24. Ústavní soud uzavírá, že jakkoli nemůže než přisvědčit stěžovateli v tom, že v jeho věci nebyl naplněn požadavek efektivity soudního přezkumu ve věcech ochrany životního prostředí, jak je zakotven v článku 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy, podle něhož mají postupy při přezkumu podle odstavců 1, 2 a 3 tohoto článku zajistit přiměřenou a účinnou nápravu a být "čestné, spravedlivé, včasné a nevyžadovat vysoké náklady", nestalo se tak v důsledku napadeného rozsudku. Je totiž nutno spravedlivě konstatovat, že v projednávaném případě v rozhodné době stavební zákon nepřipouštěl jiný než Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem učiněný výklad ohledně možnosti přezkumu námitky nezákonnosti posouzení vlivů stavby dálnice D8 na životní prostředí ve stavebním řízení. Nelze tedy ani mít za případný odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, ve kterých se konstatuje, že za předpokladu, že je možné vnitrostátní normy vyložit vícero možnými způsoby, má přednost ten výklad, který naplňuje požadavky Aarhuské úmluvy. Pokud stěžovatel poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 3. 2011 ve věci C-240/09, Lesoochranárske zoskupenie VLK, kdy předběžnou otázku předložil Nejvyšší soud Slovenské republiky, je pravda, že Soudní dvůr Evropské unie vyslovil, že Aarhuská úmluva není přímo aplikovatelná ani v právu unijním (resp. čl. 9 odst. 3, ke kterému se soudci vyjadřovali), konstatoval však, že "přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky žalob určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie (...) Je tedy na předkládajícím soudu, aby vyložil procesní právo upravující podmínky, které je nutno splnit pro účely podání správního opravného prostředku nebo žaloby, způsobem, který v co největším možném rozsahu zohlední cíle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, uzavřené v Aarhusu dne 25. 6. 1998, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. m. s., jakož i cíl účinné soudní ochrany práv poskytnutých právem Unie". Jak již Ústavní soud výše uvedl, nikoli právní úprava jako taková, nýbrž faktický postup správních soudů ve věci přezkumu územních rozhodnutí (který však není předmětem této ústavní stížnosti) byl zásadní příčinou, proč nebyla dotčená práva stěžovatele ochráněna. Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud však tento dříve vzniklý právní stav svým rozhodnutím již zvrátit nemohly.
25. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.