53. Ze zásady presumpce neviny se odvíjí i princip rozhodování in dubio pro reo (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 27. 9. 2007 ve věci Vassilios Stavropoulos proti Řecku, č. 35522/04, § 39), tedy zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) a judikaturu ESLP citovanou v bodě 53].
54. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine trestního řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
55. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
56. K závažným pochybením porušujícím presumpci neviny došlo poprvé v úvahách odvolacího soudu v napadeném usnesení ze dne 6. 10. 2013 (srov. bod 5 tohoto nálezu), na které na tomto místě musí Ústavní soud poukázat. Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud sám provedl vlastní hodnocení důkazů, dle kterého byl přímý důkaz svědeckou výpovědí poškozené podepřen dalšími nepřímými důkazy, tj. svědeckými výpověďmi, pachovou stopou z místa činu, jakož i tím, že stěžovatel pracoval nedaleko místa činu a měl sklon k násilné trestné činnosti. Samotnou svědeckou výpověď poškozené shledal odvolací soud na rozdíl od obvodního soudu věrohodnou a jasně usvědčující stěžovatele, aniž však poškozenou sám vyslechl.
57. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, pokud obecný soud vyvozuje skutkové závěry taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Tak okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného, a porušuje tím jeho právo na nestranný soud.
58. Odvolací soud uvedl jako podpůrný argument závěru o vině stěžovatele to, že s ohledem na informace obsažené v opisu z evidence Rejstříku trestů má mít stěžovatel "sklon k násilné trestné činnosti". Ústavní soud se nejprve seznámil s opisem z evidence Rejstříku trestů stěžovatele, aby sám zjistil, na základě jakých záznamů odvolací soud dospěl k tak závažnému závěru, že určitá osoba má mít skon k násilné trestné činnosti. Odvolací soud k tomuto hodnocení dospěl na základě tří odsouzení z typově poměrně méně závažné trestné činnosti (zejména proti zdraví a hrubě narušující občanské soužití), přičemž naposledy byl stěžovatel pro trestný čin odsouzen v roce 2008 a zkušební doba podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pro tento trestný čin uplynula v roce 2010, kdy bylo taktéž vysloveno, že se osvědčil.
59. Již z toho je zřejmé, že pro odvolací soud měla při hodnocení osoby stěžovatele a při úvahách o jeho charakteru skutečnost, že se stěžovatel osvědčil, jenom zanedbatelný význam, jelikož ji nijak nezohlednil v uvedeném konstatování. Pro posouzení ústavní stížnosti, tedy konkrétně otázky, zdali došlo k porušení základních práv stěžovatele, má však daleko větší význam to, že na základě určitého "sklonu k násilné trestné činnosti", který odvolací soud připsal stěžovateli na základě těchto již zahlazených odsouzení, tento soud dále dovodil, že přítomnost násilnického sklonu v konečném důsledku vedla k uzavření důkazní situace a k celkovému závěru o vině stěžovatele.
60. V posuzovaném případě má však tvrzená skutečnost, že stěžovatel má mít sklon k násilné trestné činnosti, byť by takový sklon byl doložen i objektivnějším a kvalifikovanějším způsobem nežli nahlédnutím do opisu z evidence Rejstříku trestů, naprosto nulovou vypovídací hodnotu pro zjištění, zdali tato osoba byla v inkriminovaném čase přítomna na místě činu a trestného činu se skutečně dopustila. Prokázanou minulou trestnou činnost totiž jistě nelze pokládat za důkaz spáchání nového trestného činu.
61. Taková úvaha odvolacího soudu nejenom posiluje závěr Ústavního soudu o tom, že obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele nezákonným způsobem, nýbrž dle Ústavního soudu taktéž svědčí o zaujatosti odvolacího soudu vůči osobě stěžovatele, a tím eroduje princip nestrannosti soudu jako jednoho ze základních atributů práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
62. Nad rámec řečeného Ústavní soud v obecné rovině dodává, že je zapotřebí přísně rozlišit hodnocení osoby obviněného při posuzování otázky viny za stíhaný skutek a při ukládání trestu. Kupříkladu v jurisdikcích angloamerické právní kultury se procesně rozlišuje fáze dokazování, ve které se posuzuje pouze otázka viny za skutek, po které v případě shledání obžalovaného vinným následuje fáze ukládání trestu. Určité významné aspekty, které si vyslechne a zohledňuje soudce při ukládání trestu, jako zejména předchozí odsouzení obžalovaného, jeho rodinné zázemí, pracovní návyky atp. totiž nemohou být prezentovány ve fázi rozhodování o vině za skutek, jelikož by mohly mít negativní dopad na nestrannost a nezaujatost posuzovatele faktu, kterým je typicky laický sbor porotců. Rozdílně probíhá trestní řízení soudní v jurisdikcích evropské kontinentální tradice, kam patří také české trestní řízení. Hlavní líčení je jedna soustavná a ideálně nepřerušená fáze trestního řízení, které výsledkem je rozhodnutí o vině, a při shledání obžalovaného vinným taktéž o trestu. O otázkách skutkových i právních, viny i trestu najednou rozhoduje typicky panel složený z profesionálního předsedy senátu a dvou laických přísedících. V přezkumných instancích rozhodují pouze soudci z povolání.
