39. Nicméně i s ohledem na skutečnost, že se dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnostních práv, zejména při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, do značné míry liší (především co do konkrétně přiznávaných částek ve skutkově i právně podobných případech), je nezbytné trvat na požadavku, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná, obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity ("blízkosti") zásahu do práv náležejících do intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější (srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09).
40. Na tomto místě je třeba poznamenat, že obecné soudy aplikovaly na daný případ relevantní ustanovení § 13 obč. zák., jež je pro rozhodné období (před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) relevantním aplikačním pramenem v rovině podústavního práva. Tato právní úprava, kdy nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí blízké osoby je třeba konstruovat skrze citované ustanovení, jež je primárně zaměřeno na ochranu osobnosti, není (resp. nebyla) zcela přiléhavá, a proto je třeba odškodnění takové újmy opírat zejména o principy vyplývající přímo z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Jako další podpůrný pramen, a to v rovině interpretační, je nutno vzít v úvahu čl. 10:301. Principů evropského deliktního práva (PETL), jenž obsahuje určení oprávněných osob a kritéria výše nemajetkové újmy. "Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje" [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.)]. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je zde posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy.
VII. Vývoj prejudikatury
41. Ústavní soud se již v minulosti náhradou nemajetkové újmy, jak byla koncipována v kodexu účinném do 31. 12. 2013, zabýval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005, v němž řešil návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby), dospěl k závěru, že je-li "součástí soukromého života nepochybně též rodinný život, zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, pak respektování soukromého, tedy i rodinného života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody" (viz již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000).
42. V citovaném nálezu proto Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby. Uzavřel, že i s ohledem na do zákona nově včleněnou úpravu odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 obč. zák., (do kterého byl vložen odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním), která je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, se nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
43. Ústavní soud zdůraznil, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. Již v té době zazněl v odlišných stanoviscích k nálezu názor, že za primární normu chránící soukromí je třeba považovat především čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, které skrze vyzařování ovlivňují ústavně konformní interpretaci § 442 odst. 1 obč. zák. co do stanovení rozsahu chráněných objektů, a tak umožní poskytnout peněžní náhradu za imateriální škodu v podobě citové újmy. Většinou naznačená možnost domáhat se ochrany soukromí v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích cestou žaloby na ochranu osobnosti se jeví jako silně problematická, neboť soukromí je hodnotou horizontálně nekomparovatelnou s lidskou důstojností (srov. odlišné stanovisko soudkyně E. Wagnerové).
44. V již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09, v části VI, pak Ústavní soud dovodil, že součástí práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a na ochranu soukromého a rodinného života je také právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu do uvedených práv, jinak dochází k porušení práv garantovaných čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Zřetelně se zde vymezil v tom smyslu, že ačkoli věc bylo nutno posuzovat ještě podle § 13 obč. zák., základem posouzení tohoto druhu újmy je spíše extenzivní výklad v souladu s ústavními principy a nad běžně vnímaný rámec právní úpravy ochrany osobnosti.
45. Ústavní soud musí rovněž připomenout, že nová právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 již nárok na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení blízkého člověka zakotvila přímo, a to v ustanovení § 2959. V daném případě, kdy nárok stěžovatelek vznikl ještě před jeho účinností, nelze sice uvedené ustanovení aplikovat bezprostředně, jedná se však o významný interpretační pramen, jenž vychází přímo z práv zaručených čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy (viz hlavu III oddíl 3 pododdíl 2 nového kodexu - Náhrada při újmě na přirozených právech člověka). Dle citovaného ustanovení subjekt odpovědný za škodu při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní duševní útrapy zde vyjmenovaným osobám peněžitou náhradou vyvažující jejich utrpení. V případě, že nelze výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
VIII. Funkce náhrady škody poskytované osobám blízkým z titulu zásahu do soukromého a rodinného života
46. Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti (dle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák.).
47. Názory právní teorie, z nichž ve většině případů vychází i dosavadní judikatura obecných soudů v oblasti ochrany osobnosti, se do značné míry shodují na primárním významu funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu vyvážit, resp. mírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá odškodnit a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze exaktně kvantifikovat a vyčíslit.
48. Další funkce je preventivně-sankční. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 (U 15/26 SbNU 361) konstatoval, že "odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo" [srov. k tomu i odlišné stanovisko soudkyně E. Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) - "forma a intenzita zavinění by měla hrát klíčový význam pro stanovení povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného"].
49. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09, jenž je již citován i výše, Ústavní soud dovodil, že "v tomto pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska". Ústavní soud zdůraznil, že musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění.
50. Otázka míry zavinění původce zásahu pro stanovení výše relutární náhrady podle § 13 odst. 3 obč. zák. je tak spoluurčujícím a bezpochyby i jedním z klíčových hledisek pro navýšení této náhrady. Základním smyslem relutární náhrady je smysl satisfakční, přičemž potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). V tomto směru lze dojít až k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění.
51. Je však třeba zdůraznit, že vedle shora uvedených funkcí náhrady je nutno zkoumat i další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující. Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.).
IX. Kritéria náhrady
52. Vzhledem k právní úpravě, jež při rozhodování o výši relutární náhrady neposkytuje (a ani v současné době nedává) obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení, je nutno přihlížet k judikaturou ustáleným kritériím pro její určení. Jedná se o kritéria, která lze shledat jak na straně poškozeného (pozůstalého), tak na straně škůdce (osoby odpovědné).
53. Okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka (nově dle § 2959 občanského zákoníku duševní útrapy) je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Při zohlednění věku zemřelého se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty. Důležitou roli hraje i pocit zodpovědnosti rodiče za své děti. Ztráta osoby, na níž je pozůstalý existenčně závislý, se negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může promluvit do snížení peněžitého zadostiučinění.
54. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků [k výčtu kritérií v bodech 53, 54 a dalším okolnostem ve vztahu k tomuto druhu odškodnění podrobněji zejména Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1117-1120 (komentář k § 2959 P. Vojtek) a k doktríně odškodnění duševních útrap blíže Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (k § 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1717-1723 (komentář k § 2959 P. Bezouška)].
55. Po důkladném zhodnocení shora uvedených kritérií pak musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše relutární náhrady.
X. Proporčnost náhrady
56. Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem to, aby její výše odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. Ústavní soud konstatuje, že při stanovení výše částky relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy, způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních.
57. Je zřejmé, že pokud zákon nestanoví alespoň rámcově částky pro odškodnění nemajetkové újmy, musí se každý soudce při rozhodování o určení její výše v každém konkrétním případě opírat alespoň o judikaturu vyšších soudů, a to zejména co se týká skutkově podobných věcí. Pokud má být rozhodování v těchto otázkách považováno účastníky za spravedlivé, nelze tyto částky přiznávat nahodile bez jejich porovnání s jinými případy. Je sice pravda, že porovnávat případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě zjevně nepravdivých článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost poškozených, s případy úmrtí blízké osoby je velmi obtížné. Na druhou stranu je však třeba zvažovat, do jaké míry lze reparovat tyto zásahy pouze vysokými peněžními částkami, neboť v těchto případech může dojít (a často i dochází) k částečné nápravě nemajetkové újmy již např. zveřejněnou omluvou, poskytnutím prostoru pro reakci na nepravdivý článek apod. Tyto způsoby však většinou při náhradě nemajetkové újmy, jež byla způsobena smrtí blízkého, dokonce dítěte, nepřicházejí v úvahu, a jedinou možností tak bývá satisfakce v penězích. I z tohoto pohledu bylo žádoucí ke stanovení výše relutární náhrady přistupovat.
XI. Aplikace obecných principů na posouzení výše přiznané částky obecnými soudy a závěry
58. V nyní posuzovaném případě vycházel soud prvního stupně při stanovení relutární náhrady zejména ze skutečnosti blízkého vztahu zemřelého s oběma stěžovatelkami, z nečekanosti jeho úmrtí; zásadní skutečnosti pro přiznání náhrady však soud shledal též v okolnostech případu, za kterých došlo k zásahu do práva na soukromí stěžovatelek. Stalo se tak v důsledku hrubého a opakovaného pochybení lékařů prostějovské nemocnice, dosahujícího intenzity trestného činu. Soud uvedl, že se v daném případě nejednalo pouze o postup non lege artis, nýbrž o opakované hrubé pochybení, které u MUDr. Š. hraničilo až s nedodržením Hippokratovy přísahy. Soud prvního stupně na základě této úvahy dospěl k závěru, že přiměřenými částkami pro náhradu nemajetkové újmy jsou 1 700 000 Kč a 1 000 000 Kč.
