Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem Hauerova 3, Opava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013, jimiž bylo rozhodnuto o vydání zajištěných nemovitostí, které byly ve vlastnictví stěžovatelky, poškozené, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Tato rozhodnutí se proto zrušují.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013. K bližšímu odůvodnění ústavní stížnosti, které bylo advokátem stěžovatelky avizováno v textu ústavní stížnosti, nedošlo.
2. Usnesením předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 bylo v trestní věci odsouzených Š. M. a R. T., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2012, rozhodnuto o zajištěných nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky tak, že podle § 81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), za použití § 80 odst. 1 trestního řádu, se zajištěné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, a to blíže specifikovaný rodinný dům a přilehlá zahrada, včetně hospodářských a jiných stavení nezapsaných v katastru nemovitostí, vydávají poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., neboť o jejím právu na tyto nemovitosti není pochyb.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 byla stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta, neboť se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci.
II.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Současně je stěžovatelka toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo rovněž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále má stěžovatelka za to, že oba soudy porušily rovněž její právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Kromě výše uvedeného tvrzení o porušení základních práv stěžovatelky je obsahem ústavní stížnosti v zásadě pouze rekapitulace námitek obsažených ve stížnosti stěžovatelky proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012.
6. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že ve stížnosti proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 stěžovatelka namítala, že pro vydání nemovitostí poškozené společnosti nebyly splněny podmínky ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť soud by nemovitosti v jejím vlastnictví mohl vydat poškozené společnosti pouze v případě, že by o právu této společnosti na tyto nemovitosti nebylo pochyb, přičemž stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "právem, o němž není pochyb", je nutno ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu rozumět především vlastnické právo k nemovitostem. O takovémto právu však podle stěžovatelky ve vztahu k poškozené společnosti v daném případě nelze hovořit. Pokud měl soud na mysli jiné než vlastnické právo, měl toto právo v napadeném usnesení specifikovat, což však dle názoru stěžovatelky neučinil, a usnesení je proto třeba považovat za nepřezkoumatelné.
7. Dále stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci namítala, že v rámci trestního stíhání jejího manžela R. T. nebylo prokázáno, že by od něj přebírala nějaké peněžní prostředky pocházející z jeho trestné činnosti a že by tyto peněžní prostředky investovala do opravy či rekonstrukce svého rodinného domu. Tato skutečnost dle stěžovatelky přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 34 T 5/2012, v němž tento soud dospěl k závěru, že nelze učinit bezpečný závěr, že by zajištěné nemovitosti pocházely z trestné činnosti. Stěžovatelka upozorňuje, že přestože žádné nové důkazy nebyly před Vrchním soudem v Olomouci provedeny, dospěl předseda senátu v předmětné věci k jinému závěru, opíraje se především o subjektivní hodnocení finanční situace stěžovatelky a situace jejích rodičů, aniž by byla jakýmikoliv důkazy vyvrácena její tvrzení o zdrojích peněžních prostředků, které na rekonstrukci nemovitostí použila.
8. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013 pak stěžovatelka namítá, že ani tento nijak nespecifikoval právo poškozené společnosti na předmětné nemovitosti, "o kterém by nebylo pochyb".
III.
9. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
10. Nejvyšší soud coby účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 26. 8. 2014 sdělil, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu; podle jeho názoru nejsou v podané ústavní stížnosti uvedeny žádné konkrétní námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, pouze se obecně odkazuje na porušení příslušných článků Listiny, případně Úmluvy. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
11. Vrchní soud v Olomouci coby účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 28. 8. 2014 uvedl, že v projednávané trestní věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 81a trestního řádu, za použití § 80 odst. 1 trestního řádu o zajištěných nemovitostech stěžovatelky, u kterých bylo na základě dokazování prokázáno, že byly pořízeny za výnos z trestné činnosti odsouzených Š. M. a R. T., a to ze zpronevěřených finančních prostředků z majetku společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., která v trestním řízení uplatnila právo na náhradu škody s návrhem, aby jí byla tato nemovitost vydána ve smyslu § 81a trestního řádu a § 80 trestního řádu. V této souvislosti pak Vrchní soud v Olomouci odkázal na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb. a rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. 6. 2001 o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (2001/500/SVV), ale i na umožnění uplatnění práv poškozeného. Z vyjádření Vrchního soudu v Olomouci dále vyplývá, že není přípustné, aby rodinní příslušníci, popřípadě i jiné osoby, profitovali nebo parazitovali na trestné činnosti, resp. na jejích výnosech. Vrchní soud upozornil, že právní úprava umožňuje odčerpat výnosy z trestné činnosti, za které byly pořízeny nemovitosti, i ve vlastnictví jiných osob, které se bezprostředně na trestné činnosti nepodílely tak, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Závěrem Vrchní soud v Olomouci navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci coby vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2014 sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění se k věci vyjádřit.
13. K ústavní stížnosti se coby vedlejší účastník vyjádřila také společnost MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., která v předchozím trestním řízení měla postavení poškozené společnosti. Společnost MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 26. 9. 2014 prostřednictvím JUDr. Dalily Pelechové, advokátky, se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava.
14. Dle vyjádření tohoto vedlejšího účastníka předmětná ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv ústavně relevantní argumentaci, jelikož se jedná o pouhou sumarizaci námitek v úrovni zákonného práva, které stěžovatelka již použila v předchozím řízení, doplněnou o výčet ustanovení zakotvujících některá základní práva.
15. V souvislosti s ústavněprávním přezkumem rozhodnutí o vydání věci dle ustanovení § 80 trestního řádu vedlejší účastník upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 408/01 (N 118/31 SbNU 73), resp. na disent v tomto znění: "...měla být podaná stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy dotčený subjekt skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci v tomto případě rozhodně nešlo. Rozhodnutí o vydání věci učiněné podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Subjektu, který tvrdí, že věc vydaná někomu jinému mu patří, nic nebrání domáhat se svých práv klasickou vlastnickou žalobou."
16. Vedlejší účastník dále zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 696/04 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná), v němž Ústavní soud uvedl: "V tomto směru je rovněž nutné zdůraznit, že usnesení o vydání věci není rozhodnutím, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému motocyklu. Rozhodnutí o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovatel má tedy možnost uplatnit svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky, kde mohou být sporné právní poměry vyřešeny definitivně." Vedlejší účastník odkazuje také na usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1514/09, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, tj. nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ve formálním pojetí nevyčerpání opravných prostředků vede zpravidla k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Materiálně nahlíženo se nevyčerpání všech dostupných opravných prostředků nemusí vztahovat toliko na hierarchické opravné prostředky, nýbrž na veškeré relevantní právní nástroje, které má stěžovatel k dispozici. I nevyčerpání těchto opravných prostředků v širším materiálním náhledu vede v judikatuře Ústavního soudu k odmítnutí ústavní stížnosti, a to podle okolností pro nepřípustnost nebo pro její zjevnou neopodstatněnost." Vedlejší účastník pak příkladem uvádí další rozhodnutí, např. usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07 nebo usnesení ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2546/08.
17. Vedlejší účastník dále zdůrazňuje, že vzhledem k charakteru vztahů plynoucích z vydání věci dle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu by bylo rozumné odkázat stěžovatelku a vedlejšího účastníka na obecné soudy, jež mohou, na rozdíl od Ústavního soudu, jejich spor vyřešit v celé šíři všech podstatných skutečností. Vedlejší účastník se ztotožňuje se závěry Ústavního soudu o nezasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení o vydání věci dle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu (a tedy i dle ustanovení § 81a trestního řádu) a v tuto chvíli považuje předmětnou ústavní stížnost za předčasnou.
18. Vedlejší účastník se vyjádřil také k argumentaci stěžovatelky obsažené ve stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje. Tyto argumenty považuje vedlejší účastník za nesprávné a zřetelně podústavní. Pokud stěžovatelka vytýkala Vrchnímu soudu v Olomouci to, že rozhodl o vydání věci, ačkoliv Krajský soud v Ostravě byl v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 34 T 5/2012 jiného názoru, upozorňuje vedlejší účastník, že Krajský soud v Ostravě nerozhodl o návrhu na vydání věci, což samo o sobě bylo nesprávným procesním postupem, jelikož se zamítavým výrokem nevypořádal s konkrétním návrhem strany sporu (státního zástupce) i poškozené společnosti (vedlejšího účastníka). Názor krajského soudu je obsažen pouze v meritorním rozsudku, a jak správně uvedl vrchní soud mimo jiné i v rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozsudku, krajský soud si protiřečil ve svých závěrech o použití zpronevěřených finančních prostředků.
19. Pokud jde o otázku "práva na věc, o němž není pochyb", byl podle vedlejšího účastníka tento pojem zákonodárcem bezpochyby definován poměrně široce právě proto, aby pod něj mohla být subsumována široká škála případů a aby nedošlo vzhledem k omezení použití analogie v trestním právu k zjevně nespravedlivým rozhodnutím. Právě z těchto důvodů tedy tento pojem nebyl zúžen např. termínem "věcné právo".
20. Vedlejší účastník shrnuje, že rozhodnutí vrchního soudu je dle jeho názoru chvályhodným zohledněním skutečného stavu věci a poskytlo vedlejšímu účastníkovi alespoň částečnou ochranu jeho vlastnického práva, které bylo hrubě porušeno chováním odsouzených (mimo jiné manžela stěžovatelky, který za zpronevěřené prostředky přestavěl předmětné nemovitosti). Trvání na formálně právním režimu nemovitosti a nezohlednění zneužití finančních prostředků vedlejšího účastníka řízení by naopak mohlo představovat zásah do ústavních práv vedlejšího účastníka řízení, kterému by nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnického práva ani v tak očividné situaci, kdy jemu zpronevěřené prostředky beztrestně užívají třetí osoby - mimo jiné stěžovatelka. Napadeným rozhodnutím proto nelze z hlediska zachování konkordance ochrany vlastnického práva stěžovatelky a vedlejšího účastníka nic vyčítat, a naopak jsou ukázkou citlivého rozhodování o ochraně poškozeného v trestním řízení a naplňování neurčitého pojmu "právo na věc".
21. Pro úplnost vedlejší účastník řízení připomíná, že Ústavní soud vydal nález sp. zn. I. ÚS 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317), jímž vyhověl ústavní stížnosti vedlejšího účastníka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 34/2013-11 ze dne 21. 11. 2013, kterým Nejvyšší soud zrušil opravný výrok Vrchního soudu týkající se právě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, které stěžovatelka napadá v ústavní stížnosti. Ústavní soud v tomto případě rozhodoval primárně o procesní otázce, při této příležitosti si ovšem vyžádal celý trestní spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 5/2012. Ústavní soud se tak již seznámil s oběma napadenými rozhodnutími a lze předpokládat, že je shledal ústavně konformními, když naopak nelze předpokládat, že by Ústavní soud při rozhodování o stížnosti vedlejšího účastníka přehlédl protiústavní charakter napadených rozhodnutí a rozhodl by o zrušení rozhodnutí, jež by paradoxně chránilo vlastnické právo nynější stěžovatelky a odstraňovalo porušení jejího ústavně zaručeného práva. I z tohoto důvodu se vedlejší účastník řízení domnívá, že předmětná otázka již byla Ústavním soudem alespoň částečně posouzena. Vzhledem ke shora uvedenému vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
22. S ohledem na obsah vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice. Ústavní soud zaslal dne 3. 10. 2014 k replice advokátovi stěžovatelky vyjádření Vrchního soudu v Olomouci coby účastníka řízení a společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., coby vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka však možnosti repliky k zaslaným vyjádřením nevyužila.
IV.
23. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 5/2012, z něhož zjistil následující skutečnosti podstatné pro posouzení ústavní stížnosti.
24. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 11. 10. 2012 sp. zn. 34 T 5/2012 tak, že Š. M. uznal vinnou spácháním zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a R. T. (manžela stěžovatelky) uznal krajský soud vinným spácháním návodu k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry dle § 24 odst. 1 písm. b) k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost spočívala (zjednodušeně řečeno) v tom, že R. T. jako návodce přiměl Š. M., která pracovala u poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., jako účetní a měla přístup k finančním prostředkům této společnosti, aby postupně v období od 31. 7. 2008 do 8. 12. 2011 zpronevěřila finanční prostředky této společnosti ve výši celkem 16 670 000 Kč a všechny je předala R. T.
25. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl dne 27. 3. 2012 v této trestní věci ještě v přípravném řízení podle § 79d odst. 1 trestního řádu o zajištění předmětných nemovitostí, neboť v přípravném řízení zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.
26. Rodinný dům, který je předmětem zajištění, nabyla stěžovatelka darem od svého otce na základě darovací smlouvy ze dne 24. 11. 2008. Ze zpráv státních a jiných orgánů, z odborných vyjádření, faktur, paragonů, dodacích listů, poznámek obžalovaného T. a stěžovatelky a dalších listin krajský soud zjistil, že nezaměstnaní manželé T. pobírající sociální dávky a dávky státní sociální podpory zahájili v roce 2008 rozsáhlou a mimořádně nákladnou rekonstrukci. Rodinný dům byl prakticky od základů přestavěn (nová střecha, zateplení, fasáda, omítky, nové rozvody vody a elektřiny, nová okna, nové dveře, nové obklady, nová dlažba, nové podlahy, nová kuchyň, nové schodiště, instalace kamerového systému, celý pozemek byl nově oplocen, opatřen kovovou bránou, byly provedeny zahradní úpravy apod.) Jen dle listinných materiálů manželé investovali do rekonstrukce částku ve výši 3 696 583 Kč v hotovosti, přičemž ze zajištěných materiálů vyplývá, že nad rámec doklady doložených výdajů měli se stavebními pracemi další výdaje, neboť řadě osob platili tzv. "na ruku" a bez dokladů. Z protokolu o domovní prohlídce předmětné nemovitosti a související fotodokumentace vyplývá, že z původní stavby rodinného domu zbylo toliko nosné zdivo. Z fotografií domu před rekonstrukcí je zřejmé rozsáhlé podmáčení domu, poškození fasády, oken, svodů a celkově zanedbaný stav nemovitosti. Odborným vyjádřením realitní kanceláře byla aktuální tržní hodnota domu stanovena na částku 3 000 000 Kč, tedy na částku nižší, než je zajištěnými doklady a fotodokumentací zadokumentovaný rozsah investic ze zpronevěřených peněz. Cena domu před zahájením rekonstrukce byla realitní kanceláří odhadnuta jako třetinová.
27. Součástí spisového materiálu jsou i originály faktur, pokladních dokladů a dodacích listů o nákupech nábytku, elektroniky a dalšího vybavení tohoto domu, a to v řádech stovek tisíc korun. Dne 5. 10. 2009 uzavřeli manželé T. smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění manželů, dle které přešlo do výlučného vlastnictví stěžovatelky veškeré jmění, které manželé nabyli za trvání manželství. Dle seznamu tohoto majetku se lze přitom důvodně domnívat, že šlo o věci nakoupené z výnosů z trestné činnosti. V období let 2009 a 2010 obžalovaný T. a stěžovatelka také nakoupili celkem pět automobilů, přičemž za každý z nich zaplatili v hotovosti částku v rozmezí 180 000 Kč až 360 000 Kč.