63. Je to právě profesionální prvek, který má dle obecného povědomí taktéž bránit určité předpojatosti při posuzování jednotlivých důkazů a okolností případu. Proto je v českém trestním řízení přípustné a celkem běžné, když má soud k dispozici co nejširší škálu informací o obžalovaném a může v hlavním líčení rozhodovat o otázce viny i trestu současně. Jak ale ukazuje posuzovaný případ, samotná profesionalita soudců nebrání tomu, aby došlo k závažnému pochybení co do posouzení relevance charakterového rysu pro podporu závěru o spáchání skutku obžalovaným. Zde konkrétně odvolací soud explicite vzal "sklon k násilí", neboli určitou násilnou predispozici stěžovatele v potaz při řešení otázky, zda se obžalovaný nacházel na místě činu v inkriminovaném čase a čin spáchal, a proto Ústavnímu soudu nezbývalo než na tuto problematiku při dokazování poukázat.
64. Ústavní soud na druhé straně nezpochybňuje oprávnění obecných soudů použít razantnější dikci při hodnocení osoby obviněného, zejména pokud při páchání závažné trestné činnosti projevil mimořádné opovržení, bezohlednost a neúctu k nejdůležitějším hodnotám sdíleným naší společností, a to zvláště když jde o obviněného, který byl již v minulosti pravomocně odsouzen.
65. Může se tak dít výhradně při úvahách vedoucích obecné soudy k uložení přiměřeného trestu, kde mají tyto přísné hodnotící úsudky místo jako káravé poselství státní moci směrem k odsouzenému i k širší veřejnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)], nikoliv však již při řešení otázky, zda vůbec spáchal skutek, který mu je v obžalobě kladen za vinu. I odborná literatura, odkazujíc přitom na judikaturu ESLP (konkrétně na rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2002 ve věci Böhmer proti Německu, č. 37568/97), ostatně konstatuje, že "recidivista si zaslouží přísnější trest pro svůj nový trestný čin, ale nezaslouží si, aby na něj soudy předem hleděly jako na (pravděpodobně) vinného. Porušením presumpce neviny tak například je, pokud soud zamítne žádost o podmíněné propuštění proto, že si je ‚jist‘, že se odsouzený dopustil dalšího trestného činu, ‚jen‘ za něj zatím nebyl odsouzen." (Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 328)
66. Ústavní soud dále vytýká odvolacímu soudu, že na základě nevhodných úvah dospěl k ústavně nekonformnímu závěru o tom, že vina stěžovatele "je absolutně jasná". Učinil tak ve fázi přezkumného řízení, po kterém již na základě samotné dikce trestního řádu mělo následovat řízení před soudem prvního stupně, které teprve po opětovném projednání a posouzení věci mohlo zákonně dospět k závěru o vině stěžovatele. K rozhodnutí o vině musí soudy dospět zákonným způsobem a v té fázi řízení, v níž jsou k tomu zákonem povolány.
67. Odvolací soud de facto rozhodl o vině stěžovatele, jakkoli byl procesně nucen věc usnesením vrátit soudu prvního stupně, čímž nicméně předjímal závěr řízení, byť k tomu v dané fázi nebyl povolán. Tímto postupem nerespektoval pořad práva a kompetence soudu prvního stupně poté, co mu je věc vrácena k opětovnému projednání a rozhodnutí. Přitom právě a pouze soud prvního stupně mohl za dané procesní situace jako jediný prokázat vinu zákonným způsobem.
68. Explicitní výrok o "absolutně jasné" vině stěžovatele předtím, než byla vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu, a to zcela mimo rámec pravidel pro řízení o opravném prostředku, je v přímém rozporu s principem presumpce neviny, jak ho judikatorně vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva.