59. Soud odvolací v odůvodnění rozsudku potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně o silných citových vazbách v rodině poškozených (v tomto směru doplnil dokazování výslechem stěžovatelek, dalších osob, fotografiemi ze společného života, zdravotními záznamy atd.) a konstatoval, že institut náhrady škody plní nejen funkci satisfakční, ale i preventivně-sankční; nelze však pominout, že výše náhrady nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Zároveň se vyslovil pro to, že pokud stěžovatelky poukazují na jiné případy, není možné poměřovat jednotlivé kauzy paušálně, neboť v každé posuzované věci dochází k následkům protiprávních zásahů zcela individuálně. Soud dospěl k závěru, že přiměřenými částkami se jeví pro stěžovatelky 1 000 000 Kč a 600 000 Kč, což podle jeho názoru odpovídá rovněž nejen hledisku satisfakčnímu pro stěžovatelky, ale také hledisku sankčnímu a preventivnímu vůči původci zásahu do soukromí obou stěžovatelek.
60. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku, jímž zamítal a odmítal dovolání obou stěžovatelek, pouze zopakoval principy, na nichž stojí poskytování náhrady za nemajetkovou újmu, a shledal, že odvolací soud vycházel při určení výše náhrady ze své volné úvahy a že jeho rozsudek v části, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně, je věcně správný.
61. Ústavní soud však musí konstatovat, že v napadených rozhodnutích absentuje náležité zohlednění kritérií pro stanovení výše relutární náhrady. Obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí, odůvodněného již dříve seznatelnými a nyní jasně formulovanými kritérii tohoto druhu náhrady škody.
62. Zejména rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku, jímž byly oběma stěžovatelkám sníženy částky náhrady za nemajetkovou újmu, podle přesvědčení Ústavního soudu neodpovídá všem shora uvedeným kritériím, ale ani zjištěnému skutkovému stavu věci. Jeho odůvodnění je nejen vnitřně rozporné, ale i nepřesvědčivé. Na jednu stranu odvolací soud na základě doplnění dokazování považuje rodinné vztahy obou stěžovatelek se zemřelým jako nadstandardní ("na výrazně vyšší úrovni, než je tomu ve společnosti obvyklé") a shledává, že "závažnost zásahu je výrazně zvyšována skutečností, že ke smrti došlo hrubou nedbalostí při poskytování léčebné péče", na druhou stranu však dospívá k závěru, že "ve vztahu k zásahům do soukromorodinného života způsobeného smrtí dítěte ve výjimečných případech náhrady oscilují v částkách okolo jednoho milionu korun, a takto je to přiměřené i v této kauze". Uvedené konstatování odvolacího soudu ostatně umožnil již soud prvního stupně svým kusým odůvodněním, jímž poskytl soudu odvolacímu relativně široký prostor pro v podstatě autonomní interpretaci případu.
63. Podle přesvědčení Ústavního soudu není snížení výše relutární náhrady u obou stěžovatelek odůvodněno dostatečně konkrétně, přičemž ani není vyloženo, z jakých důvodů by mohly být soudem prvního stupně přiznané částky pro vedlejší účastníky jako odpovědné subjekty likvidační, aby bylo nutno je snížit. Je zřejmé, že "likvidační částka" je pro každý odpovědný subjekt naprosto individuální; jiná bude likvidační např. u fyzické osoby a jiná u právnické osoby, jiná bude likvidační u právnické osoby coby podnikatele, jiná u příspěvkové organizace apod. Vrchní soud se omezil na pouhé deklarující konstatování o likvidační částce, aniž by uvedl konkrétní důvody, proč by se zrovna v tomto případě o takovou částku, jež byla přisouzena stěžovatelkám rozsudkem soudu prvního stupně, mohlo jednat.
64. Odvolací soud v napadeném rozsudku zjevně rezignoval na dostatečné posouzení preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy. Přisouzená výše náhrady sice nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační, na druhou stranu však musí působit na odpovědný subjekt tak, aby se snažil obdobným zásahům do práva na soukromý život způsobeným hrubou nedbalostí svých zaměstnanců předcházet, a to obzvláště za situace, jedná-li se o zdravotnické zařízení.
