67. Ústavní soud již v minulosti v kontextu omezování svéprávnosti kritizoval takový postup obecných soudů, který demonstruje nedostatek respektu k osobnosti účastníka řízení, včetně absence osobního zhlédnutí posuzovaného účastníka a nedoručení rozhodnutí účastníkovi. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353) Ústavní soud shledal, že nedoručením rozsudku soud porušil i základní právo stěžovatele na jeho osobnost garantované čl. 5 Listiny, neboť jeho osobnost zvoleným procesním postupem doslova ignoroval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012 (N 193/67 SbNU 319) k absenci osobního slyšení posuzované osoby a nedoručení rozsudku uvedl:
"Z tohoto postupu soudu je seznatelný zřejmý nedostatek respektu k osobnosti stěžovatelky, je z něj patrná snaha ulehčit věc ,pro dobro soudu samotného', s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatelky v kolizi. Tento cíl sledovaný obecným soudem při použití popsaného procesního postupu však nelze označit za legitimní, a tím méně šlo o sledování cíle, který by byl nezbytný pro svobodnou a demokratickou společnost, tedy ochranu základních práv jiných osob anebo ochranu veřejného zájmu. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postup soudu je v příkrém rozporu s ideami demokratické a svobodné společnosti, která je založena na respektu státní moci k základním právům jednotlivých osob. V tomto ohledu Okresní soud ... porušil vedle práva na spravedlivý proces i základní právo stěžovatelky na její osobnost garantované čl. 5 Listiny, neboť její osobnost zvoleným procesním postupem ignoroval."
68. Z judikatury ESLP vyplývá, že jedním z požadavků na řízení týkající se zbavení osobní svobody osob s duševním postižením je, že jí musí být umožněno být slyšena buď osobně, nebo, kde to je nezbytné, skrze nějakou formu zastoupení (rozsudek ESLP ve věci Winterwerp proti Nizozemsku ze dne 24. 10. 1979 č. 6301/73, § 60; či Megyeri proti Německu ze dne 12. 5. 1992 č. 13770/88, § 22). V novější judikatuře se však již objevuje povinnost přímé osobní účasti dotčené osoby na řízení, což je odůvodňováno jednak povahou řízení, kde jde o tak zásadní věc jako zbavení osobní svobody, a jednak nutností posoudit duševní stav a charakter osobnosti dotčené osoby za účelem měření její nebezpečnosti (viz rozsudek ESLP ve věci Ruiz Rivera proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 2014 č. 8300/06, § 75). Nutnost osobního vizuálního kontaktu soudce s duševně postiženou osobou, o jejíchž záležitostech se rozhoduje, ESLP zdůrazňuje i v kontextu řízení týkajících se omezení svéprávnosti, ať již v rámci čl. 6 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008 č. 44009/05, § 73), nebo čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Sýkora proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 23419/07, § 107), a odůvodňuje to tím, že daná osoba je nejen stranou řízení, ale i hlavním předmětem zkoumání soudu.
69. Tato odůvodnění plně dopadají i na nyní projednávaný případ rozhodování o omezení osobní svobody. I v tomto řízení, ve kterém se rozhoduje o tom, zda daná osoba podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách "bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy", je nutno především posoudit osobnost a duševní stav dotčeného umístěného člověka. V tomto ohledu jsou si řízení o omezení svéprávnosti a řízení o zbavení osobní svobody duševně postižených osob podobná a procesní záruky v nich musí být obdobné (tento přístup razí i judikatura ESLP - viz např. Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008 č. 44009/05, § 66). Pokud je osobní slyšení Evropským soudem pro lidská práva vyžadováno v řízení o omezení svéprávnosti z důvodu nutnosti osobního zhlédnutí posuzované osoby, je nutno to vyžadovat i v řízení o zbavení osobní svobody z důvodu duševní poruchy, neboť i tam je umístěná osoba hlavním předmětem zkoumání soudu. Rozhodnutí v obou typech řízení mají také stejně závažné dopady do základních práv. Řízení o zbavení osobní svobody může mít dokonce i větší, pokud je svéprávnost omezována v malé míře.
