31. K návrhu stěžovatelů na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie o přímé aplikovatelnosti článku 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie Ústavní soud uvádí, že v dané věci se nejedná o "uplatňování práva Evropské unie", které by podle článku 51 odst. 1 zakládalo přímé použití Listiny základních práv Evropské unie, neboť primární právo se nedotýká samotné úpravy vlastnictví podle práva členských států (čl. 345 Smlouvy o fungování Evropské unie) a ani žádný sekundární předpis se na expropriaci pozemků pro účely dopravních staveb nevztahuje.
32. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť jim bylo zabráněno, aby jejich věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V důsledku uvedeného postupu Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci zasáhly současně do práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud vzal při svých závěrech v úvahu i zásadu rovnosti účastníků právních vztahů, tedy v dané věci skutečnost, že výše náhrady poskytnutá stěžovatelům by neměla být zásadně výrazně odlišná od náhrady poskytnuté ostatním subjektům za vyvlastnění realizované v tomtéž období za platnosti a účinnosti téhož zákona. Posoudil ji tak, že subjekty, které nevyužily ve srovnatelné situaci možnosti domáhat se opětovného projednání věci rozhodnuté správním orgánem v oblasti vztahů soukromého práva podle § 244 a násl. o. s. ř. soudem, se nemohou dovolávat nerovného zacházení či dokonce se úspěšně domáhat mimo tímto ustanovením zákona předpokládaného postupu nového stanovení náhrady za vyvlastněný majetek, popřípadě náhrady škody představující rozdíl mezi cenou přiznanou podle dříve platných cenových předpisů a cenou obvyklou, jak ji má na mysli zákon o vyvlastnění. Jak totiž Ústavní soud setrvale judikuje, v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, kterou mají plně ve vlastní dispozici. Nelze tedy klást k tíži stěžovatelů, že na rozdíl od jiných účastníků právních vztahů využili svých zákonem stanovených práv a podáním žaloby podle části páté o. s. ř. uplatnili své postavení coby účastníka, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, v přístupu k soudu v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a domohli se tak ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem.
34. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 zrušil. Toto rozhodnutí Ústavního soudu nemá dopad na již pravomocně ukončené věci, u nichž lhůta k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uplynula nebo nárok nelze uplatnit z důvodu jeho promlčení.