60. K prokázání tísně či nápadně nevýhodných podmínek při převodu majetku v konkrétním případě nedostačuje pouze obecné konstatování, že k uzavření smlouvy došlo v období po přijetí zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. O tomto zákonu sice je obecně známo, že jeho aplikace vystavovala často církve a náboženské společnosti stavu tísně či příkoří ze strany státu, avšak zda tomu tak bylo i v případě uzavření konkrétní kupní smlouvy, by bylo zapotřebí prokázat. Bez dalšího dokazování nelze vyvodit, že za standardních poměrů by k převodu majetku mezi židovským spolkem a státem zjevně nedošlo.
61. Stejně tak neobstojí argument, že kupní cena, kterou židovský spolek za prodej nemovitostí obdržel, byla za necelé dva roky po zaplacení fakticky znehodnocena měnovou reformou, provedenou zákonem č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že měnová reforma dopadala plošně na všechny subjekty vlastnící finanční prostředky v československé měně; pouze na tomto základě proto není nikterak možné dovozovat protiprávnost převodu majetku, k němuž došlo před touto reformou. V případě, že by soudy shora naznačený výklad připustily, znamenalo by to, že by všechny majetkové převody ocenitelné v penězích předcházející měnové reformě nutně musely být považovány za učiněné za nápadně nevýhodných podmínek. S takovou interpretací pojmu "nápadně nevýhodných podmínek", které navíc nastaly až ex post (po převodu nemovitostí) a které se vztahovaly na veškeré obyvatelstvo státu, Ústavní soud nesouhlasí.
XI. Závěr
62. Ústavní soud dodává, že ačkoliv své předchozí výtky směřoval především na adresu soudu dovolacího, je z výše uvedeného patrné, že ve světle požadavků práva na spravedlivý proces neobstojí ani rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jež se závěry dovolacího soudu řídila.
63. Aniž by Ústavní soud měl ambici jakkoliv předvídat výsledek projednávaného sporu, připomíná, že by při posuzování nároků vyplývajících ze zákona č. 212/2000 Sb. měl být vždy zohledněn účel zákona, přičemž závěry soudů musejí být náležitě a racionálně odůvodněny, zejména musejí prokázat logickou návaznost na provedené důkazy.
64. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo extrémně vadnou aplikací zákona č. 212/2000 Sb. porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.