35. Za této skutkové situace dospěl Ústavní soud k závěru, že omezení shromažďovacího práva stěžovatele v tomto prostoru bylo s ohledem na chráněné zájmy dětí možné, neboť správní orgán v zásadě nemohl vyloučit, že by se děti opět nemohly setkat s prezentovanými šokujícími materiály. Jakkoli se totiž jedná o prostor náměstí, na kterém lze očekávat, že se bude pohybovat největší množství lidí v rámci dané obce, takže právě zde bude moci svolavatel shromáždění nejúčinněji prezentovat své názory, konkrétní velikost náměstí nikterak nezaručuje, že by se děti mohly tomuto shromáždění vyhnout, a nemusely by tak být konfrontovány s obsahem vystavených šokujících sdělení. Platí přitom, že každý, včetně stěžovatele, má právo prezentovat své názory, nikdo však nemá povinnost jeho sdělení přijímat, přičemž v případě dětí je stát dokonce povinen zabránit tomu, aby děti a mladiství přijímali sdělení pro ně nevhodná. Nelze totiž opomenout ani skutečnost, že ne všechny děti vyrůstají v rodinném a sociálním prostředí, jehož příslušníci by jim vysvětlili vlastní podstatu a šokující charakter vystavovaných materiálů, a navíc skupina dětských posluchačů může vnímat takovýto projev selektivně a mnohé věci mohou děti ukládat do podvědomí jen mimoděk jako podprahovou informaci.
36. Zároveň si svolavatel musel být s ohledem na jím dříve pořádané shromáždění na stejném místě vědom (tomu ostatně napovídají jím deklarovaná opatření) i předchozích rozhodnutí soudů týkajících se jeho shromáždění (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 310/13 ze dne 15. 10. 2013), z nichž plyne, že tento způsob prezentace informací dětem nepožívá ochrany shromažďovacího práva, a že se tedy nemůže účinně dovolávat ani svobody projevu. Byl si tedy vědom skutečnosti, že v prostoru, v jehož blízkosti se nachází základní škola, může snadno dojít ke sdělování nevhodných informací dětem, a správní úřad proto zřejmě omezí jeho shromažďovací právo. Zřejmě právě proto navrhl přijetí některých opatření, jež by zamezila tomu, aby se mohly s informačními panely seznámit děti školního věku.
37. Podle názoru Ústavního soudu nicméně stěžovatelem nabízená opatření nemohla být považována za dostatečná. Nejvyšší správní soud správně poukázal na to, že některá z nich by pro stěžovatele byla spíše jakousi "reklamou", nežli prostředkem způsobilým děti odradit od účasti na shromáždění. Jakkoli totiž nabízená opatření musí být vždy velmi zvažována z hlediska minimalizace zásahů do shromažďovacího práva, nadále platí, že je především na správním orgánu, aby (samozřejmě s ohledem na ústavní východiska shromažďovacího práva) v každém konkrétním případě pečlivě posoudil, zda jsou dostatečná pro dosažení sledovaného účelu, tedy v daném případě ochrany práv dětí. Stěžovatel přitom zajisté mohl navrhnout i taková opatření, která by se jevila z hlediska sledované ochrany dětí dostatečnými. V úvahu připadá např. umístění šokujících informačních panelů do stanu či jiného podobného přístřešku, anebo alespoň jejich sestavení do uzavřeného tvaru tak, aby osoba, která by je chtěla shlédnout, musela do tohoto prostoru vstoupit, přičemž pořadatel by zamezil, aby do tohoto prostoru mohly vstoupit malé děti. Za přiměřená opatření však ani Ústavní soud nepovažuje pouhé umístění varovných cedulí a informování školských zařízení o nadcházejícím protipotratovém shromáždění (viz oznámení ze dne 14. 5. 2014), neboť tato by skutečně mohla u dětí spíše vyvolat zvědavost a nijak by nezabránila možnosti, aby procházející děti panely shlédly. Ústavní soud ostatně připomíná poměrně malý prostor dotčeného náměstí, což samozřejmě vede k závěru, že i ten, kdo by přímo nevstoupil do prostoru shromáždění, by s vystavovanými panely byl konfrontován a nemohl by se jim vyhnout. Možnost obejití shromáždění z dostatečné vzdálenosti tedy nepřicházela do úvahy a navíc, jak dovodily obecné soudy, v tomto prostoru se děti běžně pohybují při přesunu mezi školou a jednotlivými školskými zařízeními, a nebylo tedy reálné omezit jejich pohyb. Navíc, takováto restriktivní omezení svobody pohybu by nebyla slučitelná s právem, neboť účel omezení tohoto práva by nedosahoval přijatelné úrovně. S ohledem na výše uvedené by se jako dostatečná tedy nejevila ani možná opatření přijatá ze strany městské policie, neboť ani ta by nedisponovala možnostmi, jak zabránit dětem shlédnout (alespoň zdálky) vyobrazené šokující panely. Možnost zásahu do shromažďovacího práva tedy byla ze strany správního orgánu dána.
38. Ústavní soud rovněž zvažoval, zda nebylo možno v posuzovaném případě omezit shromažďovací právo stěžovatele šetrnějším způsobem, než byl zákaz shromáždění. V této souvislosti se Ústavní soud především soustředil na otázku, zda by více nešetřilo podstatu a smysl shromažďovacího práva stěžovatele, pokud by dotčené shromáždění nebylo apriorně zakázáno, nýbrž došlo by k jeho rozpuštění, pakliže by se opatření deklarovaná stěžovatelem zjevně míjela účinkem.
39. V této souvislosti je totiž třeba připomenout konstantní judikaturu ESLP, že opatření preventivního charakteru sloužící k potlačení svobody shromažďování (či svobodu projevu), kromě případů podněcování násilí či odmítání principů demokracie, jakkoli šokující či neakceptovatelné mohou určité názory či slova připadat státním orgánům a jakkoli nelegitimní mohou vyřčené požadavky být, dělají demokracii "medvědí službu" a často ji dokonce ohrožují. Jednou z hlavních charakteristik demokracie je totiž možnost řešit problémy prostřednictvím dialogu a bez uchylování se k násilí. Proto také ESLP uvedl, že upřednostňuje následné rozpuštění shromáždění před preventivním zákazem (viz např. rozhodnutí ze dne 29. 6. 2006 ve věci Öllinger proti Rakousku, stížnost č. 76900/01, či rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010 ve věci Alekseyev proti Rusku, stížnost č. 4916/07). Podobně Nejvyšší správní soud konstantně vychází z předpokladu, že k omezení shromažďovacího práva může dojít pouze výjimečně, za podmínek stanovených zákonem o právu shromažďovacím, a zejména v případě konfliktu s ústavním pořádkem chráněnými právy třetích osob je třeba takový konflikt vždy řešit za použití principu proporcionality, přičemž zákaz shromáždění představuje krajní způsob řešení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007 č. j. 8 As 51/2007-67).
40. V nyní řešeném případě však Ústavní soud považuje za důležité, že stěžovatel na dotčeném prostoru již dříve shromáždění pořádal, přičemž úřad jej nedlouho po jeho počátku rozpustil. I s ohledem na charakter dalšího ohlášeného shromáždění přitom bylo zjevné, že jeho podoba bude velmi podobná té minulé, takže vyvstane velmi silně požadavek na opětovný zásah do stěžovatelova shromažďovacího práva. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, s ohledem na velikost náměstí nemohl mít správní orgán pochybnosti o tom, že by stěžovatelem vystavované panely opět zasáhly do chráněných práv dětí. Za této situace by se tedy požadavek na nemožnost preventivně zasáhnout do shromažďovacího práva stěžovatele jevil nadbytečně formalistickým, přičemž ve své podstatě by neprospíval ani svolavateli samotnému, protože pokud úřad najisto věděl, že shromáždění není možno z více zákonných důvodů na tomto prostoru provést, ušetřil preventivním zákazem stěžovateli náklady na jeho přípravu a konání.
41. Ústavní soud musel rovněž zohlednit skutečnost, že v současné době správní úřad nemá žádné zákonné možnosti omezit pouze určité parametry plánovaného výkonu shromažďovacího práva tak, aby nezasáhl do jeho samotné podstaty, nicméně aby zamezil jeho některým případným negativním důsledkům. V současnosti totiž orgány obce nejsou oprávněny stanovovat žádné podmínky pro konání shromáždění a mají pouze možnost shromáždění buď dopředu zakázat, anebo rozpustit na místě. Ústavní soud považuje za prospěšné, pokud i za této zákonné úpravy správní orgán projeví snahu a se svolavatelem komunikuje ohledně konkrétních skutečností, které by mohly vést k zákazu shromáždění, a pokusí se jej samotného přivést k takovému řešení, které by konání shromáždění umožnilo. Tato doporučení však za stávající právní úpravy svolavatel samozřejmě nemusí respektovat a úřad je nemůže přikázat či vynucovat.
42. V nyní projednávaném případě je však situace značně specifická tím, že vedlejší účastník již měl zkušenosti se shromážděním stěžovatele a věděl, že prezentace předmětných šokujících informačních panelů představuje samotnou podstatu jím pořádaných shromáždění, takže jeho případná (neformální) snaha, aby tyto panely nebyly vůbec vystaveny, by se zřejmě jevila zbytečnou. Takto tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že zákaz shromáždění pořádaného stěžovatelem, jakkoli se jedná o opatření krajní, jehož aplikace musí být obzvláště silně odůvodněna, byl opodstatněný a nelze jej považovat za neslučitelný se základními právy stěžovatele.
43. Ústavní soud ostatně připomíná, že i za situace, kdy bylo shromáždění dopředu zakázáno, mohl stěžovatel svého shromažďovacího práva přesto využít. Pokud by tak ale učinil, měl přijmout s ohledem na důvody zákazu shromáždění taková opatření, která by musel správní úřad shledat dostatečnými (například vůbec nevystavovat dotčené informační panely a své shromáždění skutečně pojmout pouze jako "petiční", či jejich vystavení situovat tak, jak bylo naznačeno výše), a toto shromáždění znovu oznámit. Zákaz jednoho shromáždění totiž svolavatele nikterak nelimituje v možnosti oznámit konání nového shromáždění, a to i na stejné místo, čas a se stejným účelem. Úřad by následně byl povinen posoudit toto další oznámení a nově zvážit, zdali již nebyly splněny podmínky pro nutné strpění shromáždění stěžovatele, a to samozřejmě i za situace, kdy by s jeho akcí ideově zásadně nesouhlasil. Nic takového však stěžovatel neučinil.
44. Ve zbytku námitek stěžovatele Ústavní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož odůvodnění se podrobně a přesvědčivě vypořádalo se všemi stížnostními námitkami. Takto též vážil vztah nyní posuzovaného případu k věci řešené před tamním soudem rozsudkem sp. zn. 7 As 48/2012 a konstatuje, že tento případ se vztahoval k možnosti postihu stěžovatele za spáchání přestupku, takže se skutečně jedná o odchylnou věc, kdy závěry vyslovené v citovaném rozsudku nelze plně vztáhnout k nyní projednávané věci týkající se práva shromažďovacího, neboť výkon tohoto práva má svá specifika, a to právě například ve vztahu k negativním dopadům do ochrany dětí a mladistvých.
VI. Závěr
45. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily stěžovatelovo právo na svobodu shromažďování, právo na svobodu projevu a ani další jím vytýkaná základní práva a svobody, neboť ústavně souladným způsobem interpretovaly předmětná ustanovení zákona o právu shromažďovacím a nepřekročily pravomoc jim danou ústavním pořádkem České republiky.
46. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
47. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).