V souzené věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v zájmu nezletilého je, aby byl svěřen do výchovy otce, a tedy vrácen do prostředí, ve kterém až do rozchodu rodičů prospíval. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že při svém rozhodování porovnal skutečnosti rozhodné pro svěření nezletilého do výchovy v době, kdy bylo o výchovném prostředí nezletilého rozhodováno naposledy, se současným stavem a dospěl k závěru, že nezletilý J. až do rozchodu rodičů byl normálně se vyvíjejícím dítětem a od rozchodu rodičů lze datovat jeho obtíže, které se zhoršují. Při pobytu u otce po dobu platnosti předběžného opatření, byť přes počáteční značné obtíže, si na toto prostředí zvykl, přineslo mu zklidnění a zlepšení situace. Naopak pobyt nezletilého u matky zlepšení jeho stavu nepřináší, tomu odpovídají i jeho školní výsledky a chování ve škole (viz např. zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou ze dne 27. ledna 2014 č. l. 424). Krajský soud proto změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilého svěřil do výchovy otce, neboť otec je nezletilému schopen zajistit stabilnější prostředí a vést ho i k určitému řádu v životě. Při svém rozhodování vyšel odvolací soud i ze stanoviska nezletilého, který po celu dobu až do měsíce dubna 2013 prezentoval konstantní stanovisko, že si přeje žít u otce (viz zprávu Městského úřadu Polička č. l. 306 spisu). Pro úplnost odvolací soud uvedl, že k podaným odvoláním se vyjádřil i opatrovník nezletilého.
Z výše uvedeného vyplývá, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám, a získal z nich tak přímý a bezprostřední dojem.
Z pohledu podústavního práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení § 213 a 220 o. s. ř.
Ustanovení § 213 o. s. ř. se vztahuje na dokazování v odvolacím řízení a upravuje oprávnění odvolacích soudů přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu; zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. května 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183) konstatoval: "[Podle] ustanovení § 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden.
V nálezu ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval: "Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. např. již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527 - R 92/68), tak i doktrína (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. Díl II. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1714 a násl.) z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Ostatně, právě uvedený závěr akcentovala rovněž novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou byl změněn občanský soudní řád, konkrétně pak i jeho § 213 (srov. k tomu důvodovou zprávu k zákonu č. 59/2005 Sb. - sněmovní tisk č. 643/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002-2006, důvodová zpráva - obecná část)."
Z pohledu práva podústavního dopadajícího na předmětnou věc dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval.
Z pohledu ústavněprávního je pak nutno stanovit podmínky, jejichž splněním může nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy založit porušení základních práv či svobod stěžovatelky.
Důkazní řízení spočívá v provedení důkazů a jejich hodnocení, které ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem zakládá porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti. Dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; uvedeným postupem krajský soud porušil rovněž právo stěžovatelky na to, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak stanoví čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud je dále toho názoru, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové učinil skutková zjištění, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou č. l. 297, znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala č. l. 331-358, zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou ze dne 27. ledna 2014 č. l. 424 spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě). K obdobnému zjištění dospěl ostatně i opatrovník nezletilého ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti.
Krajskému soudu je nutno rovněž vytknout, že napadený rozsudek změnil a nezletilého svěřil do výchovy otce, aniž se zabýval tím, zda v předmětné věci nastala podstatná změna poměrů předpokládaná v ustanovení § 28 zákona o rodině, resp. v ustanovení § 909 občanského zákoníku, na straně otce jako povinného.
Ústavní soud tedy uzavírá, že shora uvedený postup a rozhodnutí odvolacího soudu vedly k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích pod body I a IV zrušil.
Kasací napadeného rozhodnutí je zároveň otevřen prostor i k tomu, aby krajský soud mohl zvážit námitku stěžovatelky, že se soud nevypořádal s tím, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili; té se Ústavní soud v tomto nálezu již hlouběji nevěnuje, neboť na samotném zrušení napadených výroků předmětného rozhodnutí by jejich posouzení již nemohlo nic změnit.
Ústavní soud dodává, že tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí krajského soudu ve věci samé; Ústavní soud tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by měl být nezletilý svěřen, zda do výchovy matky, či do výchovy otce. Zodpovědět tuto otázku je totiž i nadále úkolem obecných soudů, které však musí při svém rozhodování postupovat dle shora uvedených principů.
Ústavní soud neshledal důvod, aby vyhověl návrhu stěžovatelky a odložil vykonatelnost výroku I napadeného rozhodnutí, neboť ve věci rozhodl bezprostředně poté, co obdržel vyžádaný spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 ve výrocích pod body I a IV - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky - zrušil.