28. Pokud jde přitom o finanční situaci stěžovatelky a jejího manžela, obžalovaného T., z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla dlouhodobě nezaměstnaná (od roku 1999) a od roku 2007 jí byl vyplácen příspěvek na živobytí. Rodina T. byla úřady vyhodnocena jako sociálně potřebná. Oba manželé měli z období před zahájením trestné činnosti řadu dluhů po splatnosti, exekucí a byla jim promíjena penále. Jednalo se o dluhy z úvěrů, pojistek, poskytování telekomunikačních služeb, zdravotního pojištění, na nákladech trestního řízení apod. Manželé si opakovaně brali půjčky, dlužili na zdravotním pojištění, nebyli schopni platit dluhy ani v řádech tisícikorun a žili ze sociálních dávek a dávek státní sociální podpory. Obžalovanému T. nebyla v roce 2005 přiznána podpora v nezaměstnanosti, protože v posledních třech letech před podáním žádosti pracoval pouhé dva měsíce.
29. V souvislosti se zajištěnými nemovitostmi státní zástupce navrhl, aby zajištěný rodinný dům a související pozemky soud ve smyslu § 81a trestního řádu vydal poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. Krajský soud však pro tento návrh neshledal žádné důvody. Pokud by k tomuto postupu soud podmínky neshledal, navrhl státní zástupce, aby bylo rozhodnuto o zabrání nemovitostí, neboť se jednoznačně jedná o výnosy z trestné činnosti, ale nemovitosti nepatří obžalovanému T., a jejich propadnutí proto nepřipadá v úvahu. Státní zástupce ve smyslu § 230 odst. 2 trestního řádu dále navrhl, pokud by soud dospěl k závěru, že potřebuje k rozhodnutí o tomto ochranném opatření provést ještě další dokazování, aby soud toto rozhodnutí vyhradil k veřejnému zasedání, když má za to, že s vlastníkem nemovitosti nebylo v hlavním líčení náležitě jednáno jako se zúčastněnou osobou. Ani tyto návrhy však nebyly krajským soudem shledány v souladu se zákonem.
30. Zmocněnkyně poškozené společnosti navrhla, aby zajištěné nemovitosti ve vlastnictví manželky obžalovaného T. (stěžovatelky) byly vydány poškozené společnosti, neboť z průběhu hlavního líčení je dle ní patrné, že podstatná část zpronevěřených finančních prostředků byla použita v předmětné nemovitosti, jelikož ani obžalovaný, jeho manželka, či rodina neměli finanční prostředky, aby mohli hradit provedenou nákladnou rekonstrukci, když po celou dobu pobírali dávky státní sociální podpory a nebyli s to zaplatit ani drobné platby a dluhy.
31. Krajský soud však dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro předání zajištěných nemovitostí poškozené společnosti ani pro zabrání těchto nemovitostí. Tento svůj postup krajský soud zdůvodnil tím, že vlastníkem těchto nemovitostí byla a je manželka obžalovaného (stěžovatelka), která v souvislosti s projednávanou trestní věcí nebyla odsouzena ani obviněna. Dle krajského soudu nebylo možno učinit bezpečný závěr, že by tyto nemovitosti pocházely z trestné činnosti, resp. že by byly nabyty za jiné věci získané trestným činem zpronevěry či jejího návodu, když podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by od svého manžela (obžalovaného T.) přebírala peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti a tyto investovala do opravy či rekonstrukce svého rodinného domu, a to přesto, že bylo prokázáno, že do rekonstrukce nemovitostí bylo investováno nejméně 3 696 583 Kč.
V.
32. Následně ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci dne 15. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012.
33. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že státní zástupce v rámci odvolání namítal, že zajištěnou nemovitost je třeba jednoznačně hodnotit jako výnos z trestné činnosti, protože rozsah investic ze zpronevěřených peněz převyšuje faktickou cenu této nemovitosti, a její hodnota je tedy plně tvořena výnosy z trestné činnosti. Z provedeného dokazování je dle názoru státního zástupce zřejmé, že ani stěžovatelka, ani obžalovaný T. si na tak nákladnou rekonstrukci nemohli vydělat. Spolehlivě tak bylo prokázáno, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti, přičemž právní titul jejího nabytí v daném případě není rozhodný, jelikož stěžovatelka darem získala nemovitost fakticky kvalitativně zcela odlišnou, jejíž totožnost s tou současnou je jen formálně právní. Státní zástupce zdůraznil, že s ohledem na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu je nepřípustné, aby rodinní příslušníci či jiné osoby z trestné činnosti profitovali, zvláště vzhledem k okolnostem případu, kdy z výnosů trestné činnosti celá rodina T. více než tři roky žila a ze zpronevěřených prostředků předmětnou nemovitost prakticky nově postavila. Státní zástupce v rámci odvolání také upozornil, že stěžovatelka se sice snažila doložit údajné finanční zdroje, avšak ty jsou buď zcela nevěrohodné, nebo jsou předmětem trestního stíhání pro podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti. V této souvislosti poukázal na smlouvu o půjčce ve výši 2,5 mil. Kč, kterou si stěžovatelka měla vzít od svých rodičů. Tato smlouva však při domovní prohlídce nebyla nalezena, ačkoliv si stěžovatelka pečlivě schovávala veškeré doklady o nákupech i drobných věcí. Vzhledem k tomu, že tato smlouva měla být uzavřena 7. 1. 2009, nelze přehlédnout, že ve smlouvě o vypořádání společného jmění manželů T. ze dne 5. 10. 2009 o ní není ani zmínka, přičemž by musela být do takového vypořádání zahrnuta. Rovněž také finanční šetření rodičů stěžovatelky spolehlivě vylučuje, že by vůbec byli schopni takovou půjčku poskytnout, když byli opakovaně evidováni na úřadě práce a jejich případné příjmy byly velmi nízké.
34. Soudu prvního stupně státní zástupce v odvolání vytkl, že přestože o těchto skutečnostech věděl, o zajištěné nemovitosti nerozhodl, a to ani na základě návrhu státního zástupce u hlavního líčení, ani na základě návrhu zmocněnkyně poškozené společnosti. Přitom by tímto postupem došlo dle státního zástupce alespoň k částečné náhradě způsobené škody. Pokud soud s tímto postupem nesouhlasil, měl rozhodnout o zabrání věci. Soud prvního stupně však o těchto návrzích jak naložit se zajištěnou nemovitostí nijak nerozhodl, a nevyřešil tak fakt přetrvávajícího zajištění.
35. S těmito námitkami se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně o nemovitostech mohl rozhodnout již v průběhu řízení, a to podle výsledků dokazování, které jsou jednoznačné a jsou rozvedeny již v odůvodnění napadeného rozsudku. Upozornil, že v tomto směru je odůvodnění rozhodnutí krajského soudu poněkud rozporuplné, neboť na jedné straně soud prvního stupně správně uzavřel, že předmětné nemovitosti byly kompletně zrekonstruované z finančních prostředků získaných z trestné činnosti, ale na druhé straně neshledal zákonné podmínky, aby o těchto zajištěných nemovitostech jakkoliv rozhodl.
36. Dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že nepřichází v úvahu uložení trestu propadnutí věci, neboť předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví odsouzeného T., ale jeho manželky (stěžovatelky). Stejně tak za dané procesní situace nelze uvažovat ani o uložení ochranného opatření zabrání věci, neboť do doby rozhodování odvolacího soudu nebylo stěžovatelce umožněno uplatnění práv ve smyslu § 42 trestního řádu jako zúčastněné osobě a stejně tak nebylo soudem prvního stupně ani rozhodnuto podle § 230 odst. 2 trestního řádu, že by si vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání. Zároveň, pokud by však bylo rozhodnuto ochranným opatřením o zabrání věci, stává se dle § 104 odst. 1 trestního zákoníku vlastníkem takové věci stát, což by bylo v rozporu s ustanovením § 46 trestního řádu, a to s plnou možností uplatnění práv poškozené společnosti.
37. Také dle názoru odvolacího soudu z výsledku dokazování spolehlivě vyplynulo, že původní nemovitost, kterou stěžovatelka dostala darem, byla z finančních prostředků z trestné činnosti jejího manžela zrekonstruována v takové míře, že z původní nemovitosti zůstaly jen obvodové zdi. Ze zpronevěřených peněz bylo přitom do nemovitosti investováno nejméně 3,7 mil. Kč, přičemž aktuální hodnota nemovitosti se pohybuje okolo 3 mil. Kč. Dle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že současná nemovitost je s původní nemovitostí totožná jen z formálně právního hlediska, ale fakticky se jedná o zcela jinou nemovitost, která byla celá pořízena z finančních prostředků získaných z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že o předmětné zajištěné nemovitosti nebylo možno rozhodnout v meritorním rozhodnutí při rozhodování o podaných odvoláních, vyhradil si vrchní soud toto rozhodnutí k samostatnému rozhodnutí.
VI.
38. Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, které stěžovatelka napadá v ústavní stížnosti, rozhodl o zajištěných nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky tak, že podle § 81a trestního řádu, za použití § 80 odst. 1 trestního řádu, se zajištěné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, a to blíže specifikovaný rodinný dům a přilehlá zahrada, včetně hospodářských a jiných stavení nezapsaných v katastru nemovitostí, vydávají poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., neboť o jejím právu na tyto nemovitosti není pochyb.
39. V odůvodnění napadeného usnesení pak vrchní soud podrobně rekapituluje výsledky provedeného dokazování, které již byly přiblíženy pod body IV a V tohoto usnesení (finanční situace stěžovatelky a jejího manžela, finanční situace rodičů stěžovatelky, okolnosti rekonstrukce). Na tuto rekonstrukci, jakož i zařízení nemovitosti byly přitom podle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu použity finanční prostředky zpronevěřené poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., když aktuální hodnota předmětné nemovitosti je tvořena výhradně těmito investicemi, které byly přitom ještě vyšší (3 696 583 Kč) než je vlastní současná tržní hodnota nemovitosti (3 000 000 Kč). Původní nemovitost, kterou darem od svého otce nabyla stěžovatelka, byla fakticky kvalitativně zcela odlišnou nemovitostí, tudíž současně zajištěná nemovitost je pouze z formálně právního hlediska shodná s tou původní.
40. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění tohoto usnesení následně uzavřel, že společnost MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., má právo na nemovitost označenou ve výroku usnesení, jelikož byla v podstatě pořízena z jejích finančních prostředků, které jí byly zpronevěřeny, a taktéž toto právo prostřednictvím své zmocněnkyně uplatnila a navrhla, aby jí byla tato nemovitost vydána ve smyslu ustanovení § 81a trestního řádu. Nemovitosti přitom pro další řízení již nebylo třeba, neboť věc byla pravomocně skončená a nepřicházelo v úvahu její propadnutí, neboť nebyla ve vlastnictví ve věci stíhaných pachatelů a v úvahu nepřicházelo ani její zabrání. Vrchní soud konstatoval, že takový postup je nejen v souladu s Úmluvou o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb. a s rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 26. 6. 2001 (2001/500/SVV) o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, ale i umožněním plného uplatnění práv poškozené společnosti, o jejímž právu na předmětnou nemovitost není pochyb, jak vyplynulo z provedeného dokazování.
VII.
41. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 11 Tvo 5/2013, které stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti také napadá, byla stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta, neboť se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci.
42. Nejvyšší soud doplnil, že pro závěr, že jde o "... právo, o kterém není pochyb" je podstatné zjištění věcných důvodů zakládajících nepopiratelnost práva poškozeného k věci, v daném případě k věci nemovité. Ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu rovněž zjevně neobsahuje vymezení, o jaké právo k věci se má jednat, ale klade důraz na nepochybnost práva k věci, a tedy na věcné zdůvodnění takového práva. I když stěžovatelka získala danou nemovitost darem od svých rodičů, a tedy nikoliv v souvislosti s trestnou činností obviněných, byla hodnota této nemovitosti v době darovací smlouvy stanovena na 1 mil. Kč. Až následně došlo k jejímu kompletnímu přebudování, a to výhradně z peněž získaných trestnou činností na úkor poškozené společnosti. Fakticky tak došlo k pořízení nové nemovitosti, přičemž o rozsáhlosti rekonstrukce svědčí investovaná částka, která nedosahuje ani aktuální hodnoty nemovitosti.
