37. Jestliže výše uvedeným projevem došlo ke konstatování faktu, pak jeho prokázání tím, kdo projev učinil, je třeba považovat za ústavní standard. V této souvislosti je třeba zejména zkoumat, zda ten, kdo tuto (difamující) informaci zveřejnil, prokázal 1. rozumné důvody, na jejichž základě se spoléhal na její pravdivost, 2. podnikl dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní (včetně případného dotazu u osoby, které se informace týká, jejíž stanovisko by v takovém případě mělo být rovněž zveřejněno), a 3. byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod nevěřit, že není pravdivá (blíže nález sp. zn. I. ÚS 453/03; srov. též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. prosince 2004 ve věci stížnosti č. 49017/99 Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, bod 78). Jsou-li tyto podmínky splněny, pak ani případná dodatečně zjištěná nepravdivost této informace nebude sama o sobě znamenat nepřípustnost zásahu do práva na ochranu osobnosti.
38. V závěru shrnutí obecných východisek, které Ústavní soud aplikoval při posouzení dané věci, nezbývá než opětovně zdůraznit, že při posuzování všech výše uvedených relevantních faktorů musí být brán zřetel na citlivost informace ohledně možné viny osoby, vůči níž je vedeno trestní řízení, a z toho plynoucí vážné důsledky do její osobní sféry. Z tohoto důvodu je třeba vždy pečlivě zvažovat, zda při celkovém vyznění nebo kontextu posuzovaného projevu byla respektována presumpce neviny ve výše uvedeném smyslu. V opačném případě nelze považovat s ním spojený zásah do osobnostních práv za ústavně přípustný.
IV./d Aplikace uvedených východisek na posouzení dané věci
39. Ústavní soud konstatuje, že účelem předmětného článku bylo informování o průběhu trestního řízení, a v jeho rámci zejména o přetrvávajících průtazích, které měly mít ve významné míře původ i v jednání obžalovaných. Jeho předmětem naopak nebylo hodnocení jejich viny, přičemž v tomto ohledu se článek omezil na shrnutí důvodů, pro které proti nim byla podána obžaloba. Zůstává tak zodpovědět otázku, zda v něm užité označení vedlejšího účastníka jako "kuplíře" nebo "člena gangu kuplířů" neposunulo význam článku do roviny, že se v něm jeho vina v podstatě předkládá čtenáři jako nesporný fakt. Pakliže by tomu tak bylo, předmětný článek by při informování o trestním řízení nerespektoval presumpci neviny, což by opodstatňovalo závěr, že jeho uveřejněním došlo k porušení osobnostních práv vedlejšího účastníka.
40. Nalezení odpovědi na uvedenou otázku bylo úlohou obecných soudů, podle nichž opakovaným označováním obžalovaných jako "kuplířů" (nebo "gangu kuplířů"), tedy pachatelů trestného činu kuplířství, měla stěžovatelka zkreslit informace o trestním řízení a předjímat rozhodnutí soudu o vině vedlejšího účastníka; tím mělo být celkové vyznění informace vychýleno v jeho neprospěch. Úlohou Ústavního soudu je proto posoudit, zda jejich odpověď adekvátně zohlednila výše uvedené relevantní faktory a zda se při jejich hodnocení nedopustily excesu, v jehož důsledku by tyto závěry jako nerozumné nemohly obstát.
41. Při posuzování předmětného článku bylo třeba vzít v úvahu především specifika běžného periodického tisku. Ten je totiž (na rozdíl od např. odborné literatury) určen pro informování nejširší veřejnosti a s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem musí přistupovat k určitým zjednodušením. Jen stěží lze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení, a klást tak na novináře ve svých důsledcích nesplnitelné nároky. Zároveň nelze tvrdit, že každé zjednodušení či zkreslení nutně vede k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Podstatné je, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě [srov. nález ze dne 8. února 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99 (N 19/17 SbNU 133)].
42. Ústavní soud dospěl k závěru, že použití slov "kuplíři" či "gang kuplířů" zjevně plnilo právě funkci určitého zjednodušení podávané informace. Obecné soudy proto postupovaly správně, pokud uvedená slova neposuzovaly izolovaně, mimo rozhodný kontext, a naopak vzaly v úvahu celkové vyznění předmětného článku, jenž ovšem některé v něm užité formulace skutečně posunuly do roviny, že se v něm s vinou vedlejšího účastníka pracuje jako s hotovou věcí. Tento posun je přitom informacemi o toliko probíhajícím trestním řízení zmírněn jen částečně. To, zda je někdo určitým jednáním vinen a zda byl za toto jednání zároveň odsouzen, jsou totiž dvě odlišně věci. Z článku je sice patrné, že trestní řízení proti stěžovateli stále neskončilo a že otázku jeho viny bude zatím soud ještě jen posuzovat, v pozadí takto podávaných informaci však lze s ohledem na zvolenou novinářskou zkratku nalézt zřetelné konstatování, že vedlejší účastník prostě byl "kuplířem". Ústavní soud je přesvědčen, že čtenář, který podrobně nezná okolnosti věci nebo mu nejsou zřejmé uvedené trestněprávní procesní souvislosti, jež by mu umožňovaly učinit závěr o tom, že otázka viny zůstává nadále otevřena, může rozumět sdělení tohoto článku právě výše uvedeným způsobem. Tento závěr se uplatní tím spíše, že s ohledem na zveřejnění článku v rámci zpravodajství celostátního deníku, byť jen v jeho regionální příloze, lze předpokládat, že jeho čtenář bude k označení vedlejšího účastníka za "kuplíře" přistupovat s velkým stupněm důvěry v jeho pravdivost.
