41. Nicméně za situace, kdy doplňková ochrana byla stěžovatelce udělena a Ústavní soud nemůže rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušit, se Ústavní soud dále zabýval stěžovatelčiným právním názorem, že po udělení této ochrany již nebylo možné její vydání nejen do Ruské federace, ale ani na Ukrajinu. Dospěl přitom k závěru, že tento právní názor je nesprávný.
42. Nutno připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. To se v posuzované věci stalo, když vrchní soud důvody pro své rozhodnutí podrobně vysvětlil (viz rekapitulace jeho argumentace výše v části II tohoto nálezu).
43. Argumentaci vrchního soudu je nutno považovat za zcela případnou. Dle trestněprávní úpravy je vydání osoby do cizího státu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nepřípustné "v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou" [§ 393 písm. b) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních]. Jak zákonodárcem zvolená formulace napovídá, nepřípustnost vydání po udělení mezinárodní ochrany je dána v určitém rozsahu, jehož šíři je nutno vykládat s ohledem na právní úpravu udělené ochrany v zákoně o azylu, v mezinárodních smlouvách a v předpisech Evropské unie, kterými je Česká republika vázána.
44. Stěžovatelce byla udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Z § 14a zákona o azylu plyne, že udělení doplňkové ochrany je namístě tehdy, pokud by cizinci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jestliže by byl vrácen do svého domovského státu. Zákon naproti tomu nijak nehovoří o hrozbě újmy a o nemožnosti vydání ve vztahu k jiným státům. Rovněž o nich nehovoří nadnárodní úprava [viz zejména směrnici Evropské unie č. 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen "směrnice o jednotném statusu pro uprchlíky")]. Tomu ostatně odpovídá i odůvodnění předmětného rozhodnutí Ministerstva vnitra ve stěžovatelčině věci, které rovněž argumentuje výhradně ve vztahu k Ruské federaci. Stěžovatelčin právní názor, že po udělení doplňkové ochrany není možné její vydání do jakéhokoliv dalšího cizího státu (s výjimkou členských států Evropské unie), tedy neodpovídá znění ani smyslu příslušné právní úpravy.
45. Obecněji řečeno, rozhodnutími o udělení mezinárodní ochrany vydávanými podle zákona o azylu je osobám poskytována ochrana před vydáním k trestnímu stíhání bez dalšího jen vůči státům, kterých se tato rozhodnutí týkají. Pokud situace v určitém státě, resp. možnost vydání předmětné osoby do něj, nebyla v rámci řízení podle zákona o azylu předmětem přezkumu, stěží v něm mohla být vytvořena "automatická" překážka jeho přípustnosti. V opačném případě by rozhodnutí vydávaná dle zákona o azylu zcela mechanicky poskytovala ochranu i vůči státům, u kterých by k tomu po hmotné stránce třeba absentoval jakýkoliv věcný důvod a po procesní stránce v každém případě chybělo jakékoliv dokazování a hodnocení.
46. Zcela paušální nemožnost vydání ze zákona o azylu nevyplývá a jistě nevyplývá ani z mezinárodních závazků České republiky. Naopak si lze povšimnout čl. 33 odst. 1 ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků, dle kterého platí, že žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení - tedy nikoliv, že by jej nemohl vyhostit, resp. vydat do žádného státu za žádných okolností. Obdobně směrnice o jednotném statusu pro uprchlíky hovoří o zajišťování toho, aby nikdo nebyl "vracen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování" (srovnej odstavec 3 její preambule).
47. Nutno zvláště zdůraznit, že nynějšími právními závěry dotčené osoby ovšem nejsou připraveny o posouzení, zda jejich vydání je souladné s potřebou ochrany jejich základních práv a svobod, neboť tato otázka zůstává předmětem přezkumu v řízení o přípustnosti vydání vedeného podle trestněprávních předpisů. Naopak, je jimi dán prostor k posuzování více individuálnímu, které by mělo mít zajisté přednost před přístupem paušalizujícím.
48. Stěžovatelka staví svůj názor, že po udělení doplňkové ochrany není možné vydání do jakéhokoliv dalšího státu na tom, že jejím udělením převzala Česká republika odpovědnost za to, že nebude jakýmkoliv způsobem navrácena (vydána či vyhoštěna) na území Ruské federace, a že tento závazek vyžaduje garanci možnosti setrvat na území České republiky. Jinak jej totiž nelze dodržet, když povinnost dožadujícího státu opatřit si před dalším vydáním osoby do třetího státu souhlas dožádaného státu stanovená v čl. 15 Evropské úmluvy o vydávání dle stěžovatelčina přesvědčení nepředstavuje k jeho garanci dostatečně silný nástroj. Takováto argumentace však neobstojí.
49. Ačkoliv stěžovatelka smluvní závazky Ukrajiny a případné další jí udělené garance bagatelizuje jako neúčinné, Ústavní soud - jak již připomněl výše - je ve své judikatuře naopak považuje za relevantní. Je sice pravda, že po vydání vyžadované osoby již Česká republika nemůže realizaci těchto závazků a záruk přímo vynutit, avšak je nutno přihlížet k tomu, že pokud by je dožadující stát porušil, vystavil by se tak negativnímu ohlasu a změně postoje České republiky i dalších států v případě dalších svých žádostí [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/13 a I. ÚS 1142/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
50. Obdobnou pozici ve své judikatuře nadto zastává i Evropský soud pro lidská práva, když lze odkázat například na jeho rozhodnutí ve věcech Chentiev a Ibragimov proti Slovensku ze dne 14. 9. 2010 (č. 21022/08 a č. 51946/08). Jak bylo uvedeno i v již zmiňovaném rozsudku Tymošenková proti Ukrajině, dle Evropského soudu pro lidská práva je třeba vycházet z toho, že celá struktura Úmluvy spočívá na obecném předpokladu, že orgány veřejné moci v členských státech jednají v dobré víře. Stěžovatelčin názor, že Ukrajina by nemusela své závazky dodržet a mohla by ji v rozporu s jejich zněním vydat do Ruska, postrádá právní relevanci, neboť jde jen o ničím nepodloženou spekulaci.
51. Vzhledem k výše uvedenému je Ústavní soud přesvědčen, že udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu z důvodu nebezpečí vážné újmy hrozící dané osobě v jejím domovském státě a priori nebrání vydání této osoby k trestnímu stíhání do jiného státu, než je tento domovský stát, ve smyslu § 393 písm. b) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. V návaznosti na to pak platí, že ministr spravedlnosti měl i po udělení doplňkové ochrany stále možnost rozhodnout o vydání stěžovatelky na Ukrajinu a že v tomto směru byl dán předpoklad pro další trvání její vazby.
V.
52. Pokud jde o poslední stěžovatelčinu námitku, že zejména u déletrvající vazby by měly být silné důvody pro její další trvání, Ústavní soud má za nepochybné, že tyto důvody v době rozhodování vrchního soudu přetrvávaly. Nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatelka je trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin, existují zde velmi závažné skutečnosti podporující sílu podezření, že zpronevěru mimořádného rozsahu skutečně spáchala, a vrchní soud rozhodoval o žádosti stěžovatelky o propuštění z předběžné vazby za situace, kdy v předchozím soudním řízení již byla shledána přípustnost jejího vydání na Ukrajinu. Zároveň stěžovatelka nemá jakékoliv osobní vazby k České republice. Za této konstelace stěží mohlo připadat její propuštění z vazby (až do rozhodnutí ministra spravedlnosti) v úvahu.
53. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona), zamítl.
54. Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání věci, Ústavní soud neshledal důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka byla krátce po podání ústavní stížnosti již z vazby propuštěna.