51. Ústavní soud se při svém přezkumu necítí být oprávněn interpretovat předmětné ustanovení zásadně jinak, než se naposledy uvádí. Výklad podústavního práva je doménou obecných soudů. Ústavní soud by je přiměl ke změně pouze tehdy, jestliže by jejich interpretace vlastních normativních nástrojů dosáhla hranice ústavní nonkonformity. Tak tomu v popsané situaci není: předmětný výklad § 120 odst. 4 o. s. ř. je, řečeno jazykem teleologické metody, "aktuálním objektivním" výkladem a v jeho prospěch svědčí v neposlední řadě též interpretace gramatická, podle níž dává použití slovesa "může" v zákonném textu diskreční prostor soudům pro jiné než kogentní řešení (podle něhož by byl soud povinen shodné tvrzení účastníků "mechanicky" převzít). Obecné soudy byly tedy v posuzované věci oprávněny uzavřít, že obsah přepisu zvukového záznamu nepředstavuje shodná tvrzení účastníků, jež by měly právě podle § 120 odst. 4 o. s. ř. převzít jako svá skutková zjištění.
V. c) Dokazování před obecnými instancemi
52. Soud prvního stupně provedl důkaz čtením přepisu zvukového záznamu části jednání mezi rodiči poškozené a zástupci nemocnice z 2. 12. 2009 (viz bod 17) bez toho, že by eventuálně samostatným usnesením rozhodl a odůvodnil, proč je tento důkaz přípustný. Způsob jeho pořízení (bez souhlasu osob jednajících za nemocnici) přitom potřebu takového usnesení vyvolal. Po čtení přepisu zvukového záznamu se posléze týž soud pokusil verifikovat jeho obsah důkazem dalším, a sice reprodukcí zvukového záznamu z předmětného jednání; tento důkaz ve formě CD nosiče navrhovala, předložila a trvala na něm strana žalující. To se však nezdařilo, neboť provedená reprodukce záznamu se ukázala být zvukově nedostatečně srozumitelnou, fragmentární, a tedy z pohledu verbálního obsahu celkově nerozlišitelnou.
53. V odůvodnění prvostupňového rozsudku se následně soud nevypořádal s důkazním stavem vzniklým poté, co byl sdělen obsah přepisu zvukového záznamu a nepodařilo se tento zvukový záznam či ještě rozsáhlejší pasáže z jednání stran přehrát. Hodnocení důkazů tak postrádá nejen vyřešení otázky přípustnosti prvního z uvedených důkazů, ale též obsahově konzistentní závěr o (ne)unesení důkazního břemene žalobkyní stran skutečností obsažených v přepisu zvukového záznamu, ač byl tento přepis k důkazu čten. Namísto toho se soud spokojil bez řádného odůvodnění s konstatováním, že nepovažuje obsah přepisu zvukového záznamu za prokázaný.
54. Odvolací soud nepřikročil k doplnění dokazování, sdílel tedy výstupy z provedených důkazů se soudem prvního stupně a byl v zásadě vázán jeho důkazními zjištěními. V relaci k přepisu zvukového záznamu a záznamu samotnému však o své vůli provedl v odůvodnění potvrzujícího rozsudku jakousi konkretizaci důkazních zjištění soudu prvního stupně, tedy vlastně nápravu procesní vady dosud neodstraněné, a dokazování opakovaně a souhrnně zhodnotil, jak bude dále uvedeno (mohl přitom konstatovat též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v této pasáži).
55. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že přepis zvukového záznamu není důkazem získaným shodnými tvrzeními stran. Neposoudil ani tento přepis jako nepřípustný důkaz, ač byl pořízen bez svolení jednajících osob [i v civilních věcech však může být takový důkaz potenciálně zasahující přinejmenším do základního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny použit - srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485)]. Nezpochybnil jednoznačně ani věrohodnost tohoto důkazu. Sice se jí dotkl konstatováním, že na přepisu zvukového záznamu nebo snad jeho části (zpočátku je zřejmé, že hovořila osoba označená jako hygienička - vedoucí oddělení nemocniční hygieny) se vyjadřuje blíže neurčený zaměstnanec nemocnice, poté však přešel k vlastnímu hodnocení obsahu přepisu a dovodil, že se v něm připouští možnost zdroje nákazy, nikoli však konkrétní porušení právní povinnosti žalovanou. Současně uvedl, že tento jeho závěr je "ve shodě se znaleckým posudkem", což je však argument postrádající opodstatnění.