43. Nemovitost je výnosem z trestné činnosti, jestliže byla získána trestným činem nebo byla nabyta za jiné věci získané trestným činem - v posuzovaném případě za peníze získané zpronevěrou finančních prostředků společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. V této souvislosti také Nejvyšší soud poukázal na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., která v článku 1 definuje výnos jako pojem označující všechny ekonomické výhody pocházející z trestných činů. Tato výhoda může spočívat ve veškerém majetku, což zahrnuje majetek jakéhokoli charakteru, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý a rovněž právní dokumenty nebo nástroje prokazující oprávnění nebo zájem na takovém majetku.
44. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že předmětná nemovitost byla prakticky nově postavena, a její hodnota je tak tvořena čistě výnosy pocházejícími z trestné činnosti, přičemž konstatoval, že předmětnou nemovitost je možno označit za výnos z trestné činnosti, neboť byla pořízena za zpronevěřené peníze na úkor poškozené společnosti.
VIII.
45. Následně se poškozená společnost domáhala u Katastrálního pracoviště Opava provedení zápisu změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Katastrální pracoviště Opava poškozené společnosti sdělilo, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 nelze považovat za podklad k provedení zápisu změny vlastnického práva záznamem, neboť výrok usnesení neobsahuje určení, jaké právo náleží poškozené společnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o. Dále katastrální pracoviště upozornilo na nesprávný způsob označení vybraných nemovitostí. Poškozená společnost tak požádala Vrchní soud v Olomouci o opravu chyb v jeho rozhodnutí, což vrchní soud svým opravným usnesením učinil.
46. Usnesením sp. zn. 4 To 62/2012 ze dne 26. 9. 2013 rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 131 odst. 1 trestního řádu per analogiam, za použití § 138 trestního řádu se opravují písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti ve výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, kde se za text "(zastavěná plocha a nádvoří)" vkládá "pozemek parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří)", dále místo "přilehlá zahrada na" má správně být uvedeno "přilehlý pozemek" a konečně se za slovo "vydávají" vkládají slova "do vlastnictví".
47. Proti tomuto usnesení si k Nejvyššímu soudu následně podala stížnost stěžovatelka. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11 rozhodl tak, že podle ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 zrušil. K tomu přistoupil z toho důvodu, že podle jeho právního názoru nelze na předmětnou situaci aplikovat ustanovení § 131 odst. 1 trestního řádu, podle nějž může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoliv opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a v jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, jestliže usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 vyhlášeno nebylo.
48. Proti tomuto rozhodnutí si poškozená společnost podala ústavní stížnost. O ústavní stížnosti poškozené společnosti rozhodl Ústavní soud nálezem vyhlášeným dne 28. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 835/14 tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11 zrušil pro porušení práva poškozené společnosti na spravedlivý proces a vlastnického práva z důvodu nepřiléhavosti argumentace Nejvyššího soudu a jeho přepjatého formalismu.
49. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že opravné rozhodnutí o opravě chyb nemá samostatně žádný význam a je v podstatě pouhým technickým doplňkem opravovaného rozhodnutí. Není tedy dán žádný důvod, proč by ve věci neměla být přípustná analogie, když navíc Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již dříve aproboval analogické užití § 131 odst. 1 trestního řádu i na opravy trestních příkazů, byť trestní příkaz zjevně také patří mezi rozhodnutí, u kterých nedochází k jejich vyhlášení a kterými může být zasahováno do ústavně zaručených práv osob.
IX.
50. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, přezkoumal postup obecných soudů, zohlednil vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem opodstatněným.