29. Meritornímu rozhodnutí o žalobě stěžovatelky nebrání ani čl. II bod 1 zákona č. 121/2012 Sb. Podle tohoto přechodného ustanovení se v řízeních o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb. jež byla zahájená před nabytím účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 121/2012 Sb. (před 1. květnem 2012), včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, použije zákon č. 212/2009 Sb., ve znění uvedené novely. Vzhledem k obsahu změn tohoto zákona, zahrnujících především rozšíření okruhu oprávněných osob a prodloužení lhůty k podání žádosti o odškodnění, jde v případě těchto řízení nepochybně o nepravou retroaktivitu působící (z povahy těchto změn) ve prospěch oprávněných osob. Z jednoznačného znění uvedeného ustanovení nicméně nelze dovodit, že by nová právní úprava měla být stejným způsobem aplikována i v řízení o žalobě, kterou se žadatel podle části páté občanského soudního řádu domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu vydaného podle zákona č. 42/1958 Sb. V těchto případech je i nadále zachována možnost aplikace předchozí právní úpravy, jež platila až do nabytí účinnosti zákona č. 121/2012 Sb., jestliže podle ní v tomto období rozhodl příslušný správní orgán. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že posouzení uplatněného nároku obecnými soudy podle zákona č. 42/1958 Sb. znamená nezbytně obcházení pořadu práva nastoleného zákonem č. 212/2009 Sb.
30. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o zastavení řízení o žalobě stěžovatelky a postoupení její věci Ministerstvu vnitra, aniž by pro takovýto jeho postup existoval zákonný důvod. Ten přitom nebylo možné vyvozovat ani z čl. II zákona č. 121/2012 Sb., ani ze samotné existence zákona č. 212/2009 Sb. Jestliže jej odvolací soud přesto spatřoval pouze ve zmíněném přechodném ustanovení, pak při jeho aplikaci vybočil z mezí přípustné interpretace právních předpisů, neboť znění tohoto ustanovení, a to ani při zohlednění účelu restitučního zákonodárství, takovýto výklad v žádném případě neumožňovalo.
31. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud v minulosti postoupení věci v několika případech buď aproboval [usnesení ze dne 19. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1769/11 ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1769/11 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], nebo obecným soudům vytkl, že takto nepostupovaly [nález ze dne 26. června 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)]. Vždy se totiž jednalo o situace, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli nevznikl nárok na náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., pokud by však jeho přihláška byla posouzena na základě zákona č. 212/2009 Sb., pak by se domohl alespoň částečného odškodnění. Jinými slovy, v těchto případech materiální posouzení přihlášky stěžovatele jako žádosti podle pozdějšího zákona č. 212/2009 Sb. odpovídalo povinnosti obecných soudů (jakož i jiných státních orgánů) "interpretovat restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo" [např. nález ze dne 14. srpna 2001 sp. zn. II. ÚS 386/99 (N 118/23 SbNU 163) nebo nález ze dne 4. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2758/10 (N 73/65 SbNU 27)]. V případě stěžovatelky ale takovýto postup postrádá jakýkoliv smysl. Zákon č. 212/2009 Sb. jí nepřiznává postavení oprávněné osoby, a tudíž je vyloučeno, aby jí na jeho základě vznikl nárok na odškodnění. Jako závětní dědička původního vlastníka by se svou žádostí mohla být úspěšná pouze tehdy, bude-li posouzena podle zákona č. 42/1958 Sb. (samozřejmě za předpokladu, že pro vznik nároku na náhradu budou splněny i další podmínky).
32. Ústavní soud připomíná, že při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu [srov. nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 617/08 (N 33/52 SbNU 325)]. V případě stěžovatelky to znamená, že obecné soudy měly její nárok posoudit podle stejných právních předpisů, podle nichž tak učinilo Ministerstvo financí. Pakliže místo toho na základě nepřípustného výkladu čl. II zákona č. 121/2012 Sb. dospěly k závěru, že její věc je třeba posoudit podle zákona č. 212/2009 Sb., v důsledku čehož zcela vyloučily možnost, že by se domohla žádaného odškodnění, bylo jejich rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
33. Zbývá dodat, že Ústavní soud tímto nálezem nijak nepředjímá výsledek řízení o odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatelky.
V. Závěr
34. Vzhledem k tomu, že napadenými usneseními bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl její ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona tato usnesení zrušil. Tím se věc vrací k projednání odvolacímu soudu.