56. Přezkumná instance totiž srovnává, co srovnáno nebylo, neboť 1. posudek znaleckého ústavu z přepisu zvukového záznamu vůbec nevycházel. Znalecký ústav reagoval písemně i při výslechu zpracovatelů před soudem výhradně na obsah zdravotnické dokumentace o poškozené a na otázky položené soudem a účastníky, zejména stranou žalující. O přepise zvukového záznamu není ve znaleckém posudku žádná zmínka. A kromě toho 2. nelze ztratit ze zřetele, že podle protokolu o jednání ze dne 10. 12. 2012 odpověděla vyslýchaná spoluzpracovatelka posudku MUDr. Schejbalová na otázku, jaký má význam desinfekce rukou při prevenci nozokomiální nákazy, slovem "vysokou" (jde o nepřesnou protokolaci namísto správného tvaru adjektiva "vysoký", protokolace však zůstala neopravena). Znalecký posudek byl přitom pro výsledek sporu klíčovým důkazem.
57. Účastníci řízení mají základní právo na spravedlivý proces. Mají právo na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to, že zazní-li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat. V dané situaci nehraje ani podstatnou roli, že zástupkyně žalobkyně nenavrhla důkaz doplněním znaleckého posudku o reakci na obsah přepisu zvukového záznamu. Soud prvního stupně a podle své vlastní úvahy i soud odvolací byly v nyní posuzované věci povinny postupem podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., jež jim propůjčuje potřebnou diskreci při postupu v důkazním řízení, vyplnit vzniklou důkazní mezeru a uložit znaleckému ústavu, aby se k obsahu přepisu zvukového záznamu i v kontextu svých závěrů s žádoucí podrobností vyjádřil.
58. Ústavní soud již mnohokráte a opakovaně vyložil, jaká je jeho přezkumná pozice při posuzování průběhu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků. Může jen znovu konstatovat, že v zásadě ponechává obojí obecným soudům, jak to poprvé deklaroval v nálezu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41). Během dokazování však nelze vyloučit výskyt procesních vad, jež za předpokladu intenzity dosahující úrovně ústavněprávního přezkumu nemohou uniknout jeho pozornosti. Patří k nim i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány. V této věci se jedná o stav, při němž na straně jedné byly navržené a dostupné důkazy (téměř) provedeny, na straně druhé však zůstal akceptován obsahově kontroverzní a zásadní důkaz (přepis zvukového záznamu), jenž však nebyl náležitě zhodnocen a především nebyl předestřen znaleckému ústavu, aby jej učinil předmětem svého posudku. Takto vzniklé pochybení obecných soudů vybočilo z mezí ústavní konformity.
59. Soud prvního stupně i soud odvolací, jenž samostatně přikročil k hodnocení důkazů, si položily otázky o místu vzniku infekce, k němuž došlo prokazatelně v nemocnici, o tom, zda byla infekce okamžitě zjištěna a dostatečně léčena, a též o jednotlivých možnostech vzniku nozokomiální infekce včetně eventuality podílu zdravotnického personálu na něm. Znalecký posudek, z něhož oba soudy při hodnocení důkazů vycházely především, zodpověděl všechny položené otázky ve prospěch strany žalované. Znalecký ústav však čerpal při vypracování posudku výhradně ze zdravotnické dokumentace poškozené a nevzal v úvahu k důkazu sdělený text přepisu zvukového záznamu z jednání rodičů poškozené a nemocnice dne 2. 12. 2009, obsahující skutečnosti beze vší pochybnosti pro hodnocení důkazů relevantní. Samotné hodnocení důkazů bylo navíc ztíženo netransparentním postupem soudu prvního stupně při provádění důkazů (viz body 15, 52, 53) a k jeho úrovni nepřispělo ani "upřesnění" konečných důkazních závěrů odvolacím soudem (body 54-56). Zde je dán prostor obecným soudům k nápravě procesních vad. Nepřichází také v úvahu, aby tyto soudy pominuly vyjádření znaleckého ústavu (jeho zástupkyně, jež byla soudem vyslýchána, bod 56 in fine) o významu desinfekce rukou jako prevence vzniku nozokomiální nákazy.