65. V tomto konkrétním případě se jednalo o nemocnici, do níž pacienti přicházejí s důvěrou, že jim bude poskytnuta adekvátní lékařská péče, že zaměstnanci - lékaři - jsou dostatečně kvalifikováni a že jejich přístup k pacientům je nejen profesionální, ale i hluboce lidský a v souladu s lékařskou etikou. V případě, že se stane pacient "obětí" několika po sobě jdoucích hrubých nedbalostí, které skončí až jeho nenadálým a zbytečným úmrtím, je nutno se zabývat také otázkou, zda se jednalo o událost mimořádnou, o individuální pochybení jednotlivců, či zda jde v konkrétním zdravotnickém zařízení o jev vyskytující se opakovaně a jedná se nikoli o exces, ale o systémovou chybu ať již v organizaci práce jednotlivých oddělení, nebo v nedostatečném personálním obsazení. Stěžovatelky v ústavní stížnosti popsaly několik tragických případů, jež se v prostějovské nemocnici v minulosti odehrály a jež předestřely v průběhu řízení i obecným soudům, přičemž tyto případy, pokud by se jimi obecné soudy dostatečně zabývaly, mohly tuto otázku více či méně objasnit. V dané věci tak není zřejmé, jakým způsobem obecné soudy k tomuto kritériu přihlížely, zda je vůbec zkoumaly a následně hodnotily, a to zejména z hlediska, zda na základě takto tragické události, jež byla způsobena zaviněním lékařů prostějovské nemocnice, došlo v nemocnici k sebereflexi např. v podobě organizačních či personálních změn apod. Ačkoli vedlejší účastníci ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti některá nově zavedená opatření popisují, v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není o žádných opatřeních preventivního rázu zmínka.
66. Z obsahu rozhodnutí obecných soudů není dále patrno, jak (a zda vůbec) se zabývaly postojem vedlejších účastníků k otázce jejich odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelkám a jaký vliv tento postoj měl na stanovení výše relutární náhrady. Ačkoli se jednalo o událost tragickou, prokazatelně způsobenou zaměstnanci prostějovské nemocnice, z průběhu celého řízení vyplývá, že vedlejší účastníci svou odpovědnost od počátku popírali, dostatečnou lítost, jež by se snad dala považovat za morální zadostiučinění, žádným způsobem neprojevili a v jejich postoji lze spatřovat pouze hájení jejich ekonomických zájmů. Soudy se nijak blíže nezabývaly tvrzením stěžovatelky 1) o tom, že se o příčinách úmrtí syna nedozvěděla přímo od lékařů nemocnice, ale až po podaném trestním oznámení, na základě kterého byla provedena soudní pitva zemřelého. Z tohoto postupu lze dovozovat, že se nemocnice snažila skutečnou příčinu smrti syna stěžovatelky 1) zatajit a nepostavila se od počátku k nastalé situaci otevřeně.
67. Stěžovatelky v ústavní stížnosti také namítají porušení principu proporcionality tím, že obecné soudy odmítly porovnat částky relutární náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst nebo ochranu dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny). S tímto konstatováním lze do určité míry souhlasit (viz část X nálezu). Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého. Takovou nemajetkovou újmu pociťují pozůstalí velmi úkorně, a o to více naléhavě se jeví potřeba, aby výše náhrady byla z pohledu žalobců spravedlivě stanovena.
68. Závěrem musí Ústavní soud konstatovat, že Nejvyšší soud v řízení o stěžovatelkami podaném dovolání k posouzení zde nastolených právních otázek přistoupil způsobem, který je vzhledem k závažnosti nyní posuzovaného případu třeba hodnotit jako neadekvátní. Jelikož rozhodoval již v době účinnosti občanského zákoníku, aplikoval jeho § 3079 odst. 1, dle něhož se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje tento postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014), mohla se nejvyšší obecná instance - vedle již citovaných garancí z oblasti základních práv - interpretačně inspirovat civilním kodexem. V daném případě se jedná především o ustanovení § 2 odst. 1 občanského zákoníku, jež stanoví, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Jestliže Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek částečně zamítl a odmítl, ocitlo se jeho rozhodnutí mimo ústavní rámec ochrany základních práv a svobod jednotlivce. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což v nyní posuzovaném případě dostatečnou měrou neučinil.
69. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529 ve výrocích I a II a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412 ve výrocích I a II (nesprávně označen jako I) zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].