69. Byť Nejvyšší soud v dovolacím řízení sám shledal, že citovaná věta byla nadbytečná a nevhodná, spokojil se s tím, že odvolací soud poukázal na to, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, dále vymezil rozsah těchto okolností, a tím jednoznačně upozornil soud prvního stupně na nedostatky v jeho rozsudku, čímž měl dle Nejvyššího soudu dostát svým zákonným pravomocím v odvolacím řízení. Ústavní soud se však s takovým výkladem nemůže spokojit. Tento výrok odvolacího soudu není jenom nadbytečný přívěsek jinak bezvadné argumentace, nýbrž je dle Ústavního soudu základní úvahou odvolacího soudu, která se jako pomyslná nit odvíjí celým odůvodněním a vede k ústavně zcela závadnému závěru v poslední větě.
70. Povinnosti prokázat vinu obviněného nade vši pochybnost, taktéž plynoucí z principu presumpce neviny, dle Ústavního soudu následně nedostál ani soud prvního stupně, který po hodnocení důkazů v souladu se "závazným" názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že se stěžovatel "v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel a spáchal zločin, který je mu kladen za vinu".
71. Největší pravděpodobnost nemůže obstát jako výsledný důkazní standard pro prokázání viny, jelikož na základě zákona, judikatury i trestněprávní doktríny je za takový standard stabilně považována praktická jistota, neboli jistota bez důvodných pochybností (srov. Šámal, P. a kol., op. cit., s. 35). Dle názoru Ústavního soudu nejde v tomto případě o jazykovou neobratnost soudu prvního stupně, nýbrž je de facto stvrzením toho, že soud prvního stupně po opětovném přehodnocení důkazů praktické jistoty o vině stěžovatele nedosáhl.
72. Odvolací soud, tentokrát již spokojen s výsledným hodnocením důkazů soudem prvního stupně zcela v souladu se svým předchozím hodnocením, přehlédl porušení § 2 odst. 5 trestního řádu co do dosažení praktické jistoty o vině stěžovatele. Naopak, s jeho odvoláním co do výroku o vině se vypořádal tak, že rekapituloval svá skutková tvrzení, a to včetně protiústavního poukazu na "sklon k násilné trestní činnosti".
73. Tuto, jakož i další vady rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu následně aproboval Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele, které odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Byť je možné ocenit materiální úvahy Nejvyššího soudu nad rámec tohoto odmítacího důvodu, které nepochybně přispívají k právní jistotě a přesvědčivosti soudního rozhodování, Ústavní soud musí konstatovat, že ani toto rozhodnutí nedostálo požadavku účinné ochrany základních práv a svobod stěžovatele, ke které jsou povolány všechny orgány činné v trestním řízení, včetně Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání [srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)].
74. Ústavní soud poukazuje na to, že tvrzení a úvahy, ke kterým se při posuzování trestní věci stěžovatele uchýlil odvolací soud, nesvědčí o bazálním respektu k principu presumpce neviny, který by orgány činné v trestním řízení měly ctít jako základní pilíř trestního řízení v právním státě respektujícím základní práva a svobody občanů. Jelikož v průběhu dalšího řízení v systému obecného soudnictví nedošlo k nápravě těchto závažných zásahů do základních práv stěžovatele, Ústavní soud se cítil povolán zasáhnout a rozhodnout nálezem. Opakovaně však poukazuje na to, že není jeho úkolem hodnotit pravdivost, věrohodnost a spolehlivost důkazů provedených před obecnými trestními soudy, a tím zaujímat postoj k otázce, jestli stěžovatel skutek, pro který je stíhán, skutečně spáchal či nikoliv. Je úkolem obecného soudnictví postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu tak, aby byla věc objasněna a pachatel potrestán. Ústavní soud však zdůrazňuje, že dosažení materiální pravdy a "spravedlivé potrestání pachatele" nejsou výhradními účely trestního řízení, nýbrž že za stejně důležitý účel je zapotřebí pokládat "fair" proces.
75. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit. Zároveň byly pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zrušeny i prvoinstanční rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 4 T 50/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 61 To 326/2013, byť tato rozhodnutí nebyla v petitu ústavní stížnosti uvedena. Pokud jde o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud zde vycházel ze své dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí dovolacího soudu nemůže samostatně obstát za situace, kdy rozhodnutím soudu prvního či druhého stupně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
76. Bude na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. trestního řádu v souladu se závaznými právními závěry vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).