70. Z výše uvedeného vyplývá, že by soud v řízení o přípustnosti dalšího držení umístěného člověka ve zdravotním ústavu měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu říci svůj názor na věc. To je zároveň vhodné provést v prostředí a za podmínek, které nejsou pro danou osobu se zdravotním postižením nadmíru zatěžující. Soudce musí své chování a formu komunikace přizpůsobit zdravotnímu stavu umístěného člověka. Zpravidla bude třeba způsobem komunikace nastolit neformální atmosféru setkání. S tím souvisí i potřeba vhodně zvolit místo výslechu, kde se umístěná osoba bude cítit dobře. Pokud s ohledem na zdravotní stav umístěné osoby nebude vhodné ji převážet do budovy soudu, má soud k dispozici procesní možnosti, jak této své povinnosti dostát.
71. V době rozhodování obvodního soudu bylo možno výslech stěžovatelky provést jako úkon mimo soudní budovu podle § 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. V současné době je pro tyto účely možné použít institut jiného soudního roku podle § 18 zákona o zvláštních řízeních soudních, k čemuž přistoupil i Ústavní soud při projednávání této ústavní stížnosti. Možnost konat výslech umístěného člověka přímo ve zdravotním ústavu je provedením povinnosti přijmout přiměřené úpravy pro osoby se zdravotním postižením plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (viz bod 53 výše).
72. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že nepovažuje za úplně vhodné, že k jinému soudnímu roku je vždy povinnost pozvat všechny účastníky řízení (§ 18 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Tím je v řízení o zákonnosti dalšího držení v ústavu i zdravotní ústav (viz § 67 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). V praxi však může existovat konflikt zájmů mezi umístěnými a zdravotním ústavem a hrozí, že v přítomnosti zástupce ústavu nebude umístěný svobodně vyjadřovat svůj názor. Zákon o zvláštních řízeních soudních přitom nezná obdobu § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého v případě dětí může soud zjišťovat jejich názor bez přítomnosti dalších osob. Ústavní soud se však ústavností této otázky v jím nařízeném jiném soudním roku nezabýval, neboť seznal, že v nyní posuzovaném případu nebylo podezření, že by stěžovatelka v jiném soudním roku nevyjadřovala svobodně své názory.
73. V nyní posuzované věci však stěžovatelka v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nijak osobně vyslechnuta nebyla. Argument obvodního soudu, že stěžovatelku vyslechl již v řízení o zákonnosti převzetí do zdravotního ústavu, neobstojí. Za prvé stěžovatelka nebyla v tomto řízení vyslechnuta přímo soudem, ale vyšší soudní úřednicí. Ústavní soud se nebude nyní vyjadřovat k tomu, neboť to není předmětem ústavní stížnosti, zda výslech vyšším soudním úředníkem je v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu dostatečný. Nicméně, i pokud by výslech provedený vyšším soudním úředníkem byl ústavně konformní v řízení o zákonnosti převzetí, které je svázáno velmi krátkou lhůtu, nepostačuje to již v řízení o přípustnosti dalšího držení. Je úkolem soudce, aby se osobně seznámil s člověkem, o jehož osobní svobodě rozhoduje.
74. Za druhé v řízení o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu je nutno umístěného člověka zhlédnout a vyslechnout znovu. Předmět tohoto řízení je odlišný a závažnější oproti řízení o zákonnosti převzetí. V tomto řízení se rozhoduje o zbavení osobní svobody až na jeden rok, a nikoliv pouze o dočasném krátkodobém zbavení osobní svobody právě do rozhodnutí v řízení o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu. V době případného výslechu v rámci řízení o zákonnosti převzetí také není k dispozici klíčový důkaz - znalecký posudek, ke kterému musí mít umístěný člověk možnost se osobně vyjádřit. V neposlední řadě toto řízení se vede až několik měsíců po rozhodnutí o přípustnosti převzetí a stav umístěného člověk se v mezidobí může podstatně změnit.
75. Nutnost osobního slyšení přímo soudcem je zdůrazňována i obecnými soudy v kontextu rozhodování o omezení svéprávnosti. Lze poukázat na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2014 č. j. 26 Co 197/2014-100, kde soud dospěl k ústavně konformnímu závěru, že v řízení o omezení svéprávnosti musí posuzovaného zhlédnout soud, což má být soudce nebo senát, a nikoliv například vyšší soudní úředník. Odůvodnění krajského soudu, se kterým se Ústavní soud plně ztotožňuje a které lze analogicky vztáhnout i na rozhodování v řízení o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, bylo následovné. Výklad, že soudem je míněn soudce či senát, "je v souladu s tím, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2014 dává najevo, že je naprosto stěžejní nerozhodovat o tak závažném zásahu do svobody člověka, jakým je omezení svéprávnosti, ,od stolu', ale slyšet názor posuzovaného, popřípadě ho alespoň vidět. Jinak se totiž o osudu člověka rozhoduje na základě osobního kontaktu s ním a jinak jen na základě informací obsažených ve spise. Před vlastním rozhodnutím musí soudce vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. Je přitom třeba, aby použil takový způsob dorozumívání, který si vybere člověk, o jehož omezení svéprávnosti se jedná."
