38. Připouští-li tedy rozvrh práce soudu určitou úvahu interpretující konkrétní ustanovení rozvrhu práce (typicky u dovolacího soudu výklad pojmu "hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky"), musí být při posuzování respektu ústavního práva na zákonného soudce z okolností konkrétního případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nejde o libovůli, nýbrž že jde o postup racionální, logický a zdůvodnitelný.
39. Bylo-li v nyní posuzovaném případě možno předmětnou právní otázku, která byla před obecnými soudy řešena, formulovat jako otázku určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele, nelze přístup dovolacího soudu, který kvalifikoval tuto právní otázku jako předběžnou otázku pracovněprávního charakteru, resp. jako "věc pracovní", považovat za svévolnou interpretaci pravidel rozvrhu práce, resp. svévolné přiřazení věci senátu, do jehož působnosti sporná právní otázka nespadá. Uvedený závěr je podepřen též tím, že dovolání věcně polemizovalo právě se závěry pracovněprávního senátu dovolacího soudu.
40. S ohledem na to, že věc byla původně zapsána do soudního oddělení 29, vyžádal si Ústavní soud dodatečně, za účelem zjištění konkrétního postupu dovolacího soudu při přidělení věci soudnímu oddělení 21, shora rekapitulované stanovisko předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a informaci o pohybu předmětné věci ICdo 16/2012. Jak z tohoto vyjádření a ze zaslaného rejstříkového výpisu pohybu ve věci ICdo 16/2012 vyplynulo, věc byla po nápadu dne 22. 5. 2012 zapsána podle obsahu pomocného spisu a rejstříkového záznamu do soudního oddělení 29 jakožto insolvenční věc. Předseda senátu JUDr. Zdeněk Krčmář však dne 13. 6. 2012 spis předložil prostřednictvím řídící předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové řídícímu předsedovi senátu 21 JUDr. Ljubomíru Drápalovi k posouzení, zda věc nenáleží soudnímu oddělení 21. Z písemného sdělení JUDr. Zdeňka Krčmáře, které bylo Ústavnímu soudu předloženo (č. l. 17 sběrného spisu), je zřejmé, že jediným důvodem uvedeného postupu bylo kvalifikování sporné právní otázky jako věci pracovní, nikoli insolvenční s tím, že dovolání neotvírá žádnou insolvenční problematiku a dovolatel polemizuje se závěry pracovněprávního senátu 21. Řídící předseda senátu 21 se s uvedeným výkladem ztotožnil, přijetí věci akceptoval a uvedený senát ve věci rozhodl.
41. Jakkoli byla původně věc mechanicky přidělena do soudního oddělení 29, které má založenou působnost ve věcech týkajících se mj. insolvenčního řízení, včetně sporů jím vyvolaných nebo s ním souvisejících, byla jediným důvodem pro přeřazení věci ze soudního oddělení 29 do soudního oddělení 21 povaha sporné právní otázky, která se jako otázka předběžná ukázala pro řešení věci rozhodná. V přidělení věci soudnímu oddělení 21 tak Ústavní soud neshledal jakýkoli nestandardní či svévolný postup, naopak bylo důsledkem racionální a zdůvodnitelné soudcovské interpretace rozvrhu práce, resp. tam uvedeného pojmu "hmotněprávní kvalifikace sporné právní otázky". Stejně tak z rozvrhu práce nelze nijak dovodit, že použití kritéria sporné právní otázky by nebylo na případ stěžovatele aplikovatelné. V uvedeném postupu dovolacího soudu tedy Ústavní soud porušení práva na zákonného soudce neshledal.
42. Ke druhé námitce stěžovatele, že dovolací soud dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v předchozí judikatuře a nepředložil věc velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu, je nutno uvést, že nosné důvody rozhodnutí dovolacího soudu stojí na argumentech opírajících se o judikát Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, uveřejněný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004. Tvrzení stěžovatele o rozporné judikatuře se pak týká úvah dovolacího soudu, které činil dovolací soud poněkud nadbytečně. S ohledem na to, že nešlo o nosné důvody rozhodnutí, nemá případná námitka týkající se nekonzistentnosti judikatury z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele relevanci. S ohledem na podstatu sporné právní otázky tak nešlo o rozhodnutí překvapivé, které by judikaturu týkající se plnění domnělého zaměstnavatele za skutečného zaměstnavatele jakkoli obcházelo či měnilo, a bylo by tudíž nutno věc předložit velkému senátu kolegia.
43. To nic nemění na skutečnosti, že je nežádoucí, aby se obecně rozhodovací praxe dovolacího soudu k určité právní otázce lišila. Rozdílnost rozhodovací praxe sám dovolací soud připouští, byť označuje rozhodnutí, kterých se dovolává stěžovatel, za výjimky z jinak konstantní judikatury. S ohledem na to, že spor o výklad vztahu § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku nebyl pro rozhodnutí o dovolání určující a úvahy dovolacího soudu jsou v této otázce - jak dovolací soud sám připouští - nadbytečné, nelze stěžovateli přisvědčit, že právě v jeho případě bylo nutno předkládat věc velkému senátu kolegia.
44. V řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu ústavních subjektivních práv stěžovatele, v nyní posuzované stížnosti o ochranu práva na zákonného soudce. Toto právo však nebylo nepředložením věci velkému senátu kolegia nijak dotčeno, pokud bylo možno spornou věc posoudit na základě rozhodovací praxe dovolacího soudu, která spornou právní otázku v případě plnění za jiného v pracovněprávních vztazích staví najisto. Další úvahy dovolacího soudu netvoří nosné důvody rozhodnutí, na věc samu nemají vliv, a tudíž rozdílnost judikatury v této oblasti nemůže založit nárok na předložení věci velkému senátu kolegia. Ani v této rovině tak Ústavní soud porušení práva na zákonného soudce neshledal.
45. Ostatní věcné námitky předestřené v ústavní stížnosti pak již mají pouze povahu polemiky s právními závěry soudů v rovině podústavního práva, k jejichž přehodnocování není Ústavní soud v zásadě oprávněn [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
46. Ústavní soud tak uzavírá, že postupem dovolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a ústavní stížnost z tohoto důvodu jako nedůvodnou zamítl.
47. S ohledem na změnu ve složení Ústavního soudu došlo v rozhodujícím senátu ke změnám v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu.