41. Ústavní soud tedy uzavírá, že Policie byla v nyní projednávaném případě povinna před výzvou ke sdělení důvěrných zdravotních informací požádat soud o souhlas k vyžádání těchto informací a soud měl povinnost rozhodnout o tom, zda tento souhlas udělí či nikoliv. Ústavní soud si je vědom, že účastník řízení (Policie) takto v nyní projednávané věci nejdříve postupoval, přičemž pochybil okresní soud, pokud jeho návrh zamítl, když dospěl k závěru, že uvedeného souhlasu soudu není třeba. Pokud přitom stěžovatel dále trval na souhlasu soudu ke sdělení požadovaných informací, uznává Ústavní soud, že Policii nezbylo, nežli přistoupit k sankčním opatřením reagujícím na situaci, kdy dožádaná osoba nevyhoví výzvě orgánu činného v trestním řízení k součinnosti. Zároveň však tímto postupem (později aprobovaným též okresním soudem) došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele, neboť mu byla uložena finanční sankce, která vycházela ze stavu, který neměl oporu v ústavně konformním výkladu předmětných právních norem.
42. Jak přitom Ústavní soud již dříve judikoval, garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se v prvé řadě dotýká vztahu mezi jednotlivcem a státem, když zajišťuje povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala. Zároveň integrální součástí ochrany majetkových práv je též ochrana legitimního očekávání, které vychází především z právní úpravy a ustálené judikatury. Takto právě stěžovatel s ohledem na předchozí judikaturu i mnohá stanoviska orgánů veřejné moci legitimně očekával, že nemůže být zasaženo do jeho majetkových práv, neboť se přidržel jimi poskytnuté interpretace povinností, jež mu zákon stanoví a zároveň odůvodněně dbal na ochranu soukromí jednotlivce. Pokud mu přesto byla uložena ze strany Policie pořádková pokuta, jež neměla oporu v ústavněprávně konformním výkladu dotčených právních norem, došlo k porušení jeho základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
43. Pro úplnost Ústavní soud považuje za vhodné dodat (stejně jako v opakovaně citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 321/06), že o obdobnou situaci z hlediska povinnosti mlčenlivosti nejde v případech, kdy tato mlčenlivost vůbec nevzniká, jako např. při pitvě podle ustanovení § 115 trestního řádu nebo při prohlídce těla podle § 114 trestního řádu, neboť lékař provádějící takovéto úkony se s informacemi o zdravotním stavu neseznamuje v souvislosti s výkonem svého povolání, nýbrž v rámci úkonů trestního řízení (srovnej Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 926 I. dílu). Zdravotnický pracovník, který např. provedl prohlídku těla podle ustanovení § 114 trestního řádu, proto nepotřebuje předchozí souhlas soudce podle § 8 odst. 5 trestního řádu k tomu, aby orgánu činnému v trestním řízení sdělil výsledky této prohlídky.
VI. Závěr
44. Ústavní soud uzavírá, že Policie i okresní soud svými rozhodnutími porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tato rozhodnutí jednak nerespektovala princip ochrany soukromí jednotlivce a zároveň ve svém důsledku vedla k zásahu do práva na ochranu vlastnictví stěžovatele.
45. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
46. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).