Jde tu zejména o ustanovení § 23 odst. 5 správního řádu, podle něhož se zároveň s oznámením o neúspěšném doručení písemnosti podle § 23 odst. 4 správního řádu musí adresát písemně poučit o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 téhož zákona vyvolalo (tedy mj. že po uplynutí 10denní lhůty nastane fikce doručení) nebo o možnosti postupu podle § 24 odst. 2 (tedy že může požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena). Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Ze správního řádu tedy vyplývá, že nebyl-li adresát zastižen, musí být kvalifikovaně poučen o doručované zásilce, včetně následků, které nastanou, pokud si zásilku nepřevezme. Tohoto poučení se však stěžovateli nedostalo.
Právě tak je třeba dodržet i ustanovení § 23 odst. 4 věty poslední správního řádu, které stanoví, že je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Ani podle tohoto ustanovení postupováno nebylo. Bagatelizací institutu vložení zásilky do domovní schránky dle citovaného zákonného ustanovení poukazem na jeho "pouze určitou informační funkci", nevýznamnou pro fikci doručení (bod 28), se nález obrací i proti tomu, co na jiném místě naopak vyzdvihuje - komunikační funkci doručování (bod 30).
Zkrácená citace ustanovení § 23 a 24 správního řádu v bodě 24 nálezu, která pomíjí ustanovení § 23 odst. 4 věty poslední a § 23 odst. 5 správního řádu a kterou nález přejímá z napadeného rozsudku NSS, vede k tomu, že ve srovnání úprav doručování podle správního řádu a disciplinárního řádu ČLK v bodě 25 nálezu (ponechávám tu stranou otázku smyslu tohoto srovnání) schází právě ony významné odlišnosti, jimiž se liší doručování dle správního řádu vzhledem k těmto jeho ustanovením.
4. Nemohu proto souhlasit s názorem NSS, jenž i nález bere za svůj, totiž že "faktický průběh doručování předmětné zásilky, poměřen režimem úpravy doručování podle správního řádu, materiálně vzato účinky doručení založil k datu, které Nejvyšší správní soud ,dopočetl'" (bod 16). Z napadeného rozhodnutí NSS je přece právě zjevné, že tento soud danou věc režimem úpravy doručování podle správního řádu (ve vztahu k požadavkům plynoucím z jeho výše zmíněných ustanovení) plně nepoměřoval. Jen při dodržení všech zákonných požadavků jde ovšem o řádné doručení, zmíněné vady při doručování pak působí jeho neúčinnost. Fikce doručení tedy v daném případě nemohla nastat, a tím ani od tohoto "doručení" nemohla stěžovateli počnout běžet lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví.
5. Je notorietou, že v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) mohou rozhodnutí orgánů veřejné moci vyvolat své účinky v zásadě jen tehdy, jsou-li bezvadné po stránce obsahové i formální, což nepochybně zahrnuje i požadavek jejich řádného doručení adresátům. Nález staví na tezi, že "doručování v těchto případech nepředstavuje ve své podstatě nic jiného než způsob komunikace mezi správním orgánem ... a účastníkem řízení" (bod 30). Redukovat smysl platné zákonné úpravy institutu doručování ve správním řádu jen na jednu z jeho funkcí, byť podstatnou, totiž na způsob komunikace, mi přijde značně zjednodušující. Zákon klade na doručování ve správním řízení přísné formální požadavky nepochybně především z důvodu zachování veškerých procesních práv účastníka, jež se s doručováním pojí. Mezi ně patří de lege lata i právo na písemné poučení adresáta (§ 23 odst. 5 správního řádu), jež musí zahrnovat i informaci o možnosti jeho postupu podle § 24 odst. 2 téhož zákona. Toto poučení je ovšem také nezbytnou součástí komunikace mezi správním orgánem a účastníkem řízení.
