy založil na výkladu, jenž šetří smysl a podstatu základního práva, konkrétně práva na legitimní očekávání (viz čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. ji dovodil z pohledu ústavních kautel. Při vážení těchto principů Ústavní soud vyšel z toho, že obecné soudy musí interpretovat a aplikovat restituční zákony ve vztahu k stěžovatelům co nejvstřícněji [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), nález sp. zn. III. ÚS 555/06 ze dne 31. 1. 2007 (N 19/44 SbNU 243), nález sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)].
46. Obecné soudy v posuzované věci pochybily, neboť dostatečně nepřihlédly ke zvláštním okolnostem projednávané věci, nevypořádaly se s účinností obou úprav, navíc za situace, kdy v době rozhodování soudů prvního a druhého stupně v zákoně č. 212/2009 Sb. absentovala přechodná a rušící ustanovení. Nezabývaly se otázkou, zda stěžovatelce bude možné podle nové úpravy přiznat odškodnění, či nikoliv (z tohoto důvodu ostatně bylo řízení před soudem prvního stupně přerušeno a vyčkáno přijetí nové úpravy) a s pouhým konstatováním, že novým předpisem byla založena příslušnost Ministerstva vnitra jako správního orgánu, přičemž pravomoc soudu proto není dána, a s odkazem na pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb. věc zastavily a postoupily Ministerstvu vnitra.
47. Ústavní soud je však toho názoru, že postup podle části páté občanského soudního řádu, jehož se stěžovatelka domáhá, není v rozporu se zásadou pořadu práva. Stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, vyčerpala veškeré opravné prostředky ve správním řízení, a proto využila možnost domoci se svého práva soukromoprávní povahy tzv. pořadem práva v občanském soudním řízení. Pořadem práva je třeba rozumět postup před civilními soudy zahájený žalobou a konaný ve formách řízení sporného. U soukromoprávních věcí byla přípustnost pořadu práva pravidlem (viz Hora, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Sv. III. Reprint původního vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 283).
48. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ani samotný čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. (řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, se dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona), na něž dovolací soud v napadeném usnesení též upozorňuje, nemůže odůvodnit nový pořad práva, tj. postup podle zákona č. 212/2009 Sb. Výkladem čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. nelze dospět k jinému závěru, než že se použije pouze na řízení zahájená o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., a nikoli na řízení, která byla zahájena podle zákona č. 42/1958 Sb., jako tomu bylo v případě stěžovatelky.
49. Stěžovatelka se po celou dobu nedomáhá ničeho jiného, než projednání téže věci, o níž rozhodl správní orgán, podle části páté občanského soudního řádu, neboť má za to, že takový postup je v souladu se zákonem a že zde jsou předpoklady pro to, aby jí bylo vyhověno (správní orgány odškodnění nepřiznaly, neboť majetek neměl povahu drobného nebo osobního soukromého vlastnictví, když nesplňoval definici rodinného domu dle vyhlášky č. 57/1957 Ú. l.; k použití této vyhlášky se však negativně vyjádřil Ústavní soud), na rozdíl od nové úpravy (zákon č. 212/2009 Sb.), která ji vylučuje z okruhu osob oprávněných podat žádost o odškodnění.
50. Ústavní soud nemůže akceptovat, aby legislativní nedůslednost, jakož i nepřiměřeně dlouhé řízení před soudem prvního stupně, které trvalo čtyři roky (po dobu více než jednoho roku bylo navíc řízení přerušeno z důvodu vyčkání přijetí nové úpravy) a vyústilo v nikoli meritorní rozhodnutí, nýbrž procesní zastavení řízení, vedly, aniž by byly jednotlivé skutečnosti náležitě posouzeny a zdůvodněny a zohledněna zřejmá vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové křivdy stěžovatelky, k tomu, že stěžovatelka bude nucena uplatňovat novou, zjevně však bezúspěšnou, žádost.
51. Ústavnímu soudu nepřísluší předjímat úvahy obecných soudů, k jakým skutkovým zjištěním dospějí. Konstatuje však, že právní úvahy obecných soudů obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích postrádají jakýkoli zákonný podklad a jsou pro svou neúplnost a přepjatý formalismus rozporné s principy spravedlnosti, neboť v rozporu s restitučními principy vedou k tomu, že stěžovatelka se žádného odškodnění nedomůže, protože není oprávněnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb. Tuto naprosto zásadní a relevantní otázku však soudy zcela pominuly. Ústavní soud má za to, že zde není zákonná překážka, která by bránila obecným soudům posoudit nárok stěžovatelky podle předpisů, jichž se domáhá.
52. K restitucím nelze přistupovat příliš formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Jestliže obecné soudy svými rozhodnutími založily právní stav, na základě kterého rozhodnutí správních orgánů nemohou být podrobena přezkumu, resp. věc projednána podle části páté občanského soudního řádu podle dosavadních předpisů, a současně znemožnily stěžovatelce domoci se odškodnění, neboť podle nového předpisu není oprávněnou osobou, porušily tak základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V. Závěr
53. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).