35. Okrajem pak Ústavní soud opakuje, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byli zasaženi ve svých právech a svobodách nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu, přičemž jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Do této fáze však případ stěžovatelky doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelčiny poukazy na prozatím referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatelky (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatelku výhodnou interpretací právních norem.
36. Ústavní soud tedy uzavírá, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. Připomíná rovněž, že již dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal stěžovatelkou rozporované usnesení, Ústavní soud rozhodl (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 732/13), že tvrzení ve vztahu k rdousícímu efektu jsou "uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu, případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační." V později vydaném usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14 Ústavní soud potom dokonce uvedl, že "vztáhl-li by Ústavní soud usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv." Zároveň Ústavní soud připomíná, že rovněž tak odmítl ústavní stížnost směřující proti konečnému rozhodnutí ve věci kasační stížnosti, která se stala základem pro řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014). Ústavní soud tedy již v dřívějších rozhodnutích nijak nezpochybnil výklad rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a od svého výkladu, jak plyne ze shora řečeného, se neodchýlil ani v nyní posuzované věci. Právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí (tak i v předchozím rozhodnutí rozšířeného senátu) je tak z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, totiž nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelčina vlastnického práva či svobody podnikání tedy v její věci nedošlo, neboť obecné soudy dospěly na základě současné právní úpravy ke správným právním závěrům.
37. Podobně Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení dalších ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, především nebyl narušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka spatřuje odchýlení se od tohoto principu mj. v tom, že ačkoliv původně Nejvyšší správní soud projednával množství obdobných kauz brojících proti solárnímu odvodu prostřednictvím stížností na postup plátce daně, tak posléze označil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tento postup za nemožný. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že situace stěžovatelky mohla být do určité míry nepřehledná (ostatně tak je tomu vždy při změně judikatorní praxe), nedosáhla však takové úrovně, aby zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
38. Postup Nejvyššího správního soudu ostatně nelze považovat za svévolný, protože za situace, kdy jednomu z rozhodujících senátů vznikly pochybnosti o správnosti dosavadní praxe, postupoval striktně podle ustanovení § 17 soudního řádu správního a věc předložil k posouzení rozšířenému senátu. Jak již dříve konstatoval Ústavní soud, "v případě zpravidla nejvyšších soudních orgánů je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Bylo pak na rozšířeném senátu, aby jako instituce určená k eventuálnímu přehodnocování dosavadní judikatury (viz dikci citovaného ustanovení soudního řádu správního) posoudil danou věc ve všech jejích právních souvislostech a vyjádřil právní názor závazný do budoucna. Je pak nabíledni, že tento názor může být odlišný od dosavadní praxe, čímž sice dochází do určité míry k narušení právní jistoty osob dotčených tímto rozhodnutím, avšak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, i přesto, že každá změna je jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473)]. Zároveň pak právě rozhodnutí rozšířeného senátu právní jistotu do budoucna posilují, neboť sjednocují postupy, které nejsou právně jednoznačné (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009 č. j. 1 Afs 140/2008-77, publ. pod č. 1792/2009 Sb. NSS: "Skutečnost, že judikatura byla sjednocena rozšířeným senátem, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru."). Právní jistota a předvídatelnost soudního rozhodování tedy nebyla v případě stěžovatelky dotčena v takové míře, ve které by zakládala zásah do práva na spravedlivý proces.
39. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout též vznesenou námitku denegationis iustitiae. Ústavní soud v této souvislosti vyzdvihuje opakovaně vyřčenou premisu, že "z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/10 ze dne 1. 9. 2010 (N 180/58 SbNU 579)]. K tomu však v případě stěžovatelky nedošlo, neboť obecné soudy nepopřely již dříve Ústavním soudem vyslovenou možnost žádat při "rdousícím" efektu o zmírnění následků "solárního odvodu". Ve svých rozhodnutích pouze upřesnily, jakým postupem se lze těchto eventuálních nároků domáhat, a podrobně uvedly, z jakých důvodů byl dosavadní postup výrobců elektrické energie z fotovoltaických elektráren (i zde konkrétní stěžovatelky) chybný. Spravedlnost tedy stěžovatelům odepřena nebyla, poněvadž odepření spravedlnosti nelze zaměňovat se spravedlností nepřiznanou na základě chybného postupu účastníků řízení, jak činí stěžovatelka. Naopak bylo povinností soudů, aby celý případ hodnotily v souladu s právní úpravou a s ohledem na veškeré možnosti, které právní řád ve skutkovém případě stěžovatelky nabízí. Z napadených rozhodnutí plyne, že takto skutečně postupovaly, přičemž za této situace nelze hovořit o tom, že by odepřely stěžovatelce spravedlnost.
40. Uvedené přitom platí též o vznesené námitce týkající se nevypořádání se se všemi stěžovatelčinými tvrzeními a navrhovanými důkazy ze strany obecných soudů. Ústavní soud sice ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit. Tak tomu bylo též v případě stěžovatelky, neboť jí navrhované důkazy sice mohly nasvědčovat jejím závěrům, v dotčeném daňovém (a následně soudním) řízení však nemohly nic změnit na výsledku sporu, neboť již z podstaty dotčených řízení (stížností na postup plátce daně) nebylo možno k těmto důkazům přihlížet (jak plyne ze shora řečeného). Takto by tedy bylo provádění dotčených důkazů nadbytečné a ve své podstatě by neodůvodněně zasahovalo do procesní ekonomie soudního řízení. Z hlediska ústavnosti dotčených rozhodnutí je přitom stěžejní, že se nejednalo o opomenuté, nýbrž nadbytečné důkazy, jelikož se obecné soudy vypořádaly s tím, proč je nepokládaly za nutné provést, a odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud shledává, že ani v tomto bodě nebylo zasaženo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
VII. Závěr
41. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily stěžovatelčino právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny ani právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť správně interpretovaly předmětná ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů i daňového řádu a nepřekročily pravomoc jim danou ústavním pořádkem České republiky.
42. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
43. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).