Stojí k tomu za připomenutí nález Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 1548/11ze dne 16. 4. 2013 (N 55/69 SbNU 93)], v jehož odůvodnění se uvádí: "Institut doručování je nutno považovat ... za komunikační prostředek mezi orgány veřejné moci a subjekty, jež vůči veřejné moci uplatňují svá subjektivní práva; na druhé straně orgány veřejné moci jeho prostřednictvím seznamují subjekty práv s akty výkonu veřejné moci. Tento zásadní účel doručování nesmí být při interpretaci souvisejících norem pomíjen. Účelem právní úpravy doručování není totiž kladení překážek osobám uplatňujícím práva, nýbrž stanovení formálního postupu pro jejich uplatňování. Tento princip pak vybízí obecné soudy, aby interpretovaly a aplikovaly právní normy související s doručováním s maximální dávkou racionality a s ohledem na požadavek souladnosti výkladu právních norem jednotlivých právních předpisů. Vnitřní soulad právního normativního systému je totiž podmínkou právní jistoty osob, kterou lze považovat za nezbytnou náležitost právního státu [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 690/01ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)]. Ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách ... upravující doručování tedy jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv." Zastává-li Ústavní soud uvedený právní názor o potřebě řádného postupu při doručování jakožto součásti práva na přístup k soudu pro účely civilního řízení soudního, tím spíše by se jej měl držet ve sféře přezkumu rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví (potažmo ve správním řízení), jde-li v nich o vady doručování, v jejichž důsledku mohla být jednotlivci odepřena soudní ochrana.
6. Nález označuje jednání stěžovatele za obstrukční, "značně účelové" či "značně ledabylé", když si nevyzvedl zásilku, o níž prý "nepopírá", že mu její uložení bylo oznámeno (bod 30). Opomenuta tu ale zůstala argumentace stěžovatele, který naopak rozporuje tvrzení, že by se vyhýbal převzetí písemnosti (uvádí, že mu byla zasílána v době, kdy byl mimo republiku - viz bod 19), a v replice dále uvádí, že pokud v kasační i ústavní stížnosti uváděl, že mu bylo doručení zásilky oznámeno, tak pouze rekapituloval to, co se o jejím doručování dozvěděl teprve z usnesení krajského soudu, vyjádření ČLK a rozsudku NSS (a že o rozhodnutí ČLK se dozvěděl až z jejího pozdějšího dopisu, který nalezl dne 4. 6. 2011) - bod 18. Závěry obsažené v bodu 30 nálezu se tak poněkud míjejí s těmito skutkovými tvrzeními.
7. Jakkoli jsou obstrukce při doručování jevem, na nějž zákonodárce oprávněně reaguje zakotvením institutu právní fikce doručení, nelze ani při takovém jednání adresáta slevit z požadavků, které zákon klade na řádné doručování rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Jen při jejich naplnění je legitimní, aby disparita mezi skutečností a právem, k níž dochází při uplatnění právní fikce, mohla být na újmu adresátu takové zásilky. Nelze tu než odkázat na právní názor vyslovený již v nálezusp. zn. II. ÚS 92/01ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9): "Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví). ... Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak oslabuje."
8. Nelze odhlédnout ani od rozhodovací praxe vrcholných soudů soudní soustavy, které ustáleně konstatují, že: "Na jedné straně je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Pokud se účastník s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta." (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Afs 148/2008-73, č. j. 1 As 90/2010-95, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2425/2011 aj.). V dané věci je ovšem nepochybné, že způsob doručování nedostál zákonným požadavkům a že se písemnost do rukou adresáta nedostala. V takovém případě se absence předepsaného způsobu doručení, jež vede až k odepření práva na přístup k soudu, zjevuje jako problém v rovině ústavní.
9. Vzhledem k tomu, že NSS se k námitkám stěžovatele nezabýval otázkou, zda byl dodržen postup pro doručování podle správního řádu, nelze učinit jednoznačný závěr, že stěžovateli byla předmětná písemnost řádně doručena. Protože NSS neměl postaveno najisto, zda v souzené věci došlo k řádnému doručení zásilky, které by založilo počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby, není zřejmé, kdy tato lhůta začala stěžovateli běžet ani kdy uplynula.
Uplatňoval-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti své námitky - souhrnně řečeno - vůči tomu, že správní orgán ani krajský soud neaplikovaly úpravu doručování podle správního řádu, přičemž NSS ve svém rozsudku na tyto námitky relevantně reagoval pouze zčásti (toliko co do uplatnění běhu lhůty podle § 24 odst. 1 správního řádu), je otázkou, proč Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí NSS nevzal na zřetel právní názor, o nějž nedávno v nálezusp. zn. II. ÚS 3528/13ze dne 24. 6. 2014 (N 131/73 SbNU 959) opřel kasaci usnesení NSS z 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013/28 týkajícího se rovněž vadného doručování, totiž že tímto usnesením došlo k "porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnou námitkou účastníka řízení". Jestliže bylo tehdy rozhodované ústavní stížnosti vyhověno (námitka, s níž se NSS v kasační stížnosti nevypořádal, spočívala v tom, že rozhodnutí nebylo doručeno advokátovi stěžovatele, ale přímo stěžovateli), sotva lze mít za to, že v nynější věci by neměl být Ústavní soud ve vztahu k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí NSS stejně přísný.