76. Vyslechnutí a zhlédnutí člověka s duševním postižením při rozhodování o omezení jeho svéprávnosti či v řízení o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu přímo soudcem též úzce souvisí s kvalitou odůvodnění konkrétního soudního rozhodnutí. Rozsáhlé studium spisového materiálu, znaleckého posudku či lékařských zpráv je časově a odborně náročné, přitom právě osobní setkání s člověkem, o němž soudce rozhoduje, někdy má pro soudce mnohem větší vypovídací hodnotu. Argumenty pro i proti dalšímu držení ve zdravotním ústavu mohou začít být jasně zřetelné právě díky tomu, že soudce uvidí dotčenou osobu "naživo". V případě, že soudce zhlédne umístěnou osobu ve zdravotním ústavu, osobně také pozná prostředí, v němž bude podle jeho rozhodnutí konkrétní člověk trávit část svého života, a to soudci umožní i posoudit, zda umístěnému pobyt v tomto prostředí prospívá.
77. Z výše uvedeného vyplývá, že tím, že obvodní soud v řízení, kde rozhodoval o tak závažné věci jako zbavení osobní svobody stěžovatelky až na jeden rok, stěžovatelku vůbec osobně nezhlédl a nedal jí možnost vyjádřit se osobně k věci, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnil, porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku tak i její právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
4. Efektivní právní zastoupení
78. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá také, že její zastoupení ustanovenou advokátkou nebylo efektivní. Ústavní soud však podotýká, že k této otázce nemá dostatek informací. Ze spisu, který má Ústavní soud k dispozici, je sice zřejmé, že se advokátka nezúčastnila jednání dne 13. 8. 2013 v Nemocnici v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do zdravotního ústavu, není však jasné, zda v tu dobu již věděla, že byla ustanovena opatrovnicí, což se stalo pouhý den předtím. Obecně lze ze spisu dovodit určitou pasivitu ustanovené advokátky a absenci efektivní komunikace mezi ní a stěžovatelkou či jejím otcem. Sama ustanovená advokátka se však k ústavní stížnosti, ač k tomu byla Ústavním soudem řádně vyzvána, nevyjádřila. Zároveň Ústavní soud nepovažoval za nutné se otázkou, zda skutečně došlo k nečinnosti ustanoveného opatrovníka, která byla obvodním soudem tolerována, což může způsobit porušení základních práv umístěného člověka [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73), bod 14], blíže zabývat, neboť rozhodnutí obvodního soudu v ústavněprávním přezkumu neobstojí již z výše uvedených důvodů. Obecně však k otázce zastoupení soudem zvoleným opatrovníkem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo dalším držení ve zdravotním ústavu Ústavní soud poznamenává následující.
79. Povinnost ustanovit umístěnému člověku opatrovníka z řad advokátů byla do občanského soudního řádu vložena novelou provedenou zákonem č. 205/2005 Sb. s účinností od 1. 8. 2005. Důvodem byla potřeba posílení procesních práv umístěného a zamezení tomu, aby zastoupení bylo pouze formální. Formálnost zastupování ustanoveným opatrovníkem Ústavní soud kritizoval již v řadě svých rozhodnutí [viz zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73), bod 14 a tam uvedené odkazy]. Ve své judikatuře také zdůraznil, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení [viz například nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012 (N 193/67 SbNU 319)]. Právní zastoupení soudem ustanoveným opatrovníkem musí být efektivní. V kontextu opatrovníka ustanoveného osobě neznámého pobytu Ústavní soud specifikoval, že úkolem ustanoveného opatrovníka je hájit zájmy zastoupeného, což "představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce." [nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)].