43. Není důvod se domnívat, že použití výše uvedených formulací sledovalo úmysl konstatování viny vedlejšího účastníka, článek však s tímto předpokladem, byť nepřímo, pracuje. Za situace, kdy závěr o vině není formulován jako vyjádření názoru neboli hodnotící soud (k tomu článek s ohledem na svůj účel zjevně nesměřoval), nýbrž jako fakt, je proto nezbytné, aby ten, kdo učinil difamující projev, prokázal, že měl rozumný důvod spoléhat na pravdivost předmětné informace, že si ji v nezbytné míře ověřil a že byl ohledně její pravdivost v dobré víře. Ke splnění těchto podmínek zde ale v žádném případě dojít nemohlo. Závěr o vině, který se odvíjí výlučně od skutečností zveřejněných v souvislosti s neskončeným trestním řízením, resp. ze samotného faktu, že je toto řízení vedeno, nemůže obstát, neboť ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zcela popírá presumpci jeho neviny.
44. V projednávané věci jde svým způsobem o mezní případ, kdy se přípustnost zásahu do osobnostních práv v podstatě odvíjí od posouzení zvolené novinářské zkratky, i přesto však Ústavní soud shledává silné důvody pro poskytnutí ochrany právě osobnostním právům vedlejšího účastníka. Je faktem, že v dnešní době je každý z nás aktivním nebo pasivním příjemcem velkého rozsahu informací, které se velmi rychle šiří a které pro nedostatek času často nejsme schopni stejně rychle zpracovat a vyhodnotit. S tím ovšem souvisí velká moc, kterou mají média, když zveřejněním určité informace (zvlášť jde-li o trestný čin), byť se posléze ukáže jako nepravdivá, mohou v poměrně krátké době kohokoliv vystavit mediálnímu tlaku či mediálnímu odsouzení, jemuž tato osoba, není-li v tomto směru sama mediálně zdatná, může jen stěží čelit. Následky pro její další osobní i společenský život přitom mohou být fatální. Tento mediální tlak často nepůsobí u ostatních jen pochybnost o tom, zda této osobě mohou dále věřit, nýbrž je - s ohledem na riziko, že se obdobnému tlaku vystaví sami - nutí, aby se od ní distancovali. Uvedenému následku samozřejmě nelze zcela předejít a v určité míře bude s informacemi o trestné činnosti či trestním řízení spojen vždy. To, zda a v jakém rozsahu nastane, však může záviset od toho, jakou formou k tomuto informování dojde. Zvýšenou publicitu je nutné i v tomto smyslu akceptovat v případě osob veřejně činných, které s ní na jedné straně musí počítat, na straně druhé ale mají k dispozici mnohem účinnější prostředky (především prostor v médiích), jak na mediální tlak reagovat, a udržet si tak na své straně veřejné mínění. Jiné osoby takovéto prostředky ale zpravidla nemají, a tedy jedinou možností, jak jim může být efektivním způsobem poskytnuta ochrana, zůstává trvání na tom, aby informování o trestním řízení, které je proti nim vedeno, a související veřejná diskuse respektovaly presumpci neviny. Na tomto požadavku je třeba trvat i v případě vedlejšího účastníka.
45. S ohledem na výše uvedená ústavněprávní hlediska Ústavní soud přisvědčil právním závěrům obecných soudů, které přiznaly ochranu právě osobnostním právům vedlejšího účastníka. Stejné důvody zároveň opodstatňují závěr, že ústavně zaručená svoboda projevu stěžovatelky nebyla uložením povinnosti omluvit se vedlejšímu účastníkovi za uveřejnění předmětného článku porušena.
46. Nad rámec odůvodnění Ústavní soud dodává, že uložení povinnosti omluvy, k němuž došlo napadenými rozhodnutími, se vztahuje výlučně k označení vedlejšího účastníka za "kuplíře", resp. "hlavu gangu kuplířů". V žádném ohledu jím naopak není zpochybněna svoboda projevu stěžovatelky, pokud jde o informování o trestním řízení. Stěžovatelka rovněž nijak nevybočila z mezí svobody projevu, jestliže kriticky hodnotila procesní postup obžalovaných v tom smyslu, že se jím snaží oddálit rozhodnutí soudu ve své trestní věci. V tomto ohledu má její kritika nepochybný skutkový základ.
V. Závěr
47. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud, že napadenými rozsudky nebyla porušena svoboda projevu stěžovatelky podle čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.