VI. Závěry
60. Popsané procesní vady založily ústavněprávní rozměr případu, který byl na základě ústavní stížnosti posuzován. Obecné soudy se budou muset vypořádat s právním posouzením, resp. hodnocením - i ve vzájemné relaci - obsahu těchto důkazů: zápis pořízený nemocnicí z jednání s rodiči poškozené ze dne 2. 12. 2009, přepis zvukového záznamu jednání z téhož dne předložený stranou žalující, posudek znaleckého ústavu (z hlediska úplnosti, viz body 61-63 níže), vyjádření zpracovatelky posudku při jejím výslechu o významu desinfekce rukou při prevenci nozokomiální nákazy (bod 56). Kromě těchto vad vedly k závěru o dosažení intenzity zásahu do základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), vyvolávající nutnost přezkumu, též další okolnosti. Jsou jimi zdravotní následky tvrzeného protiprávního jednání, závažnost téhož jednání z hlediska léčebně preventivní péče, výše požadované náhrady škody.
61. Ve sporech o náhradu škody na zdraví má zajisté poslední slovo soudce, klíčovým důkazem o příčinné souvislosti mezi potenciálním škodním jednáním (dějem) a vzniklou škodou však bývá znalecký posudek. Aby bylo rozhodnutí spravedlivé, přesvědčivé a vycházející z úplných skutkových i odborných podkladů, musí mít znalec (znalecký ústav) k dispozici veškeré dostupné a provedené důkazy, zejména pak ty, jež jsou bezprostředně způsobilé ovlivnit jeho závěry a nepřímo i rozhodnutí o meritu věci. Nestane-li se tak, nebo nevypořádá-li se znalec s takovým důkazem, jedná se o podstatnou vadu řízení, jež svou intenzitou dosahuje úrovně ústavněprávního přezkumu, a dochází k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu, aby měl znalec potřebné důkazy k dispozici, je zapotřebí jak součinnosti účastníků řízení (zejména žalobce v rámci povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní), tak podle okolností případu i důkazní iniciativy soudu upravené ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř.
62. Vadou s popsanými důsledky trpí řízení tehdy, jestliže skutková zjištění nalézacího soudu poskytují alespoň základní obraz o okolnostech nezbytných pro znalecké závěry. Pak soud nemůže při právním posouzení věci vyjít jen z vágního konstatování znalce o existenci více možných příčin škody a o tom, že pravděpodobnost (podíl) té či oné příčiny v relaci ke vzniku škody nelze posoudit.
63. Ústavní soud vnímá, že znalci jako experti v daném oboru mají tendenci vyslovit (zejména ve vědeckých disciplínách, které to takřka bez výhrady umožňují) pouze závěry "čistě" exaktní. Preferují z vnějšku nenapadnutelná stanoviska a v zájmu toho jsou a priori schopni relativizovat řešení, které může být následně ve sporu zpochybněno. Řádné posouzení důkazů zejména o škodách na zdraví však žádá, aby byl znalec schopen uvažovat též v určitém rozmezí včetně dimenzí počtu pravděpodobnosti. Má-li kupříkladu znalec k dispozici více reálných alternativ příčin vzniku škody, nesmí se vyhnout možnosti vyjádřit své závěry percentuálním vyčíslením pravděpodobnosti existence určitého kauzálního vztahu, nebo může využít též verbálního resumé založeného na důkazním standardu (zda je dosaženo vysoké míry pravděpodobnosti, či nikoli).
64. Z důvodu porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů. Vedle zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu naložil obdobně s usnesením soudu dovolacího, neboť to samo o sobě v kontextu rozhodování o věci samé nemůže obstát.