80. Nutnost efektivního zastoupení osob s duševním postižením zdůrazňuje ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva. Podle něj je "řádné právní zastoupení včetně kontaktu mezi právním zástupcem a stěžovatelem nezbytné, ba dokonce zásadní pro zajištění skutečné kontradiktornosti řízení a ochrany legitimních zájmů stěžovatele" (rozsudek ESLP ve věci M. S. proti Chorvatsku č. 2 ze dne 19. 2. 2015 č. 75450/12, § 155 a další rozhodnutí tam odkazované). Pokud ustanovený právní zástupce umístěnou osobu nenavštíví, nemůže v řízení účinně hájit její stanoviska a umístěná osoba ani nemůže mít prospěch z jeho právních rad ohledně daného řízení a nejvhodnějšího dalšího postupu (tamtéž, § 151). Znepokojení nad skutečností, že v řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu se někteří ustanovení opatrovníci ani s umístěným člověkem nesetkají, vyjádřil i Výbor pro lidská práva Organizace spojených národů (Závěrečná doporučení pro Českou republiku ze dne 9. 8. 2007 č. CCPR/C/CZE/CO/2, § 14).
81. Je zřejmé, že v praxi některé osoby, které jsou drženy ve zdravotních ústavech, nejsou schopny si zvolit svého zástupce pro řízení. Tak se tomu patrně stalo i v případě stěžovatelky. To samo o sobě není porušením práva na právní pomoc a možnost zvolit si svého zástupce. Toto omezení vychází z fakticity. Nicméně, tím spíše je poté třeba trvat na náležité kvalitě zastoupení soudem ustanoveným opatrovníkem, které nesmí být pouze formální.
82. Ústavní soud je tedy toho názoru, že aby byla dostatečně chráněna procesní práva umístěných osob, je nutné, aby ustanovený opatrovník důsledně hájil oprávněné zájmy osoby, kterou zastupuje. Jako úplné minimum je nutné, aby měl kontakt s osobou, kterou zastupuje. Pokud zdravotní stav dané osoby vylučuje navázání kontaktu, nezbavuje to opatrovníka povinnosti tuto osobu alespoň zhlédnout. Bez toho nelze vůbec uvažovat, že by opatrovník byl seznámen se situací umístěné osoby a zastoupení by mohlo být efektivní.
83. Ústavní soud se naopak nedomnívá, že je povinností ustanoveného opatrovníka vždy podat opravné prostředky. V rozsudku ESLP ve věci Czekalla proti Portugalsku ze dne 10. 10. 2002 č. 38830/97, na který poukazuje kolizní opatrovník stěžovatelky, ESLP rozhodoval v situaci, kdy ustanovený obhájce opravný prostředek sice podal, ale formálně chybně. Z tohoto rozsudku nijak nelze dovodit, že by ustanovený zástupce musel vždy využívat všech opravných prostředků. Zdravotní stav umístěné osoby může objektivně být takový, že pobyt ve zdravotním ústavu bude nutný pro ochranu jejího zdraví nebo života.
5. Právo na přístup k soudu
84. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo každého domáhat se svého práva u soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se právo na přístup k soudu vztahuje i na přístup k vyšším instancím, tedy na podání opravných prostředků, je-li tato možnost zakotvena v právním řádu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 64; nález sp. zn. III. ÚS 938/06 ze dne 15. 1. 2009 (N 9/52 SbNU 99) či nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599)].
85. Stěžovatelka v dané věci skrze svého opatrovníka podala odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu, avšak toto bylo odvolacím soudem odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou.
86. Tento důvod však zjevně akceptovat nelze. V době, kdy otec stěžovatelky za ni podal odvolání, byl jejím opatrovníkem, neboť tato byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Přitom opatrovník je zákonný zástupce fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům (§ 27 odst. 2 starého občanského zákoníku, který byl účinný v době podání odvolání), a jako takový byl způsobilý za ni jednat (§ 26 starého občanského zákoníku). Úkony opatrovníka stěžovatelky měly být tedy považovány za úkony samotné stěžovatelky.
87. Účastník řízení je sám oprávněn podávat odvolání, i když má svého zástupce, kterým v dané věci byla soudem ustanovená opatrovnice. Odvolání podané samotným účastníkem nelze tedy považovat za odvolání podané osobou neoprávněnou. Nelze také opomenout, že institut ustanovení advokáta jako zástupce v řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, pokud si umístěný člověk zástupce sám nezvolí, slouží k vyšší ochraně práv a zájmů umístěného a nelze jej interpretovat způsobem, který fakticky ochranu práv a zájmů umístěného snižuje a vylučuje jej z možnosti činit vlastní relevantní úkony v řízení.
