45. Vedlejší účastnice byla ostatně v době pronesení předmětného výroku veřejně činnou osobou, a to dokonce osobou politicky činnou, která v průběhu své kariéry zastávala poměrně významné politické pozice, zejména byla primátorkou města Chomutov a poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Z titulu tohoto postavení je podle ustálené judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), odst. 50] i Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek Kwiecień proti Polsku ze dne 9. 1. 2007 č. 51744/99, § 52) povinna snášet intenzivnější zásahy do svých osobnostních práv než osoba, která ve veřejném životě či konkrétně v politice nepůsobí.
46. Předmětný výrok stěžovatele se navíc nedotýkal jejího soukromého života, nýbrž právě jejího veřejného působení (veřejné sféry). I tento faktor tudíž v rámci hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými základními právy stěžovatele a vedlejší účastnice svědčí ve prospěch upřednostnění svobody projevu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), body 33-36].
47. Rovněž chování kritizované osoby (vedlejší účastnice) je v projednávané věci významné. Je třeba přihlédnout k tomu, že téma vymáhání pohledávek od sociálně slabých dlužníků města Chomutov bylo v letech 2009 až 2011 velmi kontroverzní politickou otázkou, což lze dokumentovat i značným zájmem médií (šíře tohoto zájmu byla částečně zachycena i v rámci dokazování provedeného soudem prvního stupně; ostatně i předmětný výrok byl pronesen v pořadu přenášeném ve veřejnoprávní televizi). Pokud proto vedlejší účastnice při řešení tohoto politického problému učinila (ať již sama či v součinnosti s dalšími osobami) určité kontroverzní kroky a ty pak veřejně obhajovala, musela počítat se zvýšenou mírou kritiky.
48. Konečně pak Ústavní soud přihlédl i k osobě stěžovatele (tj. autora výroku). Stěžovatel v pořadu vystupoval jako odborník na problematiku exekucí v rámci neziskové organizace Člověk v tísni. Bylo proto od něj možné očekávat určitou míru profesionální péče, pokud jde o ověření pravdivosti výroků, které v pořadu celostátní veřejnoprávní televize pronesl. Na druhou stranu však od stěžovatele nelze v tomto ohledu vyžadovat stejnou profesionální kompetenci, jako např. od odborníků anebo specializovaných novinářů. V projednávané věci s ohledem na skutkový stav, jak byl zjištěn Krajským soudem v Praze, proto činí Ústavní soud závěr, že stěžovatel, spoléhaje se zřejmě na informace zveřejněné v médiích, které v té době ostatně nebyly veřejně rozporovány ani stěžovatelkou, neporušil ani zásadu, podle níž by měl vyvinout přiměřené úsilí k ověření jejich pravdivosti, a tyto informace interpretoval v zásadě akceptovatelným způsobem.
49. Právě provedenou analýzu faktorů relevantních pro posouzení kolize základních práv v projednávané věci lze proto shrnout následovně. Předmětný výrok (resp. určitá jeho část) byl skutkovým tvrzením, které, jak se posléze ukázalo, nebylo zcela v souladu s objektivním stavem reality. Jádro tohoto výroku bylo však racionálně založeno na veřejně dostupných podkladech, o jejichž správnosti neměl stěžovatel důvod pochybovat a proti nimž ani vedlejší účastnice nikterak veřejně nebrojila. Byť bylo později prokázáno, že předmětný výrok byl v určitých ohledech zavádějící a nepřesný, nelze jej bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky, a to i s ohledem na skutečnost, že se za šíření prokázaných nepřesností stěžovatel vedlejší účastnici následně omluvil (čímž byl v tomto rozsahu zásah do jejích osobnostních práv zhojen).
50. Další relevantní faktory, které Ústavní soud zohlednil při hledání spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími základními právy, přitom vesměs hovoří ve prospěch upřednostnění stěžovatelovy svobody projevu. Předmětný výrok byl totiž politickým projevem kritizujícím osobu politicky činnou, a to pokud se týkalo jejího působení ve veřejné sféře. Projev byl sice poněkud expresivní, avšak nikterak nevybočil z obecně uznávaných pravidel slušnosti. Sama vedlejší účastnice přitom s ohledem na své kontroverzní vystupování musela očekávat, že bude veřejně kritizována. S ohledem na postavení stěžovatele rovněž nelze učinit závěr, že by si při ověřování pravdivosti výroku počínal nedbale a nikoliv s přiměřenou péčí.
51. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích tyto okolnosti dostatečně nezohlednily, v důsledku čehož nesprávně (a nikoliv "nezbytně v demokratické společnosti") upřednostnily osobnostní práva vedlejší účastnice před svobodou projevu stěžovatele. Tím porušily právo stěžovatele na svobodu projevu ve shora popsaném smyslu.
V. c) K porušení práva na spravedlivý proces
52. Ústavní soud naopak nemůže přitakat námitkám stěžovatele stran tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež považuje za zjevně neopodstatněné. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí - byť nebyla vyčerpávající - nelze považovat za rozporná s požadavky plynoucími z práva na spravedlivý proces, neboť je z nich patrné, z jakého skutkového stavu soudy při rozhodování vycházely, o jaká ustanovení právních předpisů se jejich rozhodnutí opírala a jak byla tato relevantní ustanovení interpretována. To, že odvolací soud položil při svém rozhodnutí důraz pouze na některé dílčí aspekty projednávané věci (zatímco jiným přisoudil menší význam) mělo sice za následek protiústavní rozhodnutí ve věci samé, avšak nezpůsobuje bez dalšího zároveň porušení práva na spravedlivý proces.
53. Ani námitce stěžovatele, podle níž byl v důsledku chování vedlejší účastnice zbaven práva na dvojinstanční řízení, nelze přisvědčit. Předmět řízení byl totiž jasný od samého počátku a stěžovatelova procesní pozice (tj. co má tvrdit a co dokazovat) byla jasná již v řízení před soudem prvního stupně, což lze koneckonců dovodit i z toho, jaké otázky byly před soudem prvního stupně řešeny a jaké důkazy sám stěžovatel navrhoval. Na tom nic nemění ani skutečnost, že vedlejší účastnice si v řízení před odvolacím soudem počínala procesně aktivněji.
VI. Závěr
54. Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny, čl. 10 Úmluvy a čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
55. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Úkolem těchto soudů bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního soudu.
56. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).