88. Ústavní soud dodává, že v nyní posuzovaném případu nebyla opatrovnice stěžovatelce zvolena z důvodu nějaké kolize zájmů mezi stěžovatelkou a jejím otcem (opatrovníkem), což by za určitých okolností mohlo odůvodnit rozhodnutí soudu, že otec nemůže v daném řízení stěžovatelku zastupovat. Opatrovnice byla stěžovatelce ustanovena jen proto, že tato si sama zástupce pro řízení nezvolila a zákon přitom zastoupení povinně vyžaduje. Zároveň s otcem stěžovatelky obvodní soud patrně nejednal z toho důvodu, že jeho ustanovení opatrovníkem stěžovatelky dosud v době zahájení řízení o dalším držení ve zdravotním ústavu nenabylo účinnosti. Jakmile se tak již stalo, není pochyb o tom, že otec mohl jednat jménem stěžovatelky i v tomto řízení.
89. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti však městský soud také argumentoval, že i kdyby odvolání nebylo odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou, bylo beztak podáno opožděně. Pro posouzení opodstatněnosti tohoto argumentu je nezbytné se zabývat otázkou, zda napadený rozsudek mohl nabýt právní moci, pokud nebyl doručen stěžovatelce.
90. Rozhodnutí o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu má přímé dopady na umístěného, jenž je tímto rozhodnutím zbaven osobní svobody. Ač to zákon výslovně neupravoval a ani neupravuje, praxe vychází z toho, že tento rozsudek je třeba doručit i umístěnému osobně (viz i komentářovou literaturu: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1425). Tento názor zjevně sdílel i obvodní soud v napadeném rozsudku, neboť považoval za nutné výrokem rozhodnout, že rozsudek se stěžovatelce doručovat nebude. Vycházel tak patrně z analogie § 191c odst. 1 občanského soudního řádu v tehdejším znění, podle kterého se usnesení, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů, doručí umístěnému člověku, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje.
91. Nová právní úprava povinnosti doručit rozhodnutí o převzetí ze zákonných důvodů i umístěnému člověku (§ 79 zákona o zvláštních řízeních soudních) žádné výjimky z této povinnosti nepřipouští, a dokonce soudu přikazuje, aby učinil jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit a měl jej k dispozici. Ústavní soud je toho názoru, že tuto úpravu je nutno přiměřeně aplikovat i u rozsudku, že další držení člověka v ústavu je přípustné. Toto rozhodnutí může totiž do osobní sféry člověka mít ještě vážnější dopady, neboť jej může zbavit osobní svobody až na jeden rok, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě.
92. Otázkou však je, zda obvodní soud, který rozhodoval za účinnosti předchozí právní úpravy, byl v napadeném rozsudku oprávněn rozhodnout, že se stěžovatelce rozsudek nedoručí. V kontextu omezování svéprávnosti Ústavní soud již dovodil, že nedoručení rozsudku o omezení svéprávnosti je možné pouze výjimečně a tato zákonná možnost musí být interpretována úzce, neboť nedoručení rozsudku může být výrazem nedostatku respektu soudu k osobnosti umístěného člověka podle čl. 5 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353); nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361) a nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012 (N 193/67 SbNU 319)]. Obdobný názor o výjimečnosti nedoručení rozsudku zastává ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ESLP ve věci Sýkora proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 23419/07, § 109-110). Obdobně jako v případě osobního výslechu lze tuto judikaturu analogicky vztáhnout na řízení o zbavení osobní svobody osob pro jejich duševní poruchu. I v tomto případě může být nedoručení rozsudku výrazem nedostatku respektu soudu k osobnosti umístěného člověka podle čl. 5 Listiny.
93. Ústavní soud si je vědom, že v některých případech zdravotní stav umístěného člověka bude vylučovat jeho schopnost sám pochopit význam a obsah rozhodnutí. Nelze však připustit, aby umístěné osobě nebyla vůbec dána možnost tak učinit. Není možné člověka zbavit osobní svobody až na dobu dvanácti měsíců bez toho, aby byla vynaložena potřebná snaha mu tuto informaci sdělit. To by bylo odrazem právě zmíněného nedostatku respektu k umístěnému člověku jako subjektu práv s vlastní přirozenou důstojností (čl. 1 Listiny). Nedoručením rozsudku se umístěné osobě rovněž odpírá právo podat proti rozhodnutí opravné prostředky. Bez doručení nemá umístěný člověk informace, neví, v jakém je právním postavení, a neví, jak se bránit. Navíc tato povinnost doručení není spojena s žádnou nadměrnou nebo nepřekonatelnou zátěží na straně soudu. Občanský soudní řád pamatuje i na situace, v nichž zdravotní stav umístěné osoby jí neumožní ani příjem rozsudku potvrdit (viz § 50g odst. 6 občanského soudního řádu).
94. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost doručení rozsudku o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu nenahrazuje splnění povinnosti zajistit, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit, pokud mu jeho zdravotní stav neumožňuje plné pochopení samotného textu rozsudku. Umístěná osoba musí mít možnost se efektivně seznámit s tím, že její osobní svoboda je omezena a z jakých důvodů se tak stalo. Tato povinnost je provedením závazku přijmout přiměřené úpravy pro osoby se zdravotním postižením plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (viz bod 53 výše).
95. V nyní posuzovaném případě k nedoručení napadeného rozsudku stěžovatelce patrně (jak je uvedeno výše, rozsudek není odůvodněn) obvodní soud vedly stejné důvody jako u nepřizvání stěžovatelky k jednání. Znalec ve znaleckém posudku doručení rozsudku stěžovatelce nedoporučil, neboť by to mohlo "zhoršit její psychotické onemocnění a také proto, že její porozumění smyslu a účelu soudního rozhodnutí je velmi pochybné". Znalec však svůj závěr, že doručení rozsudku stěžovatelce, by "mohlo zhoršit její psychotické onemocnění" nijak neodůvodňuje a ani neuvádí, zda jde pouze o teoretickou možnost či zda toto zhoršení skutečně reálně hrozí. Tento závěr znalce Ústavní soud nepovažuje za dostatečný podklad pro rozhodnutí, kterým bylo tak zásadně zasaženo do práv stěžovatelky. Byť tedy takové rozhodnutí mohlo sledovat legitimní cíl (ochranu zdravotního stavu, a tedy práv samotné stěžovatelky) nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že by opatření bylo tomuto cíli přiměřené. Nebylo ani dostatečně prokázáno, že toto opatření je schopno daného cíle vůbec dosáhnout.
96. Tím, že obvodní soud rozsudek stěžovatelce nedoručil, ji fakticky zbavil možnosti se proti rozsudku bránit. Jak vyplývá ze spisového materiálu, ustanovená opatrovnice pro detenční řízení byla nečinná a se stěžovatelkou ani s jejím otcem nekomunikovala. Obvodní soud zároveň vůbec nekomunikoval ani s otcem stěžovatelky, ačkoliv věděl, že otec byl, byť dosud nepravomocně, ustanoven opatrovníkem stěžovatelky. Přitom obvodnímu soudu nic nebránilo otce stěžovatelky o jednání informovat, případně se jej nebo příslušného okresního soudu dotázat, zda jeho ustanovení opatrovníkem již nabylo účinnosti. Pokud by tak učinil, zjistil by, že se tak stalo již 12. 9. 2013, tedy téměř měsíc před konáním jednání. Přitom skutečnost, že listinu prokazující ustanovení opatrovníkem okresní soud otci stěžovatelky zaslal až s dvouměsíčním zpožděním, nelze v žádném případě interpretovat v neprospěch stěžovatelky, potažmo jejího otce.
97. Obvodní soud tedy pochybil, pokud rozsudek stěžovatelce nedoručil a jeho doručení nebylo řádné. Proto stěžovatelce lhůta k podání odvolání nepočala běžet a její odvolání podané dne 23. 12. 2013 nemohlo být podáno opožděně.
98. Všechny výše uvedené okolnosti měl městský soud vzít v potaz a pečlivě zvažovat (viz body 50-51 výše), zda jsou v detenčním řízení řádně hájeny zájmy stěžovatelky. To však městský soud neučinil, a naopak odvolání podané jejím otcem odmítl z čistě formálních důvodů, které byly zjevně mylné (viz bod 86 výše). Napadeným usnesením tak městský soud porušil právo stěžovatelky na přístup k odvolacímu soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na předmět řízení i její právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
D. Závěr
99. Ústavní soud shrnuje, že v řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Rozsudek je nutno doručit i osobně umístěnému člověku a zároveň učinit jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit.
100. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí nevyhovovala. Ústavní soud rekapituluje, že okresní soud své napadené rozhodnutí neodůvodnil a městský soud zamezil stěžovatelce v přístupu k soudu tím, že nesprávně vyložil způsob doručování v posuzované věci, a to u tak závažné věci, kdy jde o zbavení osobní svobody na jeden rok a kdy je ve hře právo tak zranitelné osoby, jako je osoba s duševním postižením. Z těchto a dalších výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil, a to pro rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
101. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, by měly zohlednit i organizační předpisy a správa justice. Jde totiž o významnou, důležitou a často náročnou rozhodovací agendu a soudcům by měly být vytvořeny náležité podmínky pro její